Štěkn si svědomitě olízal druhou packu, uvedl srst na lících do ideálního stavu a znovu pokračuje v debatě.
„Překvapuješ mě, Ljovo,“ prohlašuje. „A všichni mě překvapujete. Copak vás to tady ještě baví?“
„Pracujeme,“ namítám unaveně.
„Proč pracovat, když, to nemá smysl?“
„Proč by to nemělo smysl? Sám vidíš, kolik jsme se toho dověděli za jediný den.“
„Právě proto se ptám: nač se dozvídat něco, co nemá smysl? Co s tím budete dělat? Pořád se jenom dozvídáte a dozvídáte, ale abyste s tím, co se dozvíte, něco dělali, to ne.“
„No například?“ ptám se.
Štěkn je náruživý diskutér. Před chvilkou dosáhl jednoho vítězství a teď evidentně touží po dalším.
„Například jáma bez dna, kterou jsem našel. Kdo a k čemu může potřebovat jámu bez dna?“
„To není tak docela jáma,“ říkám. „To jsou spíš dveře do jiného světa.“
„A můžete těmi dveřmi projít?“ informuje se Štěkn.
„Ne,“ přiznávám. „To nemůžeme.“
„Tak k čemu jsou vám dveře, kterými stejně nemůžete projít?“
„Dneska nemůžeme, zítra třeba budeme moct.“
„Zítra?“
„To myslím obrazně. Pozítří. Za rok...“
„Jiný svět, jiný svět“ vrčí Štěkn. „To snad je vám tenhle těsný?“
„Jak bych ti to řekl... Těsný je pro naši fantazii.“
„No bodejť!“ vykřikuje Štěkn jízlivě. „Vždyť vy jakmile se dostanete do jiného světa, hned ho začnete předělávat, aby byl jako ten váš. A samozřejmě pro vaši fantazii je zase těsný, takže začínáte hledat zase jiný svět, a zase ho předěláváte...“
Najednou prudce přerušuje svou filipiku a v tom okamžiku cítím přítomnost někoho cizího. Tady. Blízko. Na dva kroky od sebe. U podstavce s mytologickou obludou.
Je to docela normální zdejší obyvatel, podle všeho z kategorie „člověk“, silný statný muž v plátěných kalhotách a plátěné bundě na holém těle, s opakovací puškou, která mu na řemeni visí přes krk. Nečesaná hříva vlasů mu spadá do očí, tváře a bradu má hladce vyholené. Stojí u pomníku bez jediného pohybu, jen oči mu pomalu kloužou ze mne na Štěkna a zpátky. Podle všeho vidí v šeru stejně dobře jako my. Neumím si vysvětlit, jak se k nám dokázal tak nehlučně a nepozorovaně přiblížit.
Opatrně sahám rukou dozadu a zapínám mluvicí zařízení na automatického tlumočníka.
„Pojď blíž a posaď se, jsme přátelé,“ vyslovuji neslyšně pouhým pohybem rtů.
Z megafonu se s půl sekundovým zpožděním linou hrdelní zvuky, do jisté míry dokonce příjemné. Neznámý sebou trhá a ustupuje o krok. „Neboj se,“ říkám. „Jak se jmenuješ? Mně říkají Lev, on se jmenuje Štěkn. Nejsme nepřátelé. Chceme si s tebou promluvit.“
Ba ne, z toho nic nebude. Neznámý couvá o další krok a zčásti se skrývá za pomníkem. Jeho obličej po celou dobu nevyjadřuje nic, není dokonce jisté, rozumí-li tomu, co se mu říká.
„Máme dobré jídlo,“ nevzdávám se. „Nemáš náhodou hlad nebo žízeň? Posaď se s námi, s radostí ti dám z našeho...“
Najednou mě napadá, že se asi zdejší praobyvatel musí dost bát, když slyší tohle „my“ a „s námi“, a tak rychle přecházím na jednotné číslo. Ale ani tohle nepomáhá. Zdejší obyvatel se zcela schovává za pomník, takže ho nevidím ani neslyším.
„Odchází“ vrčí Štěkn.
Pak ho vidím znovu, jak dlouhými, klouzavými, naprosto neslyšnými kroky přechází ulici, vystupuje na protější chodník a mizí v jakýchsi dveřích.
