„Buďte zdrávi, chlapci,“ říkám pouhým pohybem rtů.
Docházím až k nim a teprve nyní si mě všímají. Mladší okamžitě přestává plakat a dívá se na mě s otevřenou pusou. Starší mě taky sleduje, ale úkosem, nevraživě, rty má pevně semknuty. Sedám si před nimi na bobek a říkám:
„Neboj se. Já jsem hodný. Neublížím ti.“
Vím, že můj automatický tlumočník není schopen vyjádřit tón hlasu, proto se snažím vybírat prostá konejšivá slova.
„Jmenuji se Lev,“ říkám. „Vidím, že jste unavení. Mám vám nějak pomoct?“
Starší neodpovídá. Pořád se na mě dívá úkosem, se značnou nedůvěrou a obezřetností, zato mladšího najednou zaujal Štěkn a chlapec z něho nespouští oči — je znát, že je vystrašený a zvědavý zároveň. Štěkn způsobné sedí opodál a dívá se stranou.
„Jste unavení,“ říkám. „Chcete jíst a pít. Dám vám jednu dobrůtku...“
A tu se starší rozjel. Vůbec nejsou unaveni, žádnou dobrůtku nepotřebují. Jen co si to vyřídí s tímhle hadem s krysíma ušima a půjdou dál. A kdo jim bude bránit, dostane kulku do břicha. Tak!
Výborně. Nikdo jim bránit nechce. A kam že jdou?
Jdou tam, kam potřebují.
A kam konkrétně? Co když mají společnou cestu? V tom případě by bylo možné vzít hada s krysíma ušima na ramena...
Nakonec přichází všechno do normálních kolejí. V malých pusách mizí čtyři tabulky čokolády, obsah dvou lahví tonizátoru a v každé půl tuby ovocné pasty. Následuje důkladná prohlídka Lvovy duhové kombinézy a po krátkém, ale neobyčejně energickém sporu přichází povolení (pauze jednou!) pohladit Štěkna, ale v žádném případě po hlavě, jen po hřbetě). Na palubě u Van der Hoeseho všichni dojetím vzlykají a ozývá se mohutné popotahování. Dále vycházejí najevo tyto skutečnosti: Chlapci jsou bratři, starší se jmenuje Ijadrudan, mladší Pritulatan. Bydleli dost daleko odtud (přesnější údaj nelze zjistit) s otcem ve velkém bílém domě s bazénem na dvoře. Ještě docela nedávno s nimi bydlely dvě tety a další bratr, nejstarší, bylo mu osmnáct, ale všichni zemřeli. Potom už je otec s sebou pro potraviny nikdy nebral, chodil sám, dřív chodila celá rodina. Kolem je hodně věcí k jídlu — to a tamto a to (přesný význam se určit nedá). Kdykoli otec odcházel, nařizoval, aby v případě, že se nevrátí, vzali Knihu, zašli na tento bulvár a šli pořád rovně až ke krásnému skleněnému domu, který září v temnotě. Dovnitř však chodit nemají, mají si sednout před ním a čekat, až přijdou lidé a odvedou je tam, kde bude otec a matka a všichni ostatní. Proč v noci? Protože v noci nebývají na ulicích zlí lidé. Ti tam bývají jen ve dne. Ne, nikdy jsme je neviděli, ale mockrát jsme o nich slyšeli, jak zvoní rolničkami, hrají písničky a lákají nás z domu ven. V takových chvílích vzali otec a bratr pušky a vpálili jim kulku do břicha... Ne, jinak nikoho neznají ani neviděli. Pravda, kdysi dávno k nim do domu přicházeli nějací lidé s puškami a celý den se s otcem a starším bratrem přeli, pak se do toho vložila i matka s oběma tetami. Všichni nahlas křičeli, ti lidé odešli a víckrát už nepřišli... Malý Pritulatan usíná okamžitě, jakmile si ho vysazuji na záda. Naproti tomu Ijadrudan jakoukoli pomoc odmítá. Dovolil mi jedině, abych mu lépe upevnil tlumok s Knihou a teď kráčí s důležitým výrazem vedle mne s rukama v kapsách. Štěkn utíká před námi, rozhovoru se neúčastní. Celým svým vzezřením dává najevo naprostou lhostejnost ke všemu, co se tu děje, ve skutečnosti je však stejně jako my všichni zvědav, je-li cil chlapců, jakási zářící budova, opravdu oním objektem označovaným jako „Skvrna-96“.
