„Lev Abalkin,“ připomněl mi. „Pamatujete se? Sarakš, Modrý had...“
„Božínku!“ vykřikl novinář Kammerer, dříve Mak Sim, rezident Země na planetě Sarakš. „Ljova! A mně řekli, že na Zemi nejste a že se neví, kdy tu budete... Nebo vy jste ještě tam?“
Usmíval se.
„Ne, už jsem tady... Ale asi jsem vás vyrušil.“
„Vy mě nikdy nemůžete vyrušovat!“ procítěně vykřikl novinář Kammerer. Ne ten novinář Kammerer, který navštívil Maju Glumovovou, ale spíš ten, co navštívil učitele. „Já vás potřebuju. Píšu knihu o Hlaváčích...“
„Ano, vím,“ nenechal mě domluvit. „Proto vám volám. Ovšem, Maku, já už dávno nemám s Hlaváky nic společného.“
„Na tom vůbec nezáleží,“ namítl novinář Kammerer. „Důležité je, že jste byl první, kdo s nimi pracoval.“
„První jste byl spíš vy...“
„Ba ne, já jsem je jenom objevil, to je všechno. Ostatně o sobě už jsem psal. A materiál o nejnovějších Komovových pracích už mám taky pohromadě. Jak vidíte, prolog a epilog mám, chybí jen maličkost — hlavní obsah... Poslyšte, Ljovo, my se bezpodmínečně musíme sejít. Zdržíte se na Zemí dlouho?“
„Moc ne,“ odpověděl. „Ale určitě se sejdeme. Ovšem — dneska bych nechtěl...“
„No, mně by se to dneska taky moc nehodilo,“ připojil se rychle novinář Kammerer. „A co takhle zítra?“
Chvílí mě mlčky sledoval. Najednou jsem si uvědomil, že nedokážu odhadnout barvu jeho očí — seděly příliš hluboko pod hustým obočím.
„Neuvěřitelné,“ pronesl Abalkin. „Vy jste se vůbec nezměnil. A já?“
„Opravdu?“ zeptal se novinář Kammerer, aby aspoň něco řekl.
Lev Abalkin se znovu usmál.
„Ano,“ potvrdil. „A to uteklo dvacet let. Víte, Maku, vzpomínám na tu dobu jako na nejšťastnější léta. Všechno bylo před námi, všechno teprve začínalo... A věřte mi, když teď vzpomínám na ty časy, říkám si: Měl jsem z pekla štěstí, že mě v začátcích vedli takoví lidé, jako Komov a jako vy, Maku...“
„No, no, Ljovo, nepřehánějte,“ řekl novinář Kammerer. „Co já s tím mám společného?“
„Jak to myslíte? Komov řídil, Rowlingson a já jsme byli vykonavateli, ale hlavní koordinaci jste prováděl vy.“
Novinář Kammerer vyvalil oči. Já také — ale já navíc ještě zbystřil pozornost.
„Inu, Ljovo,“ řekl novinář Kammerer, „vy jste byl tenkrát mladý, takže jste vůbec nepronikl do tehdejšího systému subordinace. Jediné, co jsem pro vás tehdy dělal, bylo to, že jsem zajišťoval bezpečnost, přepravu a stravu... a to ještě...“
„A vytyčoval jste ideové cíle!“ poznamenal Lev Abalkin.
„Jaké cíle?“
„Expedice do Modrého Hada — to je přece vaše myšlenka!“
„No, do té míry, že jsem ozná...“
„Tak! To je za prvé. Nápad, že s Hlaváky mají pracovat progresoři a ne zoopsychologové — to je za druhé!“
„Počkejte, Ljovo! Tohle byl Komovův nápad! Mně přece jste mohli být všichni ukradeni! Já měl tou dobou na krku povstání v Pandeji. První masový výsadek Oceánské říše. Vy přece si umíte představit, o co šlo... Bože můj! Mám-li být upřímný, tenkrát jsem načisto zapomněl, že vůbec existujete. Zef vás měl tehdy na starosti, Zef, ne já! Vzpomínáte si na toho zrzavého domorodce?“
Lev Abalkin se smál, cenil rovné bílé zuby.
„A nešklebte se na mě!“ vyjel novinář Kammerer rozzlobeně. „Uvádíte mě do trapné situace. Takový nesmysl! Ba ne, milánkové, jak je vidět, pustil jsem se do té knihy v pravý čas. Žasnu, jaké idiotské legendy se kolem toho vyrojily.“
„No dobrá, dobrá, já už to víckrát neudělám,“ řekl Abalkin. „Můžeme v tom sporu pokračovat při našem setkání...“
„Správně,“ řekl novinář Kammerer. „Jenže spor žádný nebude. Tady není o co se přít. Takže...“
Novinář Kammerer přejel po tlačítkách stolního zápisníku.
