Asi v pět hodin odpoledne opustil S. P. Fedosejev na svém glyderu osadu Komárskou a zamířil na Sverdlovsk, kde měl nějaké zasedání nějakého klubu. Po patnácti minutách na něho doslova zaútočil a donutil k přistání v divokém borovém háji jiný glyder, který se objevil neznámo odkud. Jeho pilotem byl Lev Abalkin. Na mýtině mezí hučícími borovicemi došlo mezi nimi ke krátkému rozhovoru. Lev Abalkin ho vedl podle vzoru, který už jsem znal.
Letmo pozdravil, nedovolil starému učiteli ani otevřít ústa, neztrácel čas objímáním a vrhl se na starce s ironickými projevy díků. Uštěpačně poděkoval starému učiteli za ono nadlidské úsilí, které údajně musei Sergej Pavlovič vynaložit, aby rozmísťovací komisi přesvědčil, že má abiturienta Abalkina poslat nikoli na fakultu zoopsychologie, kam se tento abiturient z hlouposti a nezkušenosti chystal zapsat, ale do školy progresorů, kteréžto úsilí bylo pak korunováno skvělým úspěchem, protože připravilo Lvu Abalkinovi pro všechna další léta klidný a šťastný život.
Ohromený stařec pochopitelně za tak drzé překroucení pravdy vlepil svému bývalému žákovi pohlavek. Když ho tímto způsobem patřičně umlčel a získal jeho pozornost, klidně mu vysvětlil, že všechno bylo obráceně. Že právě on, S. P. Fedosejev, navrhoval Lva Abalkina na zoopsychologii, jeho přijetí projednal na fakultě a rozmisťovací komisi předložil příslušné doporučení. Že právě on, S. P. Fedosejev, když se dozvěděl o rozhodnutí komise, které mu připadalo nesmyslné, protestoval ústně i písemně a hnal věc až na regionální osvětovou radu. A že právě on, S. P. Fedosejev, byl nakonec předvolán do Eurasijského sektoru, dostal tam do těla jako malý kluk za pokus zmařit bez dostatečných podkladů rozhodnutí rozmisťovací komise („Předložili mi tam závěry čtyř expertů a dokázali nad slunce jasněji, že jsem starý idiot a že pravdu má předseda rozmisťovací komise doktor Serafimovič...").
Na tomto miste se stařec odmlčel.
„A co on na to?“ osmělil se novinář Kammerer.
Stařec smutně zažmoulal rty.
„Ten nekňuba mi políbil ruku a rozběhl se ke svému glyderu.“
Odmlčel jsem se. Pak stařec dodaclass="underline"
„A teprve v tu chvíli jsem si vzpomněl na vás... Upřímně řečeno, připadalo mi, že už moje slova ani nevnímá... Snad jsem mu o vás měl vyprávět podrobněji, ale v tu chvíli jsem myslel na něco jiného... Nevím proč, ale napadlo mě, že už ho neuvidím...“
2. června 78. KRÁTKÁ ROZMLUVA
Admirál byl doma. Oblečen do strohého černého kimona seděl za pracovním stolem a věnoval se své oblíbené činnosti — prohlížel si lupou jakousi zrůdnou sošku.
„Admirále,“ řekl jsem, „musím vědět, setkal-li se Lev Abalkin na Zemi ještě s někým.“
„Setkal,“ řekl Admirál a podíval se na mě, jak se mi zdálo, se zájmem.
„Můžu vědět s kým?“
„Můžeš. Se mnou.“
Zarazil jsem se. Admirál chvilku mlčel a pak mě vyzvaclass="underline" „Povídej!“
Povídal jsem. Oba rozhovory jsem reprodukoval doslova, svoje závěry z nich jsem nadhodil jen stručně, a nakonec jsem připojil, že podle mne se Abalkin v nejbližší době vydá za Komovem, Rowlingsonem, Gorjačevovou a celou řadou jiných lidí, kteří tak či onak mají vztah k jeho práci s Hlaváky. A také za tím doktorem Serafimovičem, tehdejším předsedou rozmisťovací komise. Protože Admirál mlčel a neskláněl hlavu, dovolil jsem si otázku:
„Mohl bych se dozvědět, o čem mluvil s vámi? Dost mě udivuje, že si vás našel.“
„Tak tebe to udivuje... Mě taky. Ale nemluvili jsme o ničem. Vyvedl stejný kousek, jako u tebe — nezapnul obraz. Chvíli se na mě díval, nejspíš mě poznal a odpojil se.“
„Z čeho tedy soudíte, že to byl opravdu on?“
„Protože se se mnou spojil po kanálu, který znal jen jeden člověk.“
„Tak třeba ten člověk...“
„Ne, to není možné... Pokud jde o tvou hypotézu, je nepodložená. Lev Abalkin se vypracoval ve skvělého rezidenta, měl své povolání rád a nevyměnil by je za nic na světě.“
„I když podle typu nervové soustavy by progresorem...“
„To není v tvé kompetenci,“ odsekl Admirál. „Nerozptyluj se. K věci. Rozkaz vyhledat Abalkina a sledovat ho ruším. Jdi po jeho stopách. Chci vědět, kde všude byl, s kým se stýkal a o čem mluvil.“
„Rozumím. A když na něho přesto narazím?“
„Požádáš ho o interview pro svou knihu. A pak mi to oznámíš. Nic víc a nic méně.“
2. června 78. NĚKOLIK SLOV O TAJEMSTVÍCH
Asi ve 23.30 jsem se rychle osprchoval, nahlédl do ložnice a přesvědčil se, že Aljona spí jako zabitá. Vrátil jsem se tedy do pracovny.
