Vybízejí mě, abych si sedl na pohovku, načež ke mně přistrkují stůl a na něj rozkládají plechovky konzerv. V polní láhvi je obyčejná voda, poměrně čistá, i když s železitou příchutí. Nezapomínají ani na Štěkna. Voják, kterého vyhnali z pohovky, staví před něho na podlahu otevřenou plechovku. Štěkn nic nenamítá. Konzervu sice nejí, ale odchází ke dveřím a prozíravě si vybírá místečko vedle strážného. Přitom se zuřivě drbe, frká a olizuje se, prostě se ze všech sil vydává za obyčejného psa.
Zatím stařec bere druhou stoličku, sedá si proti mně a jednání začíná.
Především se stařec představuje. Pochopitelně, je to gattauch, ale ne jen tak obyčejný, je to i-gattaucho-kambomon, což se dá přeložit asi jako „vládce celého území a přilehlých rajónů“. Pod jeho vládou je celé město, přístav a asi tucet plemen usídlených v okruhu asi padesáti kilometrů. Co se děje za tímto kruhem, o tom nemá dost jasnou představu, ale předpokládá se, že to bude přibližně totéž. Celkový počet obyvatelstva jeho oblasti není teď vyšší než pět tisíc lidí. Ani průmysl, ani sebeméně organizovaně zemědělství v oblasti neexistuje, Na předměstí je ovšem laboratoř. Dobrá laboratoř, svého času jedna z nejlepších na světě a dodnes ji řídí sám Draudan („To je zvláštní, že jste o něm nikdy neslyšel... Taky měl štěstí, stal se dlouhověkým jako já...“), ale za celých těch čtyřicet let tam stejně ničeho nedosáhli. A zřejmě nedosáhnou.
„A proto,“ říká stařec závěrem, „nebudeme chodit jako kolem horké kaše a nebudeme ani smlouvat. Mám jedinou připomínku: jestli léčit, tak všechny. Bez výjimky. Přijmete-li tuto podmínku, můžete všechny další klást vy. Jakékoli. Přijímám bez výhrad. A pokud ne, tak k nám radši nechoďte. My tady samozřejmě všichni zahyneme, ale ani vy nebudete mít pokoj, dokud jeden jediný z nás bude žít.“
Mlčím. Pořád čekám, že mi štáb něco napoví. Aspoň něco! Ale tam se v tom asi taky nevyznají.
„Chtěl bych vám připomenout,“ říkám konečně, „že stále ještě vašim problémům nerozumím.“
„Tak se ptejte!“ vybízí mě stařec ostře.
„Řekl jste: léčit. U vás je epidemie?“
Starcův obličej tuhne. Dlouho se mi dívá do očí, pak se unaveně opírá lokty o stůl a tře si prsty čelo.
„Upozorňoval jsem vás — nebudeme chodit kolem horké kaše. My se nechystáme smlouvat. Řeknete prostě a jasně: máte všelék? Jestli ano, diktujte si podmínky. Jestli ne, nemáme o čem mluvit.“
„Takhle se spolu nedostaneme z místa,“ říkám. „Vycházejme z toho, že o vás absolutně nic nevím. Dejme tomu, že jsem těch čtyřicet let prospal. Nevím, jaká je ta zdejší nemoc, nevím, jaký lék potřebujete...“
„Ani o vpádu nevíte nic?“ říká stařec se zavřenýma očima.
„Skoro nic.“
„A o totálním odvlečení nevíte taky nic?“
„Skoro nic. Vím, že všichni odešli. Vím, že v tom nějak mají prsty cizinci z kosmu. Jinak nevím nic,“
„Ci-zin-ci z koz-mu...,“ opakuje stařec s námahou v našem jazyce.
„Lidé z Měsíce... Lidé z nebe,“ vysvětluji mu.
V úšklebku cení žluté pevné zuby.
„Ani z nebe, ani z Měsíce. Z hlubin země!“ říká. „Takže tu a tam přece jen něco víte...“
„Prošel jsem městem. A hodně věcí jsem viděl.“
„A tam u vás nebylo nic? Vůbec nic?“
„Nic podobného nebylo,“ říkám pevně.
„A vy jste nic nepostřehli? Vy jste nepostřehli, že hyne lidstvo? Přestaňte lhát. Čeho chcete tím lhaním dosáhnout?“
„Ljovo,“ šramotí mi pod přílbou Komovův hlas, „hraj variantu Kretén!“
„Já jsem malý pán,“ prohlašuji přísně. „Vím jenom tolik, kolik je pro mne stanoveno! A dělám jen to, co je mi nařízeno! Když dostanu rozkaz lhát, budu lhát, ale teď takový rozkaz nemám.“
„A jaký rozkaz máte?“
„Provést průzkum ve vašem rajónu a ohlásit všechna zjištěná fakta.“
„Takový nesmysl!“ říká stařec unaveně a s pohrdáním. „No dobrá. Ať je po vašem. Vy z nějakých důvodů potřebujete, abych vykládal všeobecně známé věci... Tak tedy poslouchejte.“
Vychází najevo, že za všechno může rasa odporných nelidí, která se rozmnožila v nitru planety. Před čtyřiceti lety podnikla tato rasa útok proti zdejšímu lidstvu. Začal nevídanou pandemií, kterou nelidé svrhli rázem na celou planetu. Původce pandemie se dodnes nepodařilo objevit. Choroba vypadala přibližně takto: od dvanácti let začínaly zcela normální děti prudce stárnout. Tempo vývoje lidského organismu začínalo po dosažení kritického bodu narůstat geometrickou řadou. Šestnáctiletí chlapci a dívky vypadali na čtyřicet, v osmnácti začínalo stáří a dvacítku přežívali pouze jedinci.
Pandemie řádila tři roky, když nelidé poprvé dali vědět o své existenci. Navrhli všem vládám zorganizovat přesun obyvatelstva „do sousedního světa“, to znamená k sobě, do nitra země. Slibovali, že tam v sousedním světě zmizí pandemie sama, a milióny a milióny vyděšených lidí se vrhaly do zvláštních studní, odkud se od té doby samozřejmě nikdo nevrátil. Tak před čtyřiceti lety zanikla zdejší civilizace.
Ovšem nevyděsili se a neuvěřili všichni. Zůstaly tu celé rodiny a rody, celé náboženské obce. Za zoufalých podmínek pandemie pokračovali tito lidé v beznadějném boji o existenci a o právo žít tak, jak žili jejich předkové. Jenže nelidé nenechali na pokoji ani tento ubohý zlomek procenta původního obyvatelstva. Zavedli pravou štvanici na děti, na tuto poslední naději lidstva. Vypustili na planetu „nedobré lidi“. Nejdřív to byly napodobeniny lidí, vypadající jako veselí, pestře oblečení strejcové, kteří zvoní rolničkami a vyhrávají písničky. Nerozumné děti chodily za nimi a navždy mizely v jantarových „pohárech“. A tehdy se také na hlavních náměstích objevily ony hračkářské krámy, v noci rozsvícené — dítě tam zajde a zmizí beze stopy.
„Dělali jsme co jsme mohli. Ozbrojili jsme se — v opuštěných skladištích bylo zbraní dost. Naučili jsme děti bát se nedobrých lidí a taky střílet do nich z pušek. Ničili jsme kabiny a zblízka jsme rozstřelovali hračkářské krámy, než jsme pochopili, že bude rozumnější postavit k nim strážné a chytat neopatrné děli u vchodu. Ale to byl teprve začátek...
Nelidé s nevyčerpatelnou fantazií vypouštěli na povrch země stále nové typy lovců dětí. Objevily se obludy. Je skoro nemožné takovou obludu trefit, když se vrhá na dítě. Objevili se obrovití pestří motýli — snesou se na dítě, ovinou je křídly a mizí s ním. Tihle motýli jsou kulkami nezranitelní. A konečně poslední novinka: objevili se lumpové, k nerozeznání podobní obyčejným bojovníkům. Ti jednoduše berou nic netušící dítě za ruku a odvádějí je s sebou. Někteří z nich umějí dokonce mluvit...
Víme moc dobře, že prakticky nemáme naději přežít. Pandemie se nezastavuje, v což jsme původně doufali. Jen jeden ze sta tisíců zůstává nenakažen. Například já, Draudan... a ještě jeden chlapec, vyrostl před mýma očima, je mu osmnáct a vypadá na osmnáct... Pokud jste tohle nevěděli, tak teď to víte. A jestli jste to věděli, pamatujte si, že my si svou situaci velmi dobře uvědomujeme. A jsme připraveni souhlasit s jakýmikoli vašimi podmínkami — jsme ochotni na vás pracovat, jsme ochotni se vám podrobit... A máme jedinou podmínku: jestli léčit, pak všechny. Žádná elita, žádní vyvolenci!“