2. června 78. LEV ABALKIN OSOBNĚ
Asi v šest hodin odpoledne se ke mně přihrnuli bez předchozího ohlášení Andrej a Sandro. Schoval jsem desky do stolu a okamžitě jsem oba příchozí stroze upozornil, že s nimi nehodlám vést žádné služební rozhovory, protože teď nejsou podřízení mně, ale Klaudiovi. A navíc mám práci.
Oba se žalostně rozfňukali, že nepřišli ve služební záležitosti, že se jim stýská a že takhle to přece nejde. Fňukat dovedou, to se jim musí nechat. Obměkčili mě. Otevřeli jsme bar a nějakou dobu jsme si nadšeně povídali o mých kaktusech. Pak jsem čirou náhodou zjistil, že už nemluvíme ani tak moc o kaktusech, jako spíš o Klaudiovi, což by se ještě dalo jakž takž vysvětlit, protože Klaudius svou bambulovitostí a pichlavostí i mně připomínal kaktus, jenomže než jsem stačil mrknout, tihle mladí provokatéři neobyčejně šikovně a nepozorovaně začali o bioreaktorech a kapitánu Nemovi.
Dělal jsem, že jsem si toho nevšiml, nechal jsem je přijít do ráže a když už byli přesvědčeni, že je jejich náčelník dokonale zpracován, vyzval jsem je, aby zmizeli. A byl bych je skutečně vyhnal, protože jsem měl notný vztek na sebe i na ně, ale tu se (rovněž bez předchozího ohlášení) objevila Aljona. Tu mi posílá osud sám, pomyslel jsem si a zamířil jsem do kuchyně. Jednak už byl stejně čas večeřet, jednak i mladí provokatéři vědí, že před cizími lidmi se o našich záležitostech nesmí mluvit.
Večeře se opravdu vydařila. Provokatéři zapomněli na všechno na světě a natřásali se před Aljonou. Když je odmrštila, natřásal jsem se já — jen tak, aby se neřeklo. Tohle kohoutí naparování skončilo velikým sporem — kam se půjde. Sandro naléhal, abychom šli na Oktopusy, a to hned, protože nejlepší kousky hrají hned na začátku. Andrej se rozhořčoval jako fundovaný hudební kritik, jeho výpady proti Oktopusům byly vášnivé a otřesně bezobsažné, jeho teorie moderní hudby překvapovala novotou a spočívala v tom, že dneska v noci je nejvhodnější chvíle vyzkoušet jeho novou jachtu Filozof. Já navrhoval, že si budeme dávat hádanky nebo přinejhorším hrát na fanty. Aljona z toho vycítila, že dneska nehodlám nikam jít a navíc jsem zaneprázdněn, a to ji rozčililo, takže začala vyvádět. Oktopusy utopit! požadovala. Plachty vztyčit! Bude se řádit! A tak dále...
Když byla tato výměna názorů v největším proudu, přesně v 19.33, zacvrlikal videofon. Andrej, který seděl u aparátu nejblíž, stiskl prstem tlačítko. Obrazovka se rozsvětlila, ale neobjevil se žádný obrázek. A slyšet nebylo nic, protože Sandro hulákal jako na lesy: Ostrovy, ostrovy, ostrovy... prováděl nejapné hejble a napodoboval nenapodobitelného B. Tuarega, zatímco Aljona mu sveřepě oponovala Písní beze slov od R. Gliera (a třeba taky ne od Gliera).
„Huš!“ vyštěkl jsem a prodíral se k videofonu.
Nastalo menší uklidnění, ale přístroj stále mlčel, jen svítící obrazovka pomrkávala. Tohle asi sotva bude Admirál, a tak jsem se uklidnil.
„Počkejte,“ řekl jsem do světélkující modře, „já si vezmu aparát vedle.“
V pracovně jsem videofon postavil na stůl, žuchl do křesla a řekclass="underline"
„Tak tady je větší klid... Jenom upozorňuju, že vás nevidím.“
„Promiňte, zapomněl jsem,“ pronesl hluboký mužský hlas a na obrazovce se objevil obličej — úzký, namodrale bílý, s hlubokými vráskami od konce nosu ke koutkům úst. Nízké široké čelo, černé rovné vlasy až na ramena.
Je zajímavé, že jsem ho okamžitě poznal, ale ne hned jsem si uvědomil, že je to on.
„Buďte zdráv, Maku,“ řekl. „Vy mě nepoznáváte?“
Potřeboval jsem pár sekund, abych se vzpamatoval. Byl jsem naprosto nepřipraven.
„Počkejte, počkejte...,“ protahoval jsem čas a horečnatě jsem uvažoval, jak se mám chovat.