Rozhodl jsem se začít se Štěknem. Není to pochopitelně pozemšťan, dokonce ani humanoid, takže si to vyžádalo všechny moje zkušenosti a všechen můj, to říkám ve vší skromnosti, důvtip v zacházení s informačními kanály, abych získal tolik údajů, kolik jsem jich získal. Na okraj poznamenávám, že drtivá většina obyvatel naší planety nemá ani ponětí o skutečných možnostech tohoto osmého (nebo už devátého) divu světa — Velkého Celoplanetárního Informatoria. Připouštím ovšem, že ani já, při všech svých zkušenostech a důvtipu, rozhodně nemám právo prohlašovat, že umím jeho neomezené paměti využívat dokonale.
Poslal jsem jedenáct dotazů — tři z nich se ukázaly zbytečné — a z odpovědí jsem získal tyto informace o Hlavákovi Štěknovi:
Jeho plné jméno je Štěkn-Itrč. Od roku sedmdesát pět dodnes je členem stálé mise národa Hlaváků na Zemi. Podle funkcí, které zastával při styku s pozemskou administrativou, byl něčím jako samostatným referentem a tlumočníkem, ovšem jeho pravé zařazení nebylo známo, protože vzájemné vztahy uvnitř kolektivu mise zůstávaly pro pozemšťany naprostým tajemstvím. Podle některých náznaků stál Štěkn v čele jakási rodinné buňky uvnitř mise, přičemž se až dosud nepodařilo kloudně zjistit početnost ani složení této buňky, ačkoli podobné faktory hrály bezpochyby značnou roli při řešení celé řady důležitých otázek diplomatického charakteru.
Jinak se mi faktických údajů o Štěknovi stejně jako o celé misi sešlo mnoho. Některé z nich byly šokující, ale postupem času se všechny dostávaly do rozporu s novými fakty, nebo byly zcela vyvráceny dalším pozorováním. Vypadalo to, jako by naše xenologie chtěla dát ruce pryč (nebo zavřít oči — jak je komu libo) od této záhady. I mnozí seriózní xenologové se připojili k názoru Rawlingsona, který už asi před deseti lety ve slabé chvilce prohlásiclass="underline" Mám dojem, že nás jednoduše tahají za nos ...
Tohle se mne ovšem moc netýkalo. Jen jsem v budoucnu nesměl zapomínat na Rowlingsonova slova.
Mise byla usídlena na řece Telon v Kanadě, na severozápad od Baker Lake. Hlaváči měli naprostou volnost pohybu a využívali jí velice rádi, i když neuznávali jiný způsob dopravy kromě nulové transportace. Sídlo mise bylo vybudováno přesně podle projektu, který vypracovali sami Hlaváči, ovšem potěšení nastěhovat se do něho zdvořile odmítli a rozmístili se okolo ve vlastnoručně vyrobených podzemních prostorách, jednoduše řečeno norách. Telekomunikaci neuznávali, takže se obrátila vniveč veškerá snaha našich inženýrů, kteří vytvořili videoaparaturu zvlášť přizpůsobenou jejich sluchu a zraku a vybavenou pohodlným ovládáním. Hlaváči uznávali jedině osobní kontakt. Budu tedy muset k Baker Lake letět osobně.
Když jsem vyřídil Štěkna, rozhodl jsem se přece jen vyhledat doktora Serafimoviče. Podařilo se mi to bez zvláštní námahy, totiž podařilo se mi sehnat informaci o něm. Jak se ukázalo, zemřel před dvanácti lety ve věku sta osmnácti let. Doktor pedagogických věd, stálý člen světové pedagogické rady při Eurasijské osvětové radě Valerij Markovič Serafimovič. Škoda.