Konec. Víc na listu č. l nebylo. Vlastně na rubu byly přes celou stránku široké rozmazané hnědé pruhy, něco na způsob stylizovaného písmena ?. , Inu, Lve Abalkine, Lvounku-Řvounku, teď už o tobě přece jen něco vím. Teď už tě mohu začít hledat. Vím, kdo je tvůj učitel. Vím, kdo je tvůj pečovatel. Znám tvé ošetřující lékaře... Ale co nevím, je to, kdo a k čemu vůbec potřebuje tenhle list č. 1. Kdyby se totiž chtěl někdo dozvědět, kdo to je Lev Abalkin, stačilo by mu zavolat na informace (také jsem skutečné zavolal VCI), udat jméno nebo kódové číslo (vytočil jsem kódové číslo) a za jedna—a—dva—a—tři—a... čtyři sekundy by měl možnost dozvědět se všechno, co je jeden člověk oprávněn vědět o jiném, cizím člověku.
Prosím: Lev Abalkin, a tak dále, kódové číslo, genetický kód, narozen tehdy a tehdy, rodiče (mimochodem, proč v listě č. l nejsou uvedeni rodiče?): Stella Vladimirovna Abalkinová a Vjačeslav Borisovič Cjurupa: internátní škola v Syktyvkaru... učitel... Škola progresorů... pečovatel... Všechno souhlasí. Tak. Progresor, pracuje od r. 60, planeta Sarakš. Hm. To není moc. Jen oficiální údaje. Později se zřejmě neobtěžoval hlásit další osobní data službě VCI... A co je tohle? „Adresa na Zemi: není registrován.“
Učinil jsem další dotaz: „Na jakých adresách bylo na Zemi registrováno kódové číslo to a to?“ Za dvě sekundy přišla odpověď: „Poslední Abalkinova adresa na Zemi — škola progresorů č. 3 (Evropa).“ Taky zajímavý detail. Buď Abalkin v posledních osmnácti letech nebyl ani jednou na Zemi, nebo je to člověk krajně nespolečenský, nikdy se k pobytu nehlásí a nehodlá o sobě poskytovat žádné údaje. Jedno i druhé je samozřejmě možné si představit, ale vypadá to dost nezvykle...
Jak známo, VCI obsahuje jen ty informace, které chce člověk sám o sobě sdělit. A co obsahuje list č. 1? Neshledávám v něm absolutně nic takového, s čím by se měl Abalkin tajit. Všechno je tam vyloženo mnohem podrobněji, ale kvůli takovým podrobnostem by přece nikoho ani nenapadlo používat služeb VCI. Stačí obrátit se na Komkon-1 a tam člověku všechno tohle řeknou. A co nebudou vědět v Komkonu, snadno se zjistí za krátkého pobytu na Pandoře mezi progresory, kteří jsou tam na léčení nebo se jen tak povalují na Diamantové pláži na úpatí písečných dun, nejvyšších v celém obydleném kosmu ...
Dobrá, čert vzal tenhle list č. 1, když na okraj musím poznamenat, že jsem stejně nepochopil, nač vůbec je a navíc tak podrobný... A když už je tak podrobný, proč v něm není ani slovo o rodičích?
Stop. Tohle se mě nejspíš netýká. Ale proč se Abalkin po návratu na Zemi nehlásil v Komkonu? Dá se to vysvětlit — psychické zhroucení. Odpor k vlastní práci. Progresor na pokraji psychického zhroucení se vrací na rodnou planetu, kde nebyl přinejmenším osmnáct let. Kam půjde? Jít k matce v tomto stavu je podle mého nevhodné. Abalkin nevypadá na fňukálka. Přesněji — neměl by vypadat. K učiteli? K pečovateli? To je možné. Dokonce dost pravděpodobné. Vylít si srdce. To znám z vlastní zkušenosti. Ale spíš k učiteli než k pečovateli. Pečovatel je přece v jistém smyslu kolega, a tady jde o odpor k práci... Stop! Tak už dost! Co je to se mnou? Podíval jsem se na hodinky. Dvěma dokumentům jsem věnoval třicet čtyři minuty. A to jsem je zatím ještě nestudoval, jen jsem se s nimi seznamoval.
