Na řadě byl Korněj Jašmaa. Progresor Korněj Janovic Jašmaa uváděl už dva roky jako svou adresu vilu „Janův tábor“ asi deset kilometrů na sever od Antonova, v povolžské stepi. Měl bohatý osobní list, z něhož vyplývalo, že veškerá jeho profesionální činnost byla spjata s planetou Giganda. Byl to zřejmě zkušený praktik a mimořádně fundovaný teoretik v oboru experimentální historie, ale na všechny podrobnosti jeho kariéry jsem okamžitě zapomněl, sotva jsem si uvědomil dvě nepříliš nápadné okolnosti.
Za prvé: Korněj Janovic Jašmaa byl pohrobek.
Za druhé: Korněj Janovic Jašmaa se narodil 6. října 38.
Rozdíl proti Lvu Abalkinovi byl pouze v tom, že rodiče Korněje Jašmay nebyli členové skupiny Jormala, nýbrž manželská dvojice, která tragicky zahynula při experimentu Zrcadlo.
Nevěřil jsem své paměti a hrábl jsem do desek. Bylo to přesně tak. A zůstala tam samozřejmě i poznámka na rubu nějakého arabského textu: „Setkali se dva z našich blíženců. Ujišťuji tě, naprostá náhoda...“
Náhoda. No, tam na Gigandě možná opravdu došlo k nějaké shodě okolností: Lev Abalkin, pohrobek, narozený 6. října 38, se setkal s Kornějem Jašmaou, pohrobkem, narozeným 6. října 38... Ale tady u mne je to co, taky shoda okolností? „Blíženci.“ Od různých rodičů. „Nevěříš-li, nahlédni do 07 a 11.“ Ano. 07 leží přede mnou. Takže někde v našem oddělení je ještě jakési 11. A logicky se dá předpokládat, že existuje také 01, 02, a tak dále... Mimochodem, je to moje opominutí, že jsem si hned nepovšiml té zvláštní šifry — 07. Materiály se u nás (samozřejmě ne v deskách, ale na krystalografických záznamech) obvykle označují nějakým fantastickým slovním spojením nebo názvy předmětů ...
Co je to vlastně za experiment, to Zrcadlo? Nikdy jsem o něm neslyšel... Tohle se mi hlavou mihlo spíš podvědomě, a stejně mechanicky jsem vytočil VCI a podal dotaz. Odpověď mě překvapila: Informace pouze pro specialisty. Předložte prosím oprávnění. Vytočil jsem kód svého oprávnění a opakoval dotaz. Tentokrát vyskočila kartička s odpovědí až po několika sekundách: Informace pouze pro specialisty. Předložte prosím oprávnění. Opřel jsem se o opěradlo křesla. To jsou mi věci! Prvně za celou mou praxi mi oprávnění z Komkonu-2 nestačí k tomu, abych dostal informaci od VCI.
A tu jsem si jasně uvědomil, že jsem překročil meze své kompetence. Najednou jsem pochopil, že stojím před obrovským a hlubokým tajemstvím, že Abalkinův osud se vším záhadným a nepochopitelným není jen tajemstvím Abalkinovy osobnosti, ale je propleten s osudy mnoha dalších lidí — a dotýkat se těchto osudů nemám právo ani jako pracovník Komkonu, ani jako člověk.
A nejde jen o to, že mi VCI odmítlo podat informace o jakémsi experimentu Zrcadlo. Byl jsem si naprosto jist, že s celým tajemstvím nemá tento experiment nic společného. Odmítnutí VCI bylo pouze výchovným pohlavkem, který mě donutil k ohlédnutí. Tento pohlavek jako by mi otevřel oči, najednou jsem si dokázal spojovat věci do souvislostí — zvláštní chování Jadvigy Lekanovové i nebývalou míru utajenosti, nezvyklost své „schránky na dokumenty“ i podivnou šifru, Admirálovo odmítnutí zasvětit mě plně do věci a dokonce i jeho základní požadavek, abych s Abalkinem nevstupoval do žádného kontaktu... A teď navíc neuvěřitelná shoda okolností a dat narození.