Co je v Knize napsáno, Ijadrudan povědět neumí. Dospělí do této Knihy každý den zapisovali všechno, co se událo. Jak Pritulatana kousl jedovatý mravenec. Jak z bazénu začala najednou vytékat voda, ale otec ji zastavil. Jak zemřela teta — otevírala plechovou konzervu, máma se na ni dívala, a teta už byla mrtvá... Ijadrudan tu knihu nečetl, umí špatně číst a čte nerad, nemá k tomu talent. To Pritulatan ano, ale je ještě malý a ničemu nerozumí. Ne, nikdy se nenudili. Copak je možné nudit se v domě, kde je pět nebo sedm pokojů? A v každém pokoji plno všelijakých prapodivných věcí, dokonce i takových, o nichž ani otec nemohl říci, co to je a k čemu. Jen puška tam nebyla ani jedna. Dneska jsou pušky už vzácné. V sousedním domě by se puška možná už našla, ale otec nedovoloval střílet. Říkal, že nám je to k ničemu. Až prý odejdeme k zářícímu domu a dobří lidé, kteří nás tam najdou, nás odvedou k mámě, potom si tam budeme smět střílet podle chuti... A neodvedeš nás k mámě ty? Jestli ano, tak proč nemáš pušku? Jsi dobrý člověk, ale pušku nemáš. Jenže otec říkal, že všichni dobří lidé mají pušky...
„Ne,“ říkám mu. „K mámě tě odvést nedokážu. Jsem tady cizí a sám bych se chtěl setkat s dobrými lidmi.“
„Škoda“ říká Ijadrudan.
Vycházíme na náměstí. Objekt „Skvrna-96“ zblízka připomíná obrovitou pradávnou skříňku z modrého krystalu ve vší její legendární velkoleposti, jiskřící nesčetným množstvím polodrahokamů a drahých kamenů. Zevnitř ji prosvěcuje klidná, namodrale bílá záře, ozařuje rozpukaný asfalt prorostlý černým strniskem plevelu a mrtvé fasády domů lemujících náměstí. Zdi této podivuhodné budovy jsou zcela průsvitné a uvnitř jiskří a přelévá se veselá změt červeně, zlaté, zelené a žluté, takže si člověk v první chvíli ani nevšimne širokého, přívětivě otevřeného vchodu, k němuž vede několik nevysokých plochých schodů.
„Hračky!“ šeptá nábožně Pritulatan, začíná se vrtět a slézá mi ze zad.
Teprve nyní si uvědomuji, že ve skříňce vůbec nejsou uschovány klenoty, ale různobarevné hračky, stovky a tisíce pestrých, mimořádné nevkusných hraček — obludně veliké, křiklavě pomalované panenky, zrůdné dřevěné automobily a nesmírné množství jakýchsi pestrých drobností, které je na takovou dálku těžko rozeznat.
Malý Pritulatan okamžitě začíná kňourat a fňukat, abychom šli všichni do kouzelného domu, nevadí, že to táta zakázal, zajdeme tam jen na chviličku, vezmeme si tamhleten náklaďáček a hned potom budeme čekat na dobré lidi... Ijadrudan se snaží ho zastavit, nejdřív slovy, a když to nepomáhá, zakroutí mu uchem, načež fňukání pozbývá artikulovanosti. Translatér lhostejně sype do okolí spoustu „hadů s krysíma ušima“, celá paluba s Van der Hoesem pobouřeně rámusí, a dožaduje se, aby chlapec byl uklidněn a ukonejšen, ale najednou všichni včetně Pritulatana rázem umlkají.
Na nejbližším rohu se znenadání objevuje onen domorodec s puškou. Měkce a nehlučně kráčí po mokrých odlescích s rukou na pušce zavěšené přes prsa a přistupuje přímo k dětem. Na mě a Štěkna se ani nepodívá. Pevně bere Pritulatana za levou ruku, rozzářeného Ijadrudana za pravou a vede je pryč, přes náměstí, přímo ke svítící budově — k mámě, k otci, k neomezeným možnostem střílet podle libosti.
Dívám se za nimi. Všechno na pohled probíhá tak, jak má probíhat, ale přitom jakási drobnost, jakási malichernost celý obrázek kazí. Jako kapička dehtu ...
„Viděls?“ ptá se Štěkn.
„Co jsem měl vidět?“ ptám se podrážděně, protože se pořád nemohu zbavit toho neznámého smítka, které mi kazí celý obrázek.
„Zhasni v tom pavilónu světlo a rozstřílej ho z kanónu...“
Skoro ho neslyším. Najednou je mi všechno s tím smítkem jasné. Domorodec se vzdaluje, drží děti za ruce a já vidím, jak se mu do kroku pohupuje puška na prsou jako kyvadlo — zleva napravo, zprava nalevo... Takhle se nemůže pohupovat! Nemůže přece takhle vesele poletovat těžká opakovací puška vážící určitě k deseti kilogramům. Takhle může plandat puška na hraní, dřevěná nebo z plastické hmoty. Tenhle „dobrý“ člověk nemá opravdovou pušku...