Donutil jsem se k soustředění a najednou jsem zjistil, že je to špatné. Uvědomil jsem si náhle, že mě vůbec nebaví uvažovat, jak najít Abalkina. Mnohem víc mě lákalo odhalit, proč je tak důležité ho najít. Samozřejmě jsem se okamžitě rozzlobil na Admirála, ačkoli mi elementární logika napovídala, že kdyby mi to nějak pomohlo v pátrání, šéf by mi bezesporu podal všechna potřebná vysvětlení. Ale jestliže mi nevyložil, proč je třeba Abalkina hledat a najít, znamená to, že tohle proč nemá s otázkou jak nic společného.
A tu jsem pochopil další věc. Vlastně nikoli pochopil, ale vycítil. Nebo ještě lépe — vytušil. Celé tyhle objemné desky, všechna ta zažloutlá čmáranice mi nic nepřinese, snad kromě několika dalších jmen a obrovského množství dalších otázek, které ovšem zrovna tak nebudou mít žádný vztah k otázce jak.
1. června 78. STRUČNĚ O OBSAHU DESEK
Do 14.23 jsem dokončil soupis obsahu.
Většinu dokumentů tvořily listiny napsané, jak jsem pochopil, vlastnoručně Abalkinem.
Především to bylo jeho hlášení o účasti na operaci Mrtvý svět na planetě Naděje — sedmdesát šest stran popsaných čitelným velkým písmem téměř bez škrtů. Zběžně jsem je prohlédl. Abalkin vyprávěl, jak společně s Hlavákem Štěknem při hledání jakéhosi objektu (jakého konkrétně, to jsem nevyrozuměl) prošel opuštěným městem a jako jeden z prvních navázal kontakt se zbytky nešťastných praobyvatel.
Před patnácti lety se na Zemi nemluvilo o ničem jiném než o planetě Naději a jejím strašném osudu, ostatně tento případ zůstal příslovečným dodnes jako strašná výstraha všem obydleným světům ve vesmíru a jako svědectví časově nejposlednějšího a svými rozměry největšího zasahování Poutníků do osudu jiných civilizací. Dnes se považuje za nezvratně dokázané, že za posledních sto let svého života ztratili obyvatelé Naděje kontrolu nad rozvojem technologie a prakticky nenapravitelně narušili ekologickou rovnováhu. Příroda byla zničena. Odpady z průmyslu, zplodiny z nesmyslných a zoufalých pokusů zachránit situaci zaneřádily planetu do té míry, že místní obyvatelstvo, zasažené celým komplexem genetických chorob, bylo odsouzeno k naprostému zdivočení a nevyhnutelnému vymření. Na Naději se vzbouřily genetické struktury. Vlastně, pokud vím, až dosud u nás nikdo zcela nepochopil, jak tato vzteklina probíhá. Alespoň model tohoto procesu se prozatím nepodařilo napodobit žádnému z našich biologů. Vzteklina genetických struktur. Navenek to vypadalo jako prudké, časově nelineární zrychlení tempa vývoje každého trochu složitějšího organismu. Pokud jde o člověka, rozvíjel se do dvanácti let v podstatě normálně, pak prudce dospíval a ještě rychleji stárl. V šestnácti letech vypadal na třicet pět a v devatenácti zpravidla umíral na sešlost věkem.
Taková civilizace neměla samozřejmě žádnou historickou perspektivu, ale tu přišli Poutníci. Poprvé, pokud víme, aktivně zasáhli do událostí jiného světa. Dnes se dá považovat za dokázané, že se jim podařilo odvést drtivou většinu obyvatelstva Naděje přes meziprostorové tunely a zřejmě je zachránit. (Kam byly tyto miliardy nešťastných nemocných lidí odvedeny, kde jsou nyní a co s nimi bylo dál, to samozřejmě nevíme a asi se to hned tak nedozvíme.) Abalkin se zúčastnil jen samotného počátku operace Mrtvý svět a jeho role v ní byla poměrně skromná. I když, vezmeme-li to principálně, byl prvním (a zatím jediným) progresorem ze Země, který musel pracovat ve dvojici s představitelem rozumné nehumanoidní rasy.
Při prohlížení tohoto hlášení jsem si všiml, že tam Abalkin uvádí celou řadu jmen, ale nabyl jsem dojmu, že pro moje účely stačí zapamatovat si pouze Štěkna. Věděl jsem, že v současné době dlí na Zemi celá delegace Hlaváků, a snad by nebylo zlé zjistit, není-li tenhle Štěkn mezi nimi. Abalkin o něm psal tak vroucné, že jsem nevylučoval možnost, že se pokusí o setkání s dávným přítelem. Navíc už jsem si všiml, že má Abalkin zvláštní vztah k „menším bratřím“ — Hlavákům věnoval několik let života, na Gigandě se stal psovodem... a vůbec.