Kdesi v koutku vědomí úpěnlivě drmolí uklidnění experti, vzrušeně duní Van der Hoese, ale nemám na ně náladu. S nadávkami vytahuji nohy z páchnoucí břečky shnilých hadrů a hned nato se s klením propadám do útrob jakýchsi ohromných beden, kde v haldách zatuchlého papíru zoufale piští holá krysí mláďata, s novým hromováním vylamuji ramenem jakousi prohnilou dřevěnou přepážku a probourávám se ven, na déšť, do louže, z níž přede mnou zděšeně vyskakuji žáby... Pod nohama mi praská a skřípe rozbité sklo, kutálejí se nějaké plechovky či ložiska, na pohled pevné niklované železo se rozpadá na prach, jakmile se ruka pokusí opřít se o ně, jednou dokonce bočnice krytého automobilu, velikého jako transkontinentální kontejner, zničehonic se sama rozlamuje vedví a z vnitřku se s hnilobným rachotem vyvaluje proud nedefinovatelného smetí v hustých oblacích odporně páchnoucího prachu...
A pak zcela nečekaně tento hnusný labyrint konči.
Totiž automobily jsou kolem nás pořád, ale stojí teď poměrně uspořádané, srovnány po obou stranách vozovky a na chodnících, zatímco prostředek ulice je zase uvolněn.
Dívám se na Štěkna. Zuřivě se otřepává, drbe se všemi čtyřmi tlapami najednou, olizuje si hřbet, odplivuje, chrlí nadávky a zase se otřepává, drbe a olizuje.
Van der Hoese se znepokojeně ptá, proč jsme uhnuli z trasy a co to bylo za skladiště. Vysvětluji, že to nebylo skladiště. Pak diskutujeme na téma: jsou-li to stopy evakuace, proč původní obyvatelstvo evakuovalo z periférie do centra?
„Zpátky touhle cestou nepůjdu,“ prohlašuje Štěkn a vzteklým plácnutím sráží k dlážděni žábu, která poskakovala vedle něho.
Ve dvě hodiny odpoledne rozesílá štáb první souhrnné hlášení. Ekologická katastrofa, ale civilizace zanikla z nějakého jiného důvodu. Obyvatelstvo zmizelo takříkajíc v jediném okamžiku, ale nevyvraždilo se ve válkách, ani neevakuovalo do vesmíru - nenasvědčuje tomu úroveň technologie, ostatně planeta nepřipomíná hřbitov, spíš smetiště. Ubohé zbytky původního obyvatelstva živoří na venkově, jakžtakž obdělávají půdu, zcela pozbyly kulturních návyků, ale skvěle zacházejí s opakovacími puškami. Z toho prý pro mne a Štěkna vyplývá: město je určitě zcela prázdné. Mně tento závěr připadá pochybný. Štěknovi taky.
Ulice se rozšiřují, domy i řady automobilů po obou stranách od nás se ztrácejí v mlze a já před sebou cítím otevřené prostranství. Ještě několik kroků a před námi se z mlhy vynořuje čtvercová silueta. Zase obrněné vozidlo, přesně stejné jako to, co se octlo pod zříceninou zdí, ale tohle je opuštěné už velice dávno, vlastní tíhou se probořilo a jako by vrostlo do asfaltu. Všechny vstupní otvory Jsou dokořán. Dvě krátké hlavně kulometů, kdysi hrozivě namířené proti každému, kdo vyšel na náměstí, jsou teď povadle ohnutě, prosakují z nich rezivé kapky a pomalu stékají na mírně skloněný čelní pancíř. Cestou kolem mechanicky beru za otevřená boční dvířka, ale jsou napevno zarezivělá.
Před sebou nevidím nic. Mlha Je na tomto náměstí jakási zvláštní, nezvykle hustá, jako by tu stála dlouhá léta a za tu dobu se slehla, srazila se jak mléko a vlastní tíhou se slisovala.
„Pod nohy!“ nařizuje najednou Štěkn.
Koukám se pod nohy a nevidím nic. Zato si najednou uvědomuji, že už pod podrážkami nemám asfalt, ale cosi měkkého, pružného, kluzkého jako tlustý mokrý koberec. Sedám si na bobek.
„Můžeš si zapnout ten reflektor,“ bručí Štěkn.
