Nemám čas promyslet všechno do konce. Domorodcova puška je hračka. Domorodci jsou ostřelovači. Ta puška je možná z toho pavilónu s hračkami... Zhasni v tom pavilónu světlo a rozstřílej ho z kanónu... Je to přece přesně stejný pavilón... Ne, nic jsem nestihl domyslet do konce.
Vlevo od nás padají cihly, s praskotem se tříšti o chodník dřevěný okenní rám. Po zohaveném průčelí pětipatrověho domu, třetího od rohu ulice, šikmo shora dolů, přes černě díry oken klouže široký žlutý stín — klouže tak lehce, tak nehmotně, že je k nevíře, jak se za ním mohou z průčelí odlupovat plátky omítky a úlomky cihel. Cosi křičí Van der Hoese, příšerným dvojhlasem ječí na náměstí děti, a stín už je zatím na asfaltu, stále stejně nehmotný, poloprůhledný a obrovský. Zběsilé kmitání deseti nohou je skoro nepostřehnu tělně, mezi jejich rychlými pohyby se rýsuje tmavé, tu se nadouvající a hned zase splaskávající dlouhé článkovité tělo, nesoucí před sebou vysoko vztyčená chapadlovitá klepeta, na nichž se blyští jako by nalakovaná, nehybná světelná skvrna ...
Držím v ruce paprskovou pistoli, ani nevím, jak jsem ji vytáhl. Měním se v automatický dálkoměr soustředěný výhradně na to, aby měřil vzdálenost mezi rakopavoukem a postavičkami dětí upalujících napříč přes náměstí. (Tam někde je taky domorodec se svou falešnou puškou, taky utíká ze všech sil, jen kousek za dětmi, ale toho nesleduji.) Vzdálenost se rychle zkracuje, všechno je naprosto jasně, a když se mi rakopavouk dostává na mušku, střílím.
V té chvíli jsem od něho dvacet metrů. Neměl jsem příliš mnoho příležitosti střílet z paprskově pistole, a tak jsem výsledkem otřesen.
Rudofialový záblesk mě na okamžik oslepuje, ale ještě stačím zahlednout, jak rakopavouk vybuchuje. Naráz. Celý najednou, od klepet až po poslední nohu. Jako přehřátý parní kotel. Ozývá se krátké zahřmění, ozvěna se odráží a převaluje po náměstí a na místě obludy nabobtnává hustý, na pohled tvrdý mrak bílé páry.
Všechno je dokonáno. Oblak páry se s tichým syčením rozlézá, zděšeně pištění a dupot utichají v hloubi tmavě uličky a drahocenná skříňka pavilónu jako by nic září uprostřed náměstí svou původní barbarskou velkolepostí...
„Hrom aby to vzal, to jsou ale hnusné příšery,“ mumlám. „Kde se to tu vzalo — sto parseků od Pandory? A co ty — zase jsi ho necítil?“
Štěkn nestačí odpovědět. Rozléhá se výstřel z pušky, jeho ozvěna letí po náměstí, a hned za ním druhý. Někde docela blízko. Jakoby za rohem. No ovšem, z uličky, kam všichni utekli.
„Štěkne, drž se vlevo a nevystrkuj hlavu,“ velím už v běhu.
Nevím, co se v té ulici děje. Děti zřejmě přepadl další rakopavouk... Takže ta puška přece jen není hračka? A tu ze tmy vystupují tři muži, zastavují se a zatarasují nám cestu. Dva z nich jsou ozbrojeni pravými opakovacími puškami a obě hlavně jsou namířeny přímo na mě.
V namodralém bílém světle je všechny dobře vidím: urostlý šedivý stařec v šedivé uniformě s lesklými knoflíky uprostřed, po stranách a trochu vzadu dva statní mladíci s přichystanými puškami. I oni mají šedé uniformy přepásané řemeny a na nich zavěšené sumky na náboje.
„Velké nebezpečí,“ chrčí Štěkn jazykem Hlaváků. „Opakuji: velké!“
Zmírňuji běh a s jistým přemáháním se nutím schovat pistoli do pouzdra. Zastavuji se před starcem a ptám se:
„Co je s dětmi?“
Hlavně pušek mi míří přímo na břicho. Do žaludku. Chlapci se tváří zachmuřeně a nelítostně.
„S dětmi je všechno v pořádku“ odpovídá stařec.
