„Hr-romský stáří,“ pronesl soucitně — a bylo to.
Pln mlčenlivého pobouření zamířil doktor Goannek ke své houpací síti a já vklouzl do houští jeřabin, obešel léčebný pavilón a šikmo po svahu zamířil k neurastenikovu srubu.
2. června 78. VE SRUBU ČÍSLO ŠEST
Bylo mi jasné, že Osinka Lva Abalkina víckrát už neuvidí, a že v jeho dočasném obydlí nenajdu nic, co by mi nějak pomohlo. Ale dvě věci mi jasné nebyly. Jak se ve skutečnosti dostal Lev Abalkin do Osinky a proč? Pokud se opravdu skrývá, bylo by z jeho hlediska mnohem rozumnější a bezpečnější vyhledat lékaře v kterémkoli velkém městě. Třeba v Moskvě, která je odtud deset minut letu, nebo aspoň ve Valdaji, kam se odtud letí dvě minuty. Nejspíš se tady octl naprosto náhodou — buď nevěnoval pozornost hlášením o neutrinové bouři, nebo mu bylo úplně jedno, kam se dostane. Potřeboval lékaře, okamžitě, naléhavě. Proč? A další zvláštnost. Cožpak se zkušený stoletý lékař mohl natolik zmýlit, aby osvědčeného progresora označil za nevhodného k tomuto povolání? Sotva. Tím spíš, že s otázkou profesionálního zaměření Lva Abalkina se nesetkáváme poprvé... Něco takového nemá obdoby. Jedna věc je zařadit mezi progresory člověka v rozporu s jeho profesionálními zálibami, a něco docela jiného je udělat progresora z člověka se zcela nevhodnou nervovou soustavou. Za takové omyly se platí odvoláním z funkce, ne dočasným, ale trvalým, protože tohle už nezavání jen zbytečným mrháním lidskou energií, ale přímo ztrátami lidských životů... Ostatně, Tristan už zemřel... Pomyslel jsem si, že potom, až najdu Abalkina, budu určitě muset najít lidi, z jejichž viny celá tato šlamastika vznikla.
Jak jsem očekával, dveře dočasného přístřeší Lva Abalkina nebyly zamčeny. V maličké předsíni bylo prázdno, na nízkém kulatém stolku pod plynovou lampou trůnil vysoký vycpaný medvídek panda, důležitě pokyvoval hlavou a rubínová očka mu jiskřila.
Nahlédl jsem vpravo do ložnice. Sem samozřejmě nejméně dva, možná tři roky nikdo nevkročil — nebyla sem zavedena ani osvětlovací automatika a nad zastlanou postelí se v rohu černaly houštiny pavučin s mrtvými pavouky. Okolo stolku jsem zašel do kuchyně. Ta používána byla. Na odkládací desce ležely špinavé talíře, okénko zásobovací linky bylo otevřeno a v odebíracím prostoru ležel nevyzvednutý balíček se svazkem banánů. Tam, v Ostrovní říši, na štábu „C“, byl Lev Abalkin zvyklý mít sluhu. Nebo je taky možné, že nevěděl, jak se zapíná kybernetický uklízeč...
Kuchyně mě trochu připravila na to, co potom uvidím v obývacím pokoji. Ale opravdu jen málo. Celá podlaha tu byla poseta drobnými útržky papíru. Široká pohovka byla rozházená — květované polštářky se povalovaly halabala, jeden ležel dokonce ve vzdáleném koutě místnosti. Křeslo u stolu bylo převržené, na stole neuspořádaně stály misky se zaschlými pokrmy, zase špinavé talíře a mezi tím vším se tyčila nedopitá láhev vína. Další láhev, která za sebou zanechala na koberci lepkavou stopu, se odkutálela ke stěně. Pohár se zbytkem vína tu byl neznámo proč pouze jeden, ale protože záclony byly strženy a visely na posledních nitkách, hned mě napadlo, že druhý pohár asi vyletěl otevřeným oknem ven.
Zmuchlané papíry se válely všude, nejen na podlaze, ale ne všechny byly zmuchlané. Několik lístků se bělalo na pohovce, některé útržky zapadly do misek s jídlem. Všechny misky a talíře byly trochu odstrčeny stranou a na uvolněném místě na desce stolu ležela hranička papírů.