Existuje tajemství. Lev Abalkin je pouze jeho částí. A já jsem si nyní uvědomil, proč Admirál svěřil tento úkol právě mně. Určitě jsou někteří lidé do tohoto tajemství zasvěceni plně, ale ti se k pátrání nehodili. Našlo by se ještě dost lidí, kteří by toto pátrání neprovedli o nic hůř, snad ještě líp než já, avšak Admirál si velmi dobře uvědomoval, že pátrání dříve či později zavede pátrače k tajemství, takže je důležité, aby ten člověk měl potom dostatek taktu se včas zarazit. A bude-li tajemství odhaleno třeba i v průběhu pátrání, bylo důležité, aby pověřenému člověku důvěřoval Admirál stejně jako sobě samému.
Vždyť tajemství Lva Abalkina je ještě navíc tajemstvím osobnosti. A to je zlé. Je to nejzáhadnější tajemství ze všech, jaká se mohou vyskytnout — nesmí o něm nic vědět ani sama osobnost... Primitivní příklad: sdělit člověku, že je nevyléčitelně nemocen. Složitější příklad: tajemství chybného kroku, kterého se osobnost dopustila z nevědomosti a který měl za následek nenapravitelné důsledky, jak se to v pradávných dobách stalo králi Oidipovi...
Inu, Admirál si vybral dobře. Nemiluji tajemství. V naší době a na naší planetě mají podle mne všechna tajemství jakousi divnou pachuť. Připouštím, že leckterá z nich jsou přímo senzační a dovedou notně otřást fantazií, ale mně osobně je nějak nepříjemné do nich vnikat a ještě nepříjemnější je zasvěcovat do nich jiné, kteří s tím nemají nic společného. U nás v Komkonu-2 je většina lidí stejného názoru a zřejmě proto u nás k vyzrazení informací dochází velice zřídka. Můj odpor k tajemství však asi přesahuje průměr. Snažím se dokonce vyhýbat se používání vžitého termínu „odhalit tajemství“, říkám místo toho „vyhrabat tajemství“ a připadám si přitom jako asenizátor v nejpůvodnějším smyslu slova.
Jako třeba zrovna teď.
Z HLÁŠENÍ LVA ABALKINA
Ve tmě je město ploché jako stará rytina. Matně světélkuje plíseň v černých dírách oken, v řídkých parčících a na záhonech se mihotají drobounké mrtvolné duhy — to na noc rozkvétají poupata neznámých fosforeskujících květin. Linou se slabé, ale dráždivé vůně. Nad střechy se vyhupuje a zůstává viset nad bulvárem první měsíc — obrovský zubatý srp, zalévající město nepříjemnou oranžovou září.
Ve Štěknovi vzbuzuje toto nebeské těleso jakýsi nevysvětlitelný odpor. Co chvilku se na ně popuzeně zadívá a pokaždé přitom křečovitě pootevírá a zase zaklapává tlamu, jako by ho cosi nutkalo dát se do vytí a on toto nutkání přemáhal. Je to tím podivnější, že na jeho rodném Sarakši není možné měsíc spatřit pro atmosférickou refrakci a na Zemi se k Měsíci choval vždycky, aspoň co já vím, indiferentně.
Pak vidíme děti.
Jsou dvě. Drží se za ruce a pomaloučku se plouží po chodníku, jako by se snažily držet se ve stínu. Kráčejí stejným směrem jako já a Štěkn. Podle oblečení jsou to chlapci. Jeden vyšší, asi osmiletý, druhý docela malý, snad čtyřletý nebo pětiletý. Nejspíš právě zahnuli z nějaké boční uličky, jinak bych je byl viděl už z dálky. Jsou na cestě dlouho, určitě nejednu hodinu, protože jsou strašně unaveni a sotva pletou nohama... Mladší už ani nejde, drží se staršího za ruku a nechává se vláčet. Staršímu se na širokém popruhu přes rameno plandá splasklý tlumok, chlapec si jej neustále srovnává a tlumok ho tluče do kolen.
Translatér suchým a nevzrušeným hlasem tlumočí: „Já už nemůžu, bolí mě nohy... Povídám ti, pojď... No tak, pojď... Ty jsi zlý... To ty jsi zlý a ošklivý... Hade s ušima... Ty jsi zase jedovatý krysí chvost...“ Tak. Zastavili se. Mladší vytrhává ruku ze sevření staršího a sedá si. Starší ho zvedá za límec, ale malý si znovu sedá, za což dostává pohlavek. Z translatéru se hrne záplava krys, hadů, hnusné havěti a jiné fauny. Pak se mladší dává do hlasitého štkaní a translatér nechápavě umlká. Je načase zasáhnout.