Blbost a konina, samozřejmě. Ale fakt zůstává faktem: před chvilkou mi zavolal Lev Abalkin a sdělil mi, že podle jeho názoru jsem zakladatelem a koryfejem současné vědy o Hlaváčích já, novinář Kammerer. Jinak neobsahoval náš rozhovor nic podstatného. Všechno ostatní byly obyčejné řečičky. No ovšem, pak ještě ta falešná (nejspíš) adresa až úplně nakonec...
Vnucuje se ovšem ještě jedna verze. Jemu bylo úplně lhostejné, o čem bude mluvit. Mohl si dovolit žvanit jakékoli nesmysly, protože volal jedině proto, aby mě viděl. Učitel nebo Maja Glumovová mu sdělují: Zajímá se o tebe nějaký Maxim Kammerer. — Podívejme! říká si skrývající se Lev. Zvláštní! Jen jsem se objevil na Zemi, už se o mě zajímá Maxim Kammerer. Ale já jsem jednoho Maxima Kammerera znal. Co je to? Shoda jmen? Lev Abalkin na takové náhody nevěří. Radši tomu člověku zavolám a zjistím, je-li to tamten Maxim Kammerer, v minulosti Mak Sim... A bude-li to opravdu on, podíváme se, jak se bude chovat.
Cítil jsem, že jsem se trefil do černého. Abalkin volá a pro všechny případy vypíná obraz. Vlastně jen pro případ, že bych nebyl tamten Maxim Kammerer. Pak mě vidí. S jistým údivem samozřejmě, ale určitě s úlevou. Je to docela obyčejný Maxim Kammerer, má doma slezinu; bujaré veselí, absolutně nic podezřelého. Takže je možné prohodit pár bezvýznamných vět, smluvit si schůzku a zmizet...
Jenže! Tohle není celá pravda a taky ne pouze pravda. Jsou v tom dva háčky. Předně. Proč v takovém případě vůbec navazoval rozhovor? Stačilo se podívat, chvíli poslouchat, přesvědčit se, že já jsem já, a klidně se odpojit. Pardon, to je omyl, mám špatné číslo.
A za druhé, já přece taky nejsem dnešní. Viděl jsem, že se mnou mluví jen tak. Sledoval přitom moje reakce. Chtěl se přesvědčit, že jsem to já a že budu určitým způsobem reagovat na určitá jeho slova. Vědomě říká nesmysl a pozorně sleduje, jak se na ten nesmysl tvářím... To je taky divné. Na vědomý nesmysl reagují všichni lidé stejně. Takže buď uvažuji nesprávně, nebo... nebo z Abalkinova hlediska není tenhle nesmysl vůbec nesmyslem. Například: z jakýchsi naprosto neznámých důvodů Abalkin skutečně připouští, že moje úloha ve výzkumu Hlaváků je neobyčejně velká. Volá mi, aby si tuto domněnku ověřil, a z mé reakce se přesvědčuje, že je to mylný předpoklad.
To zní docela logicky, ale nějak divně. Co s tím mají společného Hlaváči? I když celkem vzato, v životě Lva Abalkina sehráli Hlaváči úlohu dalo by se říci zásadní. Stop!
Kdybych měl nyní stručně charakterizovat nejdůležitější momenty životopisu tohoto člověka, řekl bych to asi takhle: Líbila se mu práce s Hlaváky, jeho nejtoužebnějším přáním bylo pracovat s Hlaváky, dosáhl v práci s Hlaváky značných úspěchů, ale z neznámých důvodů mu nebylo dovoleno v této práci pokračovat... Hrome, vždyť by nebylo nic divného, kdyby mu nakonec došla trpělivost, kdyby se vykašlal na ten svůj štáb C, na Komkon, na disciplínu, kdyby všechno nechal plavat a vrátil se na Zemi, aby už krucinál jednou provždy zjistil, proč ho nenechají dělat jeho oblíbenou práci, kdo konkrétně mu celý život hází klacky pod nohy, koho může hnát k zodpovědnosti za krach svých vytoužených plánů, za trpký pocit neschopnosti ovlivnit vlastní život, za celých těch patnáct let obětovaných nesmírně těžké a nemilované práci... A tak se vrátil na Zemi!
Vrátil se a ihned narazil na moje jméno. A vzpomněl si, že já jsem byl v podstatě kurátorem jeho první práce s Hlaváky, chtěl se tedy dovědět, mám-li prsty v tom neslýchaném odstranění člověka od oblíbené práce, a dověděl se (pomocí primitivního úskoku), že ne, nemám — v té době jsem měl plnou hlavu starostí s odstraněním výsadku a o téhle záležitosti jsem nebyl ani informován...