Učinil jsem několik opatrných kroků a hned se mi cosi tvrdého zapíchlo do bosého chodidla. Byl to kousek jantaru, tvarem připomínající stoličku se dvěma kořeny. Byl provrtán. Sedl jsem si na bobek, rozhlédl se a objevil ještě několik takových jantarů, zbytek náhrdelníku se pak válel pod stolem přímo u pohovky.
Vsedě jsem zvedl nejbližší kousek papíru a rozložil ho na koberci. Byla to půlka archu obyčejného kancelářského papíru, na níž kdosi fixkou nakreslil lidskou tvář. Dětskou tvář. Jakéhosi naducaného, asi dvanáctiletého kluka. Já bych ho typoval na žalobníčka. Kresba byla provedena několika přesnými tahy. Pěkná, moc pěkná kresbička. Najednou mě napadlo, že se třeba mýlím, že tenhle chaos tady vůbec nezanechal Lev Abalkin, ale opravdu nějaký profesionální malíř, kterého potkal neúspěch.
Posbíral jsem všechny rozházené papíry, postavil křeslo a uvelebil se v něm.
A zase to všechno vypadalo dost podivně. Kdosi rychle a s jistotou kreslil na papírech jakési obličeje — většinou dětské, jakási zvířátka — zřejmě pozemská, jakési stavby, krajinky, řekl bych i oblaka. Bylo tam několik plánků a náčrtků nahozených rukou profesionálního topografa — hájky, potoky, močály, křižovatky cest, a hned přímo uprostřed lakonických topografických značek najednou drobounké lidské postavičky, sedící, ležící, běžící, i titěrné obrázky zvířat — snad jelenů, možná losů či vlků nebo psů — a neznámo proč byly některé z těchto figurek přeškrtnuty.
Bylo to všechno nepochopitelné a v žádném případě to nešlo dohromady s chaosem v místnosti a s představou říšského štábního důstojníka, který neprodělal reaklimatizaci. Na jednom z lístků jsem objevil báječný portrét Maji Glumovové a ohromil mě výraz jakési rozpačitosti či nechápavosti, neobyčejně dovedně vystižený na jejím úsměvném a jinak docela veselém obličeji. Byla tu ještě karikatura učitele Sergeje Pavloviče Fedosejeva, ale karikatura mistrovská — přesně takový byl nejspíš Sergej Pavlovič před čtvrt stoletím. Při spatření této karikatury jsem si konečně uvědomil, jaké budovy to na obrázcích jsou — před čtvrt stoletím takhle vypadala typizovaná architektura eurasijských internátních škol... Všechno to bylo kresleno rychle, přesně, s jistotou, a okamžitě nato trháno, muchláno, zahazováno.
Odsunul jsem papíry a znovu se rozhlédl po pokoji. Mou pozornost upoutal modrý hadřík ležící pod stolem. Zvedl jsem jej. Byl to pomuchlaný a potrhaný dámský kapesníček. Samozřejmě jsem si hned vzpomněl na Akutagavovo vyprávění a živě jsem si představil, jak Maja Toivovna seděla v křesle před Lvem Abalkinem, dívala se na něho, poslouchala ho, po jejím obličeji těkal úsměv, pod nímž jen jako slabý stín prosvítal výraz jakési rozpačitosti či nechápavosti, jak pod stolem její ruce nemilosrdně muchlaly a trhaly kapesníček...
Maju Glumovovou jsem viděl zřetelně, ale za žádnou cenu jsem si neuměl představit, co tu viděla a slyšela. To všechno způsobily tyhle kresbičky. Nebýt jich, snadno bych si představil na téhle rozorané pohovce obyčejného říšského důstojníka, který před krátkou dobou opustil kasárna a nyní užívá zaslouženého odpočinku. Ale kresbičky tu jsou a za nimi se skrývá něco velice důležitého, velice složitého a velice tajemného ...
Tady už jsem neměl co dělat. Sáhl jsem po videofonu a vytočil Admirálovo číslo.
2. června 78. NEČEKANÁ ADMIRÁLOVA REAKCE
Vyslechl mě bez jediného přerušení, což už samo o sobě bylo špatným znamením. Snažil jsem se utěšovat představou, že příčinou jeho nespokojenosti nejsem já, ale nějaké jiné okolnosti, které se mě netýkají. Jenže když mě vyslechl do konce, řekl zachmuřeně:
„S Glumovovou jsi nepořídil skoro nic.“
„Byl jsem vázán legendou,“ odpověděl jsem stroze.
Nic nenamítal.
„Co chceš dělat dál?“ zeptal se.
„Myslím, že sem už se nevrátí.“