„Všichni odešli pod zem. Kdyby tam bylo dno, ujistil bych tě, že teď všichni žijí pod zemí, tak hluboko, že je necítím. Ale tam žádné dno není! Nechápu, kde tam mohou žít. Nechápu, proč tam není dno a jak je to možné.“
„Zkus to vysvětlit,“ říkám mu, „je to ohromně důležité.“
Ale Štěkn to vysvětlit nemůže. Je to hrozné, opakuje neustále. Planety jsou kulaté, pokouší se o vysvětlení, tahle planeta je taky kulatá, sám jsem to viděl, ale tam na náměstí vůbec není kulatá. Tam je jako talíř. A v tom talíři je dírka. A ta dírka vede z jedné prázdnoty, kde jsme my, do druhé prázdnoty, kde nejsme.
„A proč já jsem tu dírku neviděl?“
„Protože je zalepená. To ty nedokážeš. Zalepovali ji právě před takovými, jako jsi ty, a ne před takovými, jako jsem já...“
Pak najednou hlásí, že se znovu objevuje nebezpečí. Malé nebezpečí, obyčejné. Dost dlouho nebylo žádné, a teď se zase objevilo.
Za chvíli se od průčelí vpravo odtrhuje z druhého poschodí balkón a padá. Rychle se Štěkna ptám, zdali se nebezpečí zmenšilo. Odpovídá bez rozmyšlení, že ano, zmenšilo se, ale ne moc. Chci se ho zeptat, z které strany hrozí teď, ale vtom se mi do zad opírá silný závan hustého vzduchu, v uších hučí, srst na Štěknovi se ježí.
Bulvárem se žene malý uragán. Je horký, přináší pach železa. Po obou stranách ulice se s hlukem řítí ještě několik dalších balkónů a říms. Vítr strhává střechu dlouhého přízemního domu a táhle stará, děravá, zpuchřelá střecha se pomalu převažuje, rozpadá se na kousky, vznáší se nad dlážděním a mizí v mračnu horkého žlutého prachu.
„Co se to tam u vás děje?“ huláká Van der Hoese.
„Nějaký průvan,“ cedím mezi zuby. Nový nápor větru mě nutí proti své vůli se rozběhnout. Připadá mi to ponižující.
„Abalkine! Štěkne!“ hřmí Komov. „Držte se prostředku! Dál od zdí! Profoukávám náměstí, může tam něco padat...“
A potřetí se krátký horký uragán žene bulvárem, a to zrovna ve chvíli, kdy se Štěkn chce otočit čenichem proti větru. Podráží mu nohy a smýká jím po dláždění v urážlivé společnosti jakési opozdilé krysy.
„Hotovo?“ ptá se Štěkn podrážděně, když uragán utichá. Zůstává ležet, ani se nepokouší postavit se na nohy.
„Hotovo,“ říká Komov. „Můžete pokračovat v postupu.“
„Že nechám mockrát děkovat,“ říká Štěkn, jedovatý jako nejjedovatější zmije.
V éteru se kdosi neudržel a hihňá se. Nejspíš Van der Hoese.
„Mockrát se omlouvám,“ říká Komov. „Potřeboval jsem rozehnat mlhu“
V odpověď chrlí Štěkn nejdelší a nejkvětnatější nadávku v jazyce Hlaváků, zvedá se, zuřivě se otřepává a najednou v nepřirozené póze znehybňuje.
„Ljovo,“ říká. „Nebezpečí už přešlo. Úplně. Je odfouknuto.“
„Aspoň něco,“ odpovídám.
Informace od Espady: Neobyčejně emocionální popis hlavního gattaucha. Vidím ho před sebou jako živého — nepředstavitelně špinavý, páchnoucí, lišeji posety stařec na pohled snad dvousetletý, který tvrdl, Že je mu jedenadvacet, neustále sípá, kašle, odchrchlává a smrká, na klíne pořád drží opakovací pušku a čas od času střílí Espadovi nad hlavou pánubohu do oken, na otázky odpovídat nechce, naopak stále by sám kladl otázky, přičemž odpovědi poslouchá schválně nepozorně a každou druhou veřejně prohlašuje za lež...
Bulvár vede na další náměstí. Vlastně to není náměstí v pravém slova smyslu — jen na pravé straně se rozkládá půlkruhovitý park, za nímž stojí dlouhá žlutá budova s vydutým průčelím, zdobeným nepravými pilíři. Průčelí je žluté, jako na začátku podzimu, takže v první chvíli nevidím uprostřed parku další „pohár“. Tentokrát je neporušený, blyští se novotou, jako by ho tady mezi žlutými keři teprve dnes ráno postavili — válec vysoký dva metry, metr v průměru, z poloprůhledného materiálu připomínajícího jantar. Stojí dokonale svisle a jeho oválné dveře jsou pevně zavřené.