Takhle nějak by se dal vysvětlit náš nedávný rozhovor. Ovšem pouze rozhovor, nic víc. Ani záhadná historie s Tristanem, ani záhadná historie s Majou Glumovovou, a už vůbec ne důvod, proč Lev Abalkin pokládá za nutné se skrývat. To se touto hypotézou vysvětlit nedá. K sakru, kdyby tahle moje hypotéza byla správná, pobíhal by teď Lev Abalkin po Komkonu a mlátil by hlava nehlava všechny, co mu ukřivdili, protože je povahy prchlivé a navíc má nervový systém umělce... Ačkoli něco logického v mé domněnce přece jen bylo a vyvolávalo to jisté praktické otázky. Rozhodl jsem se položit je Admirálovi, ale nejdřív jsem musel zavolat Sergeji Pavloviči Fedosejevovi.
Podíval jsem se na hodinky — 21.51. Doufejme, že stařec ještě není v posteli.
Naštěstí se ukázalo, že stařec opravdu ještě není v posteli. Nechápavě se díval z obrazovky na novináře Kammerera, jako by ho nepoznával. Novinář Kammerer se rozplýval v omluvách, že volá tak pozdě. Omluvy byly přijaty, výraz nechápavosti však nezmizel.
„Mám na vás doslova jen pár otázek, Sergeji Pavloviči,“ řekl novinář Kammerer ustaraně. „Setkal jste se s Abalkinem, viďte?“
„Ano. Dal jsem mu vaše číslo.“
„Nezlobte se na mě, Sergeji Pavloviči... On mi zrovna volal a... mluvil se mnou nějak divně...“ Novinář Kammerer jen s námahou hledal vhodné výrazy. „Nabyl jsem dojmu... Uvědomuji si, že je to všechno asi hloupost, ale stát se může ledacos... Koneckonců taky vás mohl špatně pochopit...“
Stařec zbystřil pozornost.
„Oč jde?“ zeptal se.
„Vy jste se mu o mně zmiňoval... No, o tom, že jsme spolu mluvili.“
„Přirozeně. Ale nerozumím vám. Copak jsem to neměl říkat?“
„Ne, to ne, o to mi nejde. Nejspíš si špatně vyložil vaše slova. Představte si, neviděli jsme se patnáct let. A najednou jen se pozdravíme, začne mě s nějakým ukřivděným sarkasmem vychvalovat za to... Zkrátka de facto mě obvinil, že si chci přivlastnit jeho prioritu z práce s Hlaváky! Aniž k tomu má, ujišťuji vás, sebemenší důvod... Pochopte, já v této otázce figuruji pouze jako novinář, popularizátor, nic víc...“
„Okamžik, okamžik, mladíku!“ Stařec vztáhl ruku. „Uklidněte se, prosím. Nic takového jsem mu samozřejmě neříkal. Už jenom proto, že se v tom vůbec nevyznám...“
„No... třeba jste to neformuloval dost přesně...“
„Nezlobte se, ale já jsem vůbec nic takového neformuloval! Řekl jsem mu jenom, že o něm nějaký novinář Kammerer píše knihu a přišel si ke mně pro materiál. A že ten novinář má číslo to a to. Zavolej mu. Dost. To je všecko, co jsem mu řekl.“
„Pak to tedy nechápu,“ řekl novinář Kammerer skoro zoufale. „Nejdřív jsem usoudil, že vám dost dobře nerozuměl, ale jestli je to takhle... pak nevím. Pak je to nějaká choroba. Nějaká mánie. Tihle progresoři se ve své práci chovají docela normálně, ale na Zemi kolikrát nevědí, co roupama dělat... Povolují jim nervy nebo co...“
Stařec stáhl obočí přes oči.
„No, víte... Nakonec není vyloučeno, že mi Ljova skutečně dobře nerozuměl... přesněji řečeno... pořádně mě nevyslechl... Náš rozhovor byl jen letmý, pospíchal jsem, byl silný vítr, borovice hučely a na vás jsem si vzpomněl na poslední chvíli.“
„Ale ne, nic takového nechci tvrdit,“ ucouvl novinář Kammerer. „Je možné, že naopak já jsem Ljovovi špatně rozuměl... Víte, mimo jiné mě poděsil jeho vzhled... Hodně se změnil, vypadá zlý... Nezdál se vám, Sergeji Pavloviči?“
Ano, Sergeji Pavloviči se to taky zdálo. Podněcovaný a popichovaný špatně skrývanou rozmrzelostí prostoduše sdílného novináře Kammerera vylíčil přece jen postupně a chaoticky, jak se to mezi nimi odehrálo. Přitom se zdálo, jako by se za svého žáka a za jakési svoje myšlenky trochu styděl.