„Zítra v deset nula nula u mne. Nebo byste radši...“
„Radši u mne,“ řekl Lev Abalkin.
„Tak diktujte adresu,“ zvolal novinář Kammerer. Ještě se docela neuklidnil.
„Lázně Osinka,“ řekl Lev Abalkin. „Srub číslo šest.“
2. června 78. NĚKOLIK DOHADŮ O ÚMYSLECH LVA ABALKINA
Sandrovi a Andrejovi jsem nařídil, aby odešli. Naprosto oficiálně. Musel jsem nasadit oficiální výraz a mluvit oficiálním tónem, což se mi bez námahy podařila, protože jsem opravdu chtěl zůstat sám a důkladně se zamyslet.
Aljona ihned vycítila mou náladu, utichla a slavnostně se zavázala, že do mé pracovny ani nevkročí, naopak že bude všemožně střežit můj klid. Pokud vím, představuje si mou práci absolutně zcestně. Je na příklad přesvědčena, že je moje práce nebezpečná. Ovšem některé základní principy si osvojila pevně. Ví například, že jsem-li najednou něčím zaneprázdněn, neznamená to, že mě posedla inspirace nebo že jsem znenadání dostal nějaký senzační nápad. Aljona ví, že se jednoduše vyskytl nějaký neodkladný úkol, který je třeba opravdu neodkladně řešit.
Zatahal jsem ji za ucho a zavřel se v pracovně. Aljonu jsem nechal uklízet pokoj.
Odkud má moje číslo? To je jednoduché. Nechal jsem číslo u učitele. Navíc mu mohla o mně říct Maja Glumovová. Takže buď se ještě jednou setkal s Majou Toivovnou, nebo se přece jen rozhodl navštívit učitele. Riskoval to. Dvacet let o sobě nedal vědět, a teď se najednou rozhodl přijít na návštěvu. Proč?
Kvůli čemu mi volal? Třeba ze sentimentálních pohnutek. Vzpomínky na první opravdovou práci. Mládí je nejšťastnějším obdobím života. Hm. To se mi nezdá... Altruistické přání pomoci žurnalistovi (a objeviteli jeho zamilovaných Hlaváků) v jeho práci a k tomu trocha zdravé ctižádosti. Nesmysl. Proč by mi v tom případě dával falešnou adresu? Ale co když není falešná? Není-li falešná, znamená to, že se neskrývá, takže Admirál něco plete... Z čeho vlastně vyplývá, že se Lev Abalkin skrývá?
Rychle jsem si zavolal informace, zjistil číslo a zavolal do Osinky, srub číslo šest. Nikdo to nezvedal. To se ovšem dalo čekat.
Dobrá, tohle zatím nechme. Co bylo v našem rozhovoru nejdůležitější? Mimochodem, jednou jsem se málem podřekl. Nejradši bych si byl ukousl jazyk! „Vy přece musíte chápat, co je to výsadek skupiny flotil C!“ — „Zajímalo by mě, odkud víte, Maku, o existenci skupin flotil C a z čeho jste usoudil, že já o tom něco vím?“ Samozřejmě, kdybych byl svou větu řekl takhle jasně, neodpověděl by mi těmito slovy, jen by se byl zamyslel a všechno pochopil. A po takovém ostudném fiasku by mi nezbývalo nic jiného než se opravdu dát na žurnalistiku... No nic, doufejme, že si ničeho nevšiml. Taky neměl tak mnoho času, aby rozebíral a hodnotil každé moje slovo. Šel evidentně za jakýmsi svým cílem a všechno ostatní, co s tímto cílem nebylo spjato, patrně pouštěl druhým uchem ven...
Ale za čím tedy šel? Proč se snažil připisovat mně svoje zásluhy a navíc ještě zásluhy Komovovy? A přitom tak hr, neomaleně, jen co pozdravil... Někdo si může myslet, že skutečně rozšiřuji legendy o své prioritě, jako že mně patří všechny základní myšlenky ohledně Hlaváků, že jsem si tohle všechno přisvojil, on se toho domákl a dává mi na srozuměnou, že jsem nula. Každopádně jeho úsměv byl dvojsmyslný... Ale to je přece nesmysl! O tom, že Hlaváky jsem objevil právě já, ví dneska jen nejužší okruh specialistů, ačkoli i ti na to už zřejmě zapomněli, protože je to bezvýznamné ...