Vrátil jsem se do pracovny, a aniž jsem si sedl, vytočil jsem číslo domu, kde bydlela Glumovová. Nikdo se neozval. Bylo 07.51. Zářivé sluneční ráno. Za takového počasí by spát do osmi hodin dokázal jedině náš Slon. Maja Glumovová už nejspíš odešla do práce a pihovatý Toivo se vrátil do internátu.
Letmo jsem si prohlédl dnešní rozvrh. V Kanadě teď mají pozdní večer. Pokud vím, vedou Hlaváči převážně noční život, takže se nic nestane, vypravím-li se tam až za tři nebo čtyři hodiny... Mimochodem, jak je to dneska s nulovou transportací? Zavolal jsem informace. Nulová transportace obnovila normální provoz od čtyř hodin ráno. Takže dnes stihnu jak Štěkna, tak Korněje Jašmau.
Zašel jsem do kuchyně, vypil ještě jeden šálek kávy a vyprovodil Aljonu na střechu ke glyderu. Rozloučili jsme se neobyčejně srdečně — Aljona už byla v zajetí trémy před referátem. Poctivě jsem jí mával, dokud nezmizela, a pak jsem se vrátil do pracovny.
Zajímavá věc, jak se Admirál pořád točí kolem toho muzea. Muzeum jako muzeum... Určitý vztah k práci progresorů toto muzeum samozřejmě má, zejména k Sarakši... A tu jsem si připomněl jeho rozšířené panenky. Že by se byl tehdy opravdu vylekal? Že by se mi podařilo Admirála vyděsit? A čím? Primitivním a zcela náhodným sdělením, že Abalkinova přítelkyně pracuje v Muzeu mimozemských kultur... ve zvláštním oddělení předmětů nevyjasněného určení... Pardon! O tom zvláštním oddělení mluvil on sám. Já jsem řekl, že Glumovová pracuje v Muzeu mimozemských kultur, a on k tomu dodaclass="underline" ve zvláštním oddělení předmětů nevyjasněného určení... Vzpomněl jsem si na dlouhé řady místností, zaplněné, ověšené, přehrazené a nacpané podivnými předměty, připomínajícími abstraktní plastiky nebo topologické modely... A Admirál připouští, že říšského štábního důstojníka, který cosi provedl nějakých sto parseků odtud, může v těchto síních vůbec něco zajímat...
Vytočil jsem číslo kabinetu Glumovové a zůstal jsem trochu paf. Z obrazovky se na mě příjemně usmíval Gríša Serosovin, přezdívaný Vodnář, ze čtvrté podskupiny mého oddělení. Pár sekund jsem sledoval, jak se postupně mění výraz jeho růžového obličeje: vlídný úsměv; rozpaky; oficiální připravenost vyslechnout rozkaz; a nakonec znovu vlídný úsměv. Teď už ovšem trochu nucený. Docela jsem ho chápal. Když i já sám jsem byl trochu vyveden z míry, pak není divu, že on upadl do značných rozpaků. Samozřejmě nečekal, že na obrazovce spatří náčelníka svého oddělení, ale vcelku to zvládl uspokojivě.
„Dobrý den,“ řekl jsem. „Rád bych mluvil s Majou Toivovnou, jestli je to možné.“
„Maja Toivovna...“ Gríša se rozhlédl. „Víte, ona tu není. Myslím, že dneska ještě nepřišla. Mám jí něco vyřídit?“
„Vyřiďte jí, že volal Kammerer, novinář. Ona se na mě určitě pamatuje. A vy — vy jste tam nový? Já vás nějak...“
„Ano, jsem tu teprve od včerejška... Sem vlastně nepatřím, pracuji s exponáty...“
„Aha,“ odpověděl jsem. „Tak dobrá... Děkuji. Ještě zavolám.“
Tak-tak-tak. Admirál podniká kroky. Nejspíš je pevně přesvědčen, že se Abalkin objeví v muzeu. A právě v oddělení těchto předmětů. Zkusme pochopit, proč si Admirál vybral právě Gríšu. Gríša se u nás ještě ani neohřál. Je chápavý, má rychlé reakce. Vzděláním exobiolog. Snad právě tohle je ten důvod. Mladý exobiolog začíná svůj první samostatný výzkum. Přibližně na téma: Závislost mezi topologií artefaktu a biostrukturou rozumné bytosti. Všechno tiše, klidně, nenápadně, decentně. Mimochodem, Gríša je navíc přeborník našeho oddělení v subaxu...