Na palubě u Van der Hoeseho se ozývá výbuch nadšení, zato Štěkn znovu demonstruje svou lhostejnost, dokonce pohrdání vůči všem těmto předmětům, které „jeho národ nezajímají“. Pomalu se začíná drbat a otáčí se zadkem k „poháru“.
Obcházím pohár, pak dvěma prsty beru za výčnělek oválných dveří a nahlížím dovnitř. Stačí jediný pohled a vím, na čem jsem — celý vnitřek zabírá svýma obludnýma kloubovitýma nohama, před sebe napřahuje půlmetrová vroubkovaná klepeta a dvěma řadami kalně zelených očí na mě tupě a zamračeně pohlíží gigantický rakopavouk z Pandory. V plné kráse.
To nebyl strach, co se ve mně vzepjalo, ale obranný reflex proti něčemu absolutně neočekávanému. Než jsem stačil vydechnout, již jsem se ramenem opíral o přibouchnutá dvířka, nohama do země, od hlavy k patě mokrý potem a každá žilka se ve mně chvěla
Štěkn už je vedle mě, připravený k okamžitému a rozhodnému zápasu. Pohupuje se na napjatých nohou, vyčkávavě otáčí velikou hlavu z jedné strany na druhou. Perleťově bílé zuby se mu vlhce blyští v koutcích tlamy. Tohle trvá několik sekund, načež se Štěkn podrážděně zeptá:
„Tak co se děje? Kdo ti ublížil?“
Nahmatávám pažbičku paprskové pistole, musím se donutit odtrhnout se od proklatých dveří a s pistoli připravenou k výstřelu začínám couvat. Štěkn ustupuje společně se mnou a je čím dál podrážděnější.
„Pokud vím, tak jsem se tě na něco ptal!“ prohlašuje popuzeně.
„No počkej,“ mumlám mezi zuby, „copak ty pořád ještě nic necítíš?“
„Kde? V té boudě? Tam nic není!“
Van der Hoese a experti mi vzrušeně halasí do ucha. Neposlouchám je. I bez nich vím, že se dvířka dali například podepřít zvenku kládou (pokud se nějaká najde), nebo celá budka se dá spálit z paprskové pistole. Ustupuji dál a nespouštím pohled z dveří „poháru“.
„V boudě nic není!“ opakuje Štěkn umíněně. „A nikdo tam není. A moc let tam nikdo nebyl. Jestli chceš, otevřu dveře a dokážu ti, že tam nic není.“
„Ne,“ říkám a mám dost práce ovládnout hlasivky. „Půjdeme pryč.“
„Já jenom otevřu dvířka...“
„Štěkne,“ říkám, „mýlíš se...“
„My se nikdy nemýlíme. Jdu tam. Uvidíš.“
„Mýlíš se!“ Teď už musím řvát. „Jestli okamžitě nepůjdeš se mnou, nejsi můj přítel a kašleš na mě!“
Prudce se otáčím na podpatcích (pistoli ve spuštěná ruce, odjištěnou, regulátor nastaveny na trvaly výboj) a kráčím pryč. Připadá mi, že moje záda zabírají celou šířku bulváru a jsou zcela nechráněná.
Štěkn s příšerně nespokojeným a opovržlivým výrazem šlape kousek vlevo za mnou. Vrčí a tváří se nadutě. Asi po dvou stech krocích, když už se zcela uklidňuji a začínám hledat cesty k usmíření, Štěkn najednou mizí. Jen drápy několikrát škrábly po asfaltu. A už je u budky, je pozdě utíkat za ním, chytat ho za zadní nohy a odvléknout toho pitomce pryč, i moje paprsková pistole je teď k ničemu, ten hromský Hlavák pootvírá dveře a dlouho, nekonečně dlouho nahlíží do poháru ...
Potom bez jediného zvuku dveře zase zavírá a vrací se. Je zahanbený. Je zničený. Bez výhrad uznává svou absolutní neschopnost a je v budoucnu ochoten snášet jakékoli zacházení. Vrací se mi k nohám, sedá si bokem a sklesle nachyluje hlavu. Raději se na něho nedívám. Hledím na pohár, cítím, jak mi pramínky potu na spáncích vysychají a stahují kůži, jak ze svalů mizí nepříjemné chvění a nahrazuje je svíravé, bolestné trnutí, a nejraději bych teď procediclass="underline" P-prevíte! a vší silou, s úlevným vzlyknutím vlepil pohlavek té skleslé, umíněné a blbé palici. Ale říkám pouze: