Выбрать главу

„Taky myslím. A ke Glumovové?“

„Těžko říct. Vlastně nemůžu říct vůbec nic. Nerozumím tomu. Ale určitá naděje samozřejmě zůstává.“

„Co myslíš — proč se s ní vůbec setkával?“

„To je právě to, co nechápu, Admirále. Podle všeho tady šlo o lásku a vzpomínky. Jenomže ta láska nebyla tak docela láska, a vzpomínky ne jenom obyčejné vzpomínky. Jinak by Glumovová nebyla v takovém stavu. Samozřejmě, jestli se ožral jako prase, mohl ji urazit... Zvlášť když uvážíme, jaký podivný vztah k sobě měli v dětství...“

„Nepřeháněj,“ zahučel Admirál. „Už dávno nejsou děti. Ale odpovězme si na tohle: kdyby ji znovu pozval nebo za ní zašel sám — přijme ho, nebo ne?“

„Nevím,“ řekl jsem. „Nejspíš ano. Pořád ještě pro ni hodně znamená. Nemohlo by se jí zmocnit takové zoufalství kvůli člověku, ke kterému je lhostejná.“

„Literatura!“ zabručel Admirál a najednou vybafclass="underline" „Měl ses dovědět, proč jí pozval! O čem mluvili! Co jí říkal!“

Popadla mě zlost.

„Nic takového jsem zjistit nemohl. Měla hysterický záchvat. A když se uklidnila, seděl před ní idiotský novinář s hroší kůží.“

Přerušil mě.

„Budeš se s ní muset setkat ještě jednou.“

„V tom případě mi dovolte změnit legendu.“

„Co navrhuješ?“

„Například tohle. Jsem z Komkonu. Na nějaké planetě došlo k neštěstí. Lev Abalkin je svědek. Ale neštěstí jím tak otřáslo, že utekl na Zemi a teď nechce nikoho vidět... Je psychicky nalomený, málem nemocný. Hledáme ho, abychom se dověděli, co se tam stalo...“

Admirál mlčel, můj návrh se mu zřejmě nezamlouval. Chvíli jsem se díval na jeho nespokojenou pihovatou pleš, zabírající celou obrazovku, a pak Jsem se značným ovládáním pokračovaclass="underline"

„Pochopte, Admirále, teď už se nedá lhát jako předtím. Ona už si stačila uvědomit, že jsem se u ní neobjevil náhodou. Myslím, že jsem ji zviklal, ale objevím-li se ještě jednou ve stejné roli, bude to výsměch zdravému rozumu! Buď uvěřila, že jsem novinář, a v tom případě se mnou nemá o čem mluvit a jednoduše pošle toho neomaleného idiota ke všem čertům. Nebo neuvěřila a pošle mě k nim tím spíš. Já například bych to udělal. Ovšem budu-li představitelem Komkonu, mám právo klást jí otázky a vynasnažím se je položit tak, aby odpověděla.“

Podle mě to znělo dost logicky. Aspoň v té chvíli jsem nebyl schopen vymyslet jinou cestu. A jako idiotský novinář už k ní rozhodně nepůjdu. Koneckonců Admirál musí vědět líp, co je důležitější — najít člověka nebo uchovat v tajnosti, že ho hledáme. Se sklopenou hlavou se zeptaclass="underline"

„Proč jsi šel ráno do muzea?“

Užasl jsem.

„Jak to — proč? Přece abych si promluvil s Glumovovou...“

Pomalu vztyčil hlavu a já spatřil jeho oči. Panenky měl rozšířené přes celou duhovku. Až jsem ucouvl. Vycítil jsem, že jsem pronesl něco hrozného. Zablekotal jsem jako žáček:

„Ona je tam přece zaměstnaná... Kde jinde jsem s ní měl mluvit? Doma jsem ji nezastihl...“

„Glumovová pracuje v Muzeu mimozemských kultur?“ zeptal se s pečlivým důrazem na každém slově.

„Ano. Co se stalo?“

„Ve zvláštním oddělení předmětů nevyjasněného určení,“ dodal tiše. Byla to napůl otázka, napůl sdělení. Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem viděl, jak se mu levý koutek úzkých rtů protáhl a poklesl.

„Ano,“ zašeptal jsem.

Opět jsem neviděl jeho oči. Opět zabrala celou obrazovku blyštivá pleš.

„Admirále...“

„Mlč!“ vybafl. A oba jsme dlouho mlčeli.

„Tak,“ pronesl konečně obvyklým hlasem. „Seber se a jdi domů. Seď tam a nikam nechoď. V kteroukoli chvíli tě můžu potřebovat. Ale nejspíš v noci. Kolik času potřebuješ na cestu?“

„Dvě a půl hodiny.“

„Proč tolik?“

„Musím ještě přeplavat jezero.“

„Dobře. Až dorazíš domů, ohlas se mi. Chvátej.“

A obrazovka zhasla.

Z HLÁŠENÍ LVA ABALKINA

Déšť znovu zesiluje, mlha houstne, takže z prostředka ulice nejsou domy po levé ani po pravé straně skoro vidět. Mezi experty vzniká panika, nabyli dojmu, že v těchto chvílích přestaly fungovat biooptické konvertory. Uklidňuji je. Když se zbavili strachu, začínají mít ramena a naléhají, abych rozsvítil mlhový reflektor. Zapínám jim reflektor. Experti už začínají jásat, ale najednou si Štěkn sedá na ocas uprostřed vozovky a prohlašuje, že neudělá ani krok dál, dokud někdo neodstraní tu idiotskou duhu, od které ho bolí uši a svrbí mezi prsty. On výborně vidí i bez těch hnusných reflektorů, a jestli experti nic nevidí, znamená to, že nic vidět nemusí, a bylo by lepší, kdyby se věnovali nějaké užitečnější činnosti, například by mohli k jeho, Štěknovu návratu připravit ovesnou polévku s boby. Výbuch pobouření. Ale experti se Štěkna trochu bojí. Každý pozemšťan, který se seznámil s nějakým Hlavákem, se ho dřív nebo později začne bát. Ale přitom, byt je to paradoxní, není tento pozemšťan schopen chovat se k Hlavákovi jinak než jako k velkému mluvícímu psu (no, zkrátka cirkus, zázraky zoopsychologie a tak)...

Jeden z expertů Štěknovi nerozvážně pohrozil, že zůstane bez oběda, nepřestane-li si stavět hlavu. Štěkn zvyšuje hlas. Z jeho slov vyplývá, že jsme se celý život báječně obešli bez expertů. A nejen to, cítili jsme se tady až dosud obzvlášť dobře právě proto, že po expertech nebylo vidu ani slechu. A pokud jde konkrétně o toho experta, který, jak se zdá, má teď v úmyslu sežrat Štěknovi jeho ovesnou polévku s boby... A tak dále, pořád dokolečka.

Stojím v dešti, který neustále sílí, poslouchám celý ten galimatyáš okolo expertů a bobů a nemohu setřást jakousi ospalou ztuhlost. Připadá mi, že jsem na nějakém neuvěřitelně hloupém divadelním představení bez začátku a konce, kde všechny postavy zapomněly své role a blekotají, co jim slina na jazyk přinese, v marné naději, že je nějaká náhoda zachrání. Toto představení jako by bylo uspořádáno výhradně pro mě, aby mě co nejdéle udrželo na místě a nedovolilo mi postoupit ani o krok dál, zatímco za kulisami kdosi chvatně zařizuje věci tak, abych se definitivně přesvědčiclass="underline" nemá to smysl, nedá se nic dělat, musíme se vrátit domů...

S námahou se ovládám a zhasínám zatracený reflektor. Štěkn okamžitě v půli slova přerušuje dlouhatánskou, pečlivě promyšlenou urážku a jako by se nechumelilo běží dál. Kráčím za ním a slyším, jak si Van der Hoese zjednává pořádek na palubě lodi: „Styďte se! Obtěžovat skupinu v terénu... Okamžitě vás vyženu z kabiny! Vyházím... Lumpárna!“

„Bavíš se?“ ptám se tiše Štěkna.

Mlčí, jen po mně šilhá vykouleným okem.

„Jsi štváč,“ říkám. „Vy Hlaváči jste všichni štváči a skandalisti...“

„Je tu mokro,“ odpovídá Štěkn bez jakékoli souvislosti. „A plno žab. Není kam šlápnout... Zase nákladní auta ...,“ oznamuje.

Z mlhy před námi se line pronikavý pach mokrého rezivého železa a po chvíli se ocitáme uprostřed obrovského neuspořádaného houfu nejrůznějších automobilů.

Jsou to obyčejná nákladní auta, náklaďáky kryté plachtou i velikánské plošinové vozy, stejně jako drobná kapkovitá osobní autíčka a jakési obludné samohybné mechanismy s osmi koly vysokými jako člověk stojí uprostřed ulice i na chodnících v hrozném nepořádku, opřené do sebe nárazníky, občas navršené přes sebe, neuvěřitelné prorezivělé, napůl rozlámané, a rozpadají se při sebemenším dotyku. Jsou jich stovky. Není možné jít rychle, musíme toto pohřebiště obcházet, prolézat, přelézat a všechna ta vozidla jsou naložena haraburdím, které už dávno shnilo, zetlelo a zrezivělo k nepoznání...