Oči má světlé, dokonce jakoby veselé. V jeho výrazu není ta tíživá zarytost jako u ozbrojených mladíků. Obyčejný vrásčitý obličej starého člověka, nepostrádající jistě důstojnosti. Ale třeba se mi to jenom zdá, třeba je to tím, že místo pušky drží v ruce leštěnou hůlčičku, kterou se lehce a nedbale pošvihává do holeně vysoké boty. „Na koho jste stříleli?“ ptám se.
„Na nedobrého člověka,“ tlumočí translatér jeho odpověď.
„Vy jste asi ti dobří lidé s puškami,“ ptám se.
Stařec vyhrnuje obočí.
„Dobří lidé? Co to znamená?“
Vykládám mu, co mi vysvětlil Ijadrudan. Stařec přikyvuje.
„Rozumím. Ano, jsme ti dobří lidé“ Prohlíží si mě od hlavy k patě. „Jak vidím, vám se nedaří zle... Tlumočnický aparát na zádech... Taky jsme kdysi měli podobné, jenže velikánské, zabíraly celé místnosti... Ale takovou ruční zbraň jsme nikdy neměli. Pěkně jste toho lumpa vyřídili! Jako z kanónu. Přiletěli jste už dávno?“
„Včera,“ odpovídám.
„My jsme svoje létací stroje ještě neuvedli do pořádku. Nejsou na to lidi.“ Znovu si mě bez obalu prohlíží. „Ano, jste chlapíci. My tu máme, jak vidíte, všechno zničené. Jak se vám podařilo obstát? Vydrželi jste? Nebo jste našli nějaké prostředky?“
„Máte to opravdu dost zničené“ říkám opatrně. „Už jsem tu od včerejška, ale stejně se v tom nevyznám...“
Je mi jasné, že mě pokládá za někoho jiného. Pro první chvíli mi to může být dokonce k dobru. Jenom musím být opatrný, strašně opatrný ...
„Vidím, že nic nechápete,“ říká stařec. „A to je přinejmenším podivné... Copak u vás nic takového nebylo?“
„Ne,“ odpovídám. „U nás nic takového nebylo.“
Stařec ze sebe najednou chrlí dlouhou větu, na niž translatér okamžitě reaguje: „Jazyk není zakódován.“
„Nerozumím,“ říkám starci.
„Nerozumíte... A já myslel, že znám jazyk Záhoří docela dobře.“
„Nejsem odtamtud“ vysvětluji. „A nikdy jsem tam nebyl.“
„Tak odkud jste?“
Rozhoduji se.
„Na tom teď nezáleží,“ říkám. „Nebudeme mluvit o nás. U nás je všechno v pořádku. Nepotřebujeme pomoc. Mluvme raději o vás. Nepochopil jsem toho moc, ale jedno je jasné: vy potřebujete pomoc. Jakou konkrétně? Co je nejdůležitější? A vůbec, co se tu u vás děje? O tom bychom teď měli mluvit. A raději si sedneme, jsem celý den na nohou. Dá se tady u vás někde sednout a v klidu si pohovořit?“
Chvíli beze slova přejíždí po mé tváři.
„Nechcete říct, odkud jste,“ říká nakonec. „Konečně máte na to právo. Jste silnější. Ale je to hloupé. Já stejně vím, odkud jste — ze Severního souostroví. Nechali vás na pokoji jedině proto, že vás nepostřehli. Naštěstí pro vás. Ale rád bych se zeptal, kde jste byli těch posledních čtyřicet let, kdy nás tady nechávali zaživa hnít? Užívali jste si života, hrom aby do vás!“
„Nejste jediní, kdo se dostali do neštěstí,“ namítám zcela upřímně. „Prostě teď došla řada na vás.“
„To máme radost,“ říká stařec. „Pojďte si sednout, popovídáme si.“
Vcházíme do protějšího domu, vystupujeme do patra a ocitáme se v poměrně špinavém pokoji, kde není nic než stůl uprostřed, veliká pohovka u stěny a dvě stoličky u okna. Okna vedou na náměstí, takže místnost je osvětlena namodrale bílou září pavilónu. Na pohovce kdosi spí zabalen i s hlavou do lesklého pláště.
Na stole plechovky konzerv a velká kovová polní láhev.
Jen stařec vstoupil do pokoje, začíná uklízet. Burcuje spáče a vyhání ho kamsi z domu. Jeden z podmračených mládenců dostává rozkaz zaujmout postavení a usedá na stolíčku u okna, kde pak celou dobu sedí a neodtrhuje pohled od náměstí. Druhý zamračený mladík šikovně otevírá konzervy, pak se staví ke dveřím a opírá se ramenem o veřej.