Dobrá, dejme tomu, tohle jsem pochopil. Ať tam tedy je. Glumovová se nejspíš někde zdržela. Například si někde povídá se Lvem Abalkinem. Moment, Abalkin si přece se mnou smluvil schůzku na dnešek v 10.00. Patrně lhal, ale mám-li na tu schůzku opravdu letět, je nejvyšší čas mu zavolat a zeptat se, jestli se jeho dispozice nezměnily. A tak jsem neprodleně zavolal do Osinky.
Srub číslo šest se ozval okamžitě a na obrazovce jsem spatřil Maju Glumovovou.
„A, to jste vy,“ pronesla štítivě.
Nedá se vysvětlit, jaká dotčenost a rozmrzelost se objevila na jejím obličeji. Za posledních čtyřiadvacet hodin notně sešla — tváře jí pohubly, pod očima vystoupily kruhy, smutné chorobné oči se široce rozevíraly, rty speklé. A teprve okamžik nato, když se pomalu odklonila od obrazovky, jsem si všiml, že má nádherné vlasy pečlivě a bez nejmenší koketerie začesané a že přes strohé elegantní šedé šaty bez výstřihu jí na prsou visí onen jantarový náhrdelník.
„Ano, to jsem já,“ řekl novinář Kammerer rozpačitě. „Dobré jitro. Já vlastně... Je tam Lev?“
„Ne,“ řekla Glumovová.
„On si totiž se mnou smluvil schůzku... Chtěl jsem...“
„Tady?“ zeptala se oživeně a znovu se naklonila k obrazovce. „Na kolik?“
„Na deset. Tak jsem se chtěl pro všechny případy zeptat... a on, jak se ukazuje, tam není...“
„A tu hodinu vám určil přesně? Jak to řekl?“ zeptala se dětsky a dychtivě se na mě dívala.
„Jak to řekl?“ opakoval pomalu novinář Kammerer. Lépe řečeno — už ne novinář Kammerer, ale já. „Podívejte, Majo Toivovno, nebudeme si lhát. On nejspíš nepřijde.“
Teď se na mě dívala, jako by nevěřila vlastním očím. „Jak to? Odkud to víte?“
„Čekejte na mě,“ řekl jsem. „Všechno vám povím. Za pár minut jsem tam.“
„Co se mu stalo?“ vykřikla zděšeně a pronikavě.
„Je živ a zdráv. Nemějte starost. Čekejte, hned tam budu...“
Dvě minuty na obléknutí. Tři minuty k nejbližší kabině nulové transportace. Hrome, před kabinou je fronta... Přátelé, buďte tak laskavi a pusťte mě napřed, je to hrozně naléhavé... Děkuju, mockrát děkuju! Tak. Minuta na hledání indexu. Jaké indexy to tam na venkově mají? Pět sekund na vytočení indexu. A už vycházím z kabiny do prázdného roubeného vestibulu lázeňského klubu. Ještě minutku stojím na širokém zápraží a kroutím hlavou. Aha, tamhle musím... Prodírám se rovnou přes houští jeřabin promísených kopřivami. Hlavně nepotkat doktora Goannka ...
Čekala mě v hale — seděla u nízkého stolu s medvídkem a držela na klíně videofon. Hned při svém vstupu jsem bezděky pohlédl na pootevřené dveře do pokoje, ale Glumovová okamžitě řekla:
„Budeme mluvit tady.“
„Jak si přejete,“ souhlasil jsem.
Schválně jsem hodně pomalu prohlédl pokoj, kuchyň i ložnici. Všude bylo pečlivě uklizeno a samozřejmě nikdo tam nebyl. Koutkem oka Jsem viděl, že Glumovová sedí nehybně, ruce položené na videofonu, a dívá se přímo před sebe.
„Koho jste hledal?“ zeptala se chladně.
„Nevím,“ přiznal jsem se poctivě. „Jedině, že náš rozhovor bude delikátní, tak jsem se chtěl přesvědčit, že jsme sami.“
„Kdo jste?“ zeptala se. „Ale už mi nelžete.“
Vyložil jsem jí legendu číslo dvě, přidal vysvětlení o tajemství osobnosti a dodal jsem, že za předchozí lhaní se neomlouvám — prostě jsem chtěl splnit svůj úkol, aniž ji zbytečně rozruším.
„Takže teď jste se rozhodl jednat se mnou bez servítků?“ zeptala se.
„Co mám podle vás dělat?“
Neodpověděla.
„Podívejte, vy tu sedíte a čekáte,“ řekl jsem. „Ale vždyť on nepřijde. Tahá vás za nos. Všechny nás tahá za nos a není naděje, že to někdy skončí.“
„Proč myslíte, že se sem nevrátí?“
„Protože se skrývá,“ odpověděl jsem. „Protože lže všem, s kým se setká.“