Ale já už vidím i bez reflektoru, že je tu asfalt pokryt téměř souvislým, poměrně vysokým hnusným škraloupem, jakousi vlhkou slisovanou hmotou bohatě prorostlou různobarevnými plísněmi. Vytahuji nůž, nadzvedávám plást tohoto škraloupu — od proplesnivělé hmoty se odtrhuje jakýsi hadřík či kousek řemínku, a pod tím řemínkem se v kalné zeleni vynořuje cosi kulatého (knoflík? přezka?) a pomalu se narovnávají jakési drátky nebo pérka ...
„Všichni šli tudy“ říká Štěkn s podivným přízvukem.
Zvedám se a jdu dál, kráčím po měkké a kluzké hmotě. Snažím se krotit svou fantazii, ale nedaří se mi to. Všichni šli tudy, touhle cestou, postupně opustili teď už nepotřebná autíčka i náklaďáky, statisíce a milióny obyvatel se z bulváru vlévaly na toto náměstí, obtékaly obrněné vozidlo s hrozivě a bezmocně namířenými kulomety. Lidé šli a odhazovali i to málo, co si chtěli odnést s sebou, klopýtali a pouštěli věci z rukou, snad i sami padali, ale pak už se nemohli zvednout a všechno, co upadlo, bylo zašlapáno milióny nohou. A přísahal bych, že se to všechno odehrálo v noci — lidskou kaši ozařoval mrtvolný chvějivý pří svit, a bylo ticho jako ve snu...
„Jáma,“ říká Štěkn.
Zapínám reflektor. Jáma nikde žádná. Kam až světlo dosáhne, jiskří rovný a hladký povrch náměstí nesčetnými bledými plamínky světélkující plísně a na dva kroky přede mnou se vlhce černá velký, asi dvacet na čtyřicet, obdélník hladkého čistého asfaltu. Jako by byl pečlivě vyříznut v tom zplesnivělém třpytivém koberci.
„Schůdky,“ říká Štěkn nějak zoufale. „Dírkované! Hluboko! Nevidím...“
Běhá mí mráz po zádech. Ještě nikdy jsem neslyšel Štěkna mluvit tak podivným hlasem. Nazdařbůh spouštím ruku, kladu prsty na velkou vydutou hlavu a cítím nervózní pocukávání trojúhelníkovitého ucha. Nebojácný Štěkn má strach. Nebojácný Štěkn se mi tiskne k noze právě tak, jako se jeho předkové tiskli k nohám svých pánů, když za prahem jeskyně vycítili něco neznámého a nebezpečného...
„Nemá to dno,“ říká odevzdaně. „Neumím to pochopit. Vždycky přece bývá dno. Všichni odešli tam, a tam není dno, a nikdo se nevrátil... Musíme tam jít?“
Sedám si na bobek a beru ho kolem krku.
„Nevidím tu žádnou jámu,“ říkám mu jazykem Hlaváků. „Vidím jen rovný obdélník asfaltu.“
Štěkn namáhavě oddychuje. Napíná všechny svaly a čím dál víc se ke mně tiskne.
„Ty to nemůžeš vidět,“ říká. „Neumíš to. Čtvery schody s dírkovanými stupni. Ošoupané. Blýskají se. Stále hlouběji a hlouběji. Na konci není nic. Nechci tam. Nenařizuj mi to.“
„Kamaráde,“ říkám, „co ti je? Jak bych ti mohl něco nařizovat?“
„Ani nepros,“ říká Štěkn. „Nežádej. Nevybízej.“
„Půjdeme odtud pryč,“ navrhuji.
„Ano. A rychle!“
Diktuji hlášení. Van der Hoese už přepojil můj kanál na štáb, a když končím, je už celá expedice plně informována. Začíná povyk. Nadhazují se hypotézu, navrhují se opatření. Panuje hluk. Štěkn se ponenáhlu uklidňuje — pošilhává žlutým okem a co chvíli se olizuje. Nakonec zasahuje sám Komov. Rámus utichá. Dostáváme rozkaz pokračovat v postupu a ochotně se mu podřizujeme.
Obcházíme děsivý obdélník, přetínáme náměstí, míjíme druhé obrněné vozidlo uzavírající bulvár z druhé strany a znovu se ocitáme mezi dvěma kolonami opuštěných automobilů. Štěkn opět čile cupitá vpřed, je už zase energický, hašteřivý a kurážný. V duchu se ušklíbám a říkám si, že já na jeho místě bych se teď určitě styděl za tu trapnou chvíli panického, téměř dětinského strachu, který jsem tam na náměstí prožil. Ale Štěkna nic takového netrápí. Ano, měl strach a nedokázal ho skrýt, ale nevidí v tom nic trapného, za co by se měl stydět. Nyní uvažuje nahlas: