Stařec umlká, sahá po sklenici s vodou a dychtivě pije. Voják stojící u dveří přešlapuje z nohy na nohu a zívá, rukou si přikrývá ústa. Vypadá na pětadvacet. Kolik asi je mu doopravdy? Třináct? Patnáct? Výrostek...
Sedím bez hnutí a snažím se uchovat si kamennou tvář. Podvědomě jsem něco takového očekával, ale to, co jsem slyšel od očitého svědka a jedné z obětí, můj mozek odmítá registrovat. Fakta, která mi stařec vyložil, jsou mimo veškerou pochybnost, ale je to jako ve snu: každý jednotlivý prvek má hluboký smysl, ale všechno dohromady vypadá nehorázně. Není to snad tím, že mi do krve vešel jakýsi apriorní názor na Poutníky, který bezvýhradně panuje u nás na Zemi?
„Odkud víte, že to jsou nelidé?“ ptám se. „Vy jste je viděl? Vy osobně?“
Stařec heká. Jeho obličej nabývá strašlivého výrazu.
„Dal bych za to polovinu svého nesmyslného života, kdybych před sebou spatřil aspoň jednoho,“ prohlásí sípavě. „Těmahle rukama... Já sám... Ale já je neviděl, pochopitelně. Jsou příliš opatrní a zbabělí. Pravděpodobně je neviděl nikdo kromě těch hnusných zrádců z naší vlády před čtyřiceti lety... Povídá se, že ani nemají tvar, jako třeba voda nebo pára...“
„V tom případě tomu nerozumím,“ odpovídám. „Nač by bytosti, které nemají tvar, lákaly miliardy lidí k sobě do podzemí?“
„Jděte do háje!“ vykřikuje stařec. „Jsou to přece nelidi. Jak my dva můžeme posuzovat, co nelidi potřebujou a co ne? Třeba chtějí otroky. Nebo potravu... Nebo třeba materiál na výrobu těch svých lumpů... Ale záleží na tom? Zničili náš svět! Ani teď nám nedávají pokoje, honí nás jako krysy...“
A najednou se na jeho obličeji objevuje příšerný výraz. S hbitostí na svůj věk překvapivou odskakuje k protilehlé stěně, stolička se s rachotem kácí. Než stačím mrknout, drží oběma rukama velký niklovaný revolver a míří přímo na mě. Ospalí strážní se probudili a s výrazem nechápavosti a hrůzy ve tvářích, nyní docela chlapeckých, upřené hledí na mě a po hmatu šátrají kolem sebe — hledají pušky.
„Co se stalo?“ ptám se a snažím se, abych se ani ne pohnul.
Niklovaná hlaveň se kymácí, strážní konečně nahmatali pušky a svorně cvakají závěry.
„Ten tvůj pitomy oblek přece jenom začal fungovat,“ vrčí Štěkn ve svém jazyce. „Nejsi teď skoro vůbec vidět. Jenom obličej. Nemáš tvar jako voda nebo pára. Ale dědek už si rozmyslel střílet. Nebo ho mám přece jenom odklidit?“
„Není třeba.“
Stařec konečně promlouvá. Je bílý jako křída a mluví zajíkavě, ne však strachem, ale nenávistí. Silný dědek.
„Proklatý podvodníku z podzemí!“ říká. „Polož ruce na stůl! Levou přes pravou! Tak...“
„To je nedorozumění,“ říkám hněvivě. „Nejsem podvodník. Mám takový zvláštní oblek. Může mě učinit neviditelným, jenomže špatně funguje...“
„Jo tak, oblek?“ říká stařec posměšně. „Na Severním souostroví se naučili vyrábět obleky, které dělají neviditelným!“
„Na Severním souostroví se naučili dělat spoustu věcí,“ říkám. „Schovejte tu zbraň, prosím vás, a klidně si to vysvětlíme.“
„Jsi pitomec,“ říká stařec. „Mohl sis najít aspoň tu chvilku a podívat se na naši mapu. Žádné Severní souostroví neexistuje... Prokoukl jsem tě hned, jenom jsem pořád nemohl věřit, že bys našel tolik opovážlivosti...“
„Ty se necháš takhle urážet?“ ptá se Štěkn. „Vem si na starost dědka, já se postarám o ty dva mladíky...“
„Zastřel tu čubu!“ rozkazuje stařec strážnému, ale nespouští mě z očí.
„Já ti dám čubu!“ říká Štěkn perfektním místním nářečím. „Kozle stará, užvaněná...“
Teď už chlapcům nevydržely nervy a začala střelba...
3. června 78. ZNOVU MAJA GLUMOVOVÁ
Mizerně jsem si nastavil hlasitost videofonu. Přístroj se mi u ucha melodicky rozeřval jako onen neznámý v krátkých kalhotkách ve chvílích, když se maximálně dvořil slečně Nicklebeyové. Vyletěl jsem z křesla jako střela a v letu jsem hmatal po tlačítku.
Volal Admirál. Bylo 07.03.
„Přestaň už chrnět,“ pronesl poměrně dobromyslně. „V tvých letech jsem nemíval ve zvyku tak dlouho vyspávat.“
Kolik let já od něho slyším narážky na svoje mládí? Vždyť už je mi pětačtyřicet... A mimochodem, v mých letech spal, ne že nespal. I dneska si rád zdřímne, když to jde.
„Já jsem nespal,“ zalhal jsem.
„Tím líp,“ řekl Admirál. „Takže se můžeš dát okamžitě do práce. Najdi tu Glumovovou. Zjisti od ní, jestli se po včerejšku ještě s Abalkinem viděla. Jestli s ní Abalkin mluvil o její práci. Pokud ano, co konkrétně ho zajímalo. Jestli nenaznačoval, že by za ní chtěl zajít do muzea. Konec. Nic víc, nic míň.“
Na tuto závěrečnou větu odpovídám:
„Zjistit od Glumovové, jestli se s ním Ještě jednou viděla, jestli mluvil o její práci, pokud ano — co ho zajímalo, nevyjádřil-li přání navštívit muzeum.“
„Správně. Navrhoval jsi změnit legendu. Nemám nic proti tomu. Komkon hledá progresora Abalkina, aby od něho získal údaje o nějakém neštěstí. Pátrání souvisí s tajemstvím osobnosti, proto se neprovádí veřejně. Souhlasím. Dotazy máš?“
„Chtěl bych vědět, co s tím má společného muzeum,“ zamumlal jsem jakoby pro sebe.
„Říkal jsi něco?“ zeptal se Admirál.
„Dejme tomu, že v řeči na to zatracené muzeum ani nenarazili. Můžu se v tom případě pokusit zjistit, k čemu mezi nimi došlo při prvním setkání?“
„Tobě na tom tolik záleží?“
„Vám ne?“
„Ne.“
„To se divím,“ řekl jsem a zadíval se stranou. „Víme, co chtěl Abalkin zjistit u mne. Víme, co chtěl Abalkin zjistit u Fedosejeva. Ale nemáme ani potuchy, co chtěl od Glumovové.“
„Dobrá. Tak to tedy zjisti,“ řekl Admirál. „Ale jedině tak, aby to neohrozilo práci na ostatních otázkách. A nezapomeň si navléknout vysílací náramek. Vem si ho hned, abych to viděl...“
S povzdechem jsem vytáhl ze zásuvky náramek a připjal si ho na levé zápěstí. Tlačil mě.
„Správně,“ řekl Admirál a odpojil se.
Zamířil jsem pod sprchu. Z kuchyně se ozýval rachot a řinčení — Aljona spouštěla utilizátor. Voněla káva. Osprchoval jsem se a usedli jsme k snídani. Aljona v mém županu seděla proti mně a připomínala čínského bůžka. Prohlásila, že má dneska referát a nabídla se, že mi ho jako rozcvičku zarecituje. Odmítl jsem a vymluvil se na okolnosti. Už zase? zeptala se soucitně, ale přitom agresivně. Zase, potvrdil jsem trochu vyzývavě. To je k zbláznění, pravila Aljona. Připouštím, odpověděl jsem. Na jak dlouho? zeptala se. Mám na to ještě tři dny, řekl jsem. A když to nestihneš? otázala se. Tak je se vším konec, řekl jsem. Letmo na mne pohlédla a já vycítil, že si zase představuje všelijaké hrůzy. Je to nuda, řekl jsem. Už mě to nebaví. Odprásknu tuhle záležitost a zajedem si spolu někam hodně daleko. Já nebudu moct, řekla Aljona smutně. Copak tebe to pořád baví? zeptal jsem se. Vždyť tam u vás děláte jenom hloupostí... Tak se na ni musí. Ihned se naježila a začala dokazovat, že se nezabývá hloupostmi, nýbrž strašlivě zajímavými a potřebnými věcmi. Nakonec jsme se dohodli, že za měsíc pojedeme na ostrov Nová země. To je teď v módě...