„Proč jste sem tedy volal?“
„Protože ho za žádnou cenu nemůžu najít!“ odsekl jsem už trochu nakvašeně. „Musím se chytat každé naděje, i té nejidiotštější...“
„Co provedl?“ zeptala se.
„Nevím, co provedl. Možná nic. Nehledám ho proto, že něco provedl. Hledám ho proto, že je jediným svědkem velkého neštěstí. A nenajdeme-li ho, vůbec se nedozvíme, co se tam vlastně stalo...“
„Kde — tam?“
„Na tom nezáleží,“ řekl jsem netrpělivě. „Tam, kde pracoval. Ne na Zemi. Na planetě Sarakš.“
Z jejího obličeje se dalo vyčíst, že o planetě Sarakš slyší poprvé v životě.
„A proč se skrývá?“ zeptala se tiše.
„To nevíme. Je na pokraji psychického zhroucení. Dá se říct, že je nemocen. Třeba má nějaké halucinace. Je to možná nějaká fixní idea.“
„Nemocen...,“ řekla a pomaloučku pokyvovala. „Možná... A třeba taky ne... Co ode mne potřebujete?“
„Viděla jste se s ním ještě jednou?“
„Ne,“ odpověděla. „Sliboval, že zavolá, ale nezavolal.“
„Tak proč na něho čekáte tady?“
„Kde jinde na něho mám čekat?“ zeptala se.
V jejím hlase zaznívalo tolik trpkosti, že jsem stočil pohled stranou a chvíli jsem mlčel.
„A kam se chystal vás zavolat? Do zaměstnání?“
„Nejspíš... Nevím. Prvně volal do zaměstnání.“
„Zavolal vám do muzea a řekl, že za vámi přijde?“
„Ne. Hned mě pozval k sobě. Sem. Nasedla jsem do glyderu a letěla.“
„Majo Toivovno,“ řekl jsem, „zajímají mě všechny podrobnosti vašeho setkání... Vyprávěla jste mu o sobě, o své práci. On zase vám vyprávěl o své. Zkuste si vzpomenout, jak to bylo.“
Zavrtěla hlavou.
„Ba ne. O ničem takovém jsme nemluvili... Samozřejmě, je to skutečně podivné... Tolik let jsme se neviděli... Teprve později, už doma, jsem si uvědomila, že jsem se o něm vůbec nic nedověděla... A přitom jsem se ho vyptávala, kde byl, co dělal, ale on jenom mával rukou a vykřikoval, že to je všechno blbost, nesmysl...“
„A vyptával se on vás?“
„Ale vůbec ne! Tohle všechno ho ani trochu nezajímalo — co dělám, jak se mi daří, jsem-li sama nebo někoho mám, pro co žiju... Byl jako kluk... Nechci o tom mluvit.“
„Majo Toivovno, nemusíte mluvit o tom, o čem nechcete...“
„O ničem nechci mluvit!“
Zvedl jsem se, zašel do kuchyně a přinesl jí sklenici vody. Vypila ji do dna, voda jí kapala na šedé šaty.
„To se nikoho netýká,“ řekla a odevzdala mi prázdnou sklenici.
„Nemluvte o tom, co se nikoho netýká,“ řekl jsem a znovu jsem se posadil. „Tak na co se vás vyptával?“
„Vždyť už jsem vám řekla — vůbec na nic se nevyptával! Vyprávěl, vzpomínal, kreslil, hádal se... jako malý kluk... On vám si všechno pamatuje! Málem každý den! Kde stál on, kde jsem stála já, co řekl Rex, jak se díval Wolf... Já jsem si nic z toho nepamatovala, on na mě křičel, nutil mě, abych si vzpomněla, a já vzpomínala... Ten vám měl radost, když jsem si vzpomněla na něco, co si sám nepamatoval!“
Odmlčela se.
„A to všechno — o dětství?“ zeptal Jsem se po chvilce.
„No ovšem! Říkám vám přece, že se to nikoho netýká, je to jen mezi námi dvěma... Ale opravdu se choval jako blázen... Už jsem byla vyčerpaná, usínala jsem, ale on mě budil a křičel mi do ucha: Kdo tenkrát spadl z houpačky? A když jsem si náhodou vzpomněla, popadl mě do náruče, běhal se mnou po domě a hulákaclass="underline" Správně, přesně tak to bylo, správně!“
„A nevyptával se vás, co je teď s učitelem a s kamarády ze školy?“
„Kolikrát vám mám říkat — na nic se nevyptával, na nikoho se nevyptával. Dokážete to pochopit? Vykládal, vzpomínal a nutil mě, abych si taky vzpomínala...“
„Ano, ano, chápu,“ řekl jsem. „A co se podle vašeho názoru chystal dělat dál?“
Podívala se na mě jako na novináře Kammerera.
„Nic nechápete,“ prohlásila.
V podstatě měla samozřejmě pravdu. Odpovědi na otázky, které zajímaly Admirála, jsem získaclass="underline" Abalkin neměl zájem o práci Glumovové, Abalkin neměl v úmyslu využít jí k proniknutí do muzea. Ale opravdu jsem nechápal, co Abalkin sleduje tím, že vyvolává tohle celodenní vzpomínání... Sentimentalita... daň dětské lásce... návrat do dětství... Tomu jsem nevěřil. Cíl byl určitě praktický, předem dobře promyšlený, a Abalkin ho dosáhl, aniž v Glumovové vzbudil sebemenší podezření. Mně bylo jasné, že ani sama Glumovová o tomto cíli nic neví. Vždyť ani nepochopila, o co ve skutečností šlo...
Zbývala ještě jedna otázka, kterou bych si měl zodpovědět. No dobrá. Vzpomínali, milovali se, pili, znovu vzpomínali, usínali, probouzeli se, znovu se milovali a znovu usínali... Ale co ji tedy přivedlo k takovému zoufalství, na pokraj hysterie? Tady se pochopitelně otevíraly nedozírné prostory k nejrůznějším dohadům. Například k takovým, které jsou spjaty s navyklými manýrami štábního důstojníka Ostrovní říše. Ale mohlo tu být i něco jiného. A toto jiné mohlo mít pro mne nedozírnou cenu. Tady jsem se nerozhodně zarazil — buď hodit za hlavu něco možná velice důležitého, nebo se odhodlat k odporné netaktnosti, navíc s rizikem, že se stejně nakonec nic důležitého nedozvím...
Odhodlal jsem se.
„Majo Toivovno,“ řekl jsem a snažil jsem se každé slovo pronést co nejpevněji. „Řekněte mi, co vyvolalo vaše zoufalství, jehož bezděčným svědkem jsem byl při našem minulém setkání?“
Při těchto slovech jsem si netroufl dívat se jí do očí. Vůbec bych se nedivil, kdyby mě okamžitě vyhodila nebo prostě praštila videofonem přes hlavu. Neudělala však jedno ani druhé.
„Byla jsem husa,“ řekla poměrně klidně. „Hysterická husa. Měla jsem tehdy pocit, že mě vyždímal, vymačkal jako citrón a vyhodil přes práh. Ale teď to chápu — jemu na mně opravdu nezáleží. Na nějaké chování v rukavičkách mu nezbývá času ani sil. Já jsem na něm neustále vyžadovala vysvětlení, ale on mi přece nemohl nic vysvětlovat. On asi ví, že ho hledáte...“
Vstal jsem.
„Moc vám děkuju, Majo Toivovno,“ řekl jsem. „Myslím, že jste nepochopila správně naše úmysly. Nikdo mu nechce škodit. Pokud se s ním setkáte, snažte se ho o tom přesvědčit.“
Neodpověděla.
3. června 78. NĚKOLIK SLOV O ADMIRÁLOVÝCH DOJMECH
Z kopce bylo vidět, že doktor Goannek se pro nedostatek pacientů věnuje rybolovu. To bylo štěstí, protože k jeho kabině nulové transportace maskované jako záchůdek bylo blíž než k lázeňskému klubu. Na cestě, jak se ukázalo, se sice rozkládaly úly, které jsem při své první návštěvě zbrkle nepostřehl, takže jsem musel rychle hledat záchranu, přeskakovat jakési dekorativní plůtky a přitom srážet neméně dekorativní hrnky a krajáče. Ale dopadlo to dobře. Vyběhl jsem na zápraží se sloupky, vnikl do známé světnice a rovnou vstoje jsem vytočil Admirálovo číslo.
Myslel jsem, že to vyřídím krátkým hlášením, ale náš rozhovor se dost protáhl, takže jsem musel vynést videofon na zápraží, aby mě znenadání nepřistihl mnohomluvný a nedůtklivý doktor Goannek.
„Proč ona tam sedí?“ zeptal se Admirál zamyšleně.
„Čeká.“
„On to s ní tak domluvil?“
„Jak já tomu rozumím, tak ne.“
„Chudinka,“ zabručel Admirál. Pak se zeptaclass="underline" „Ty se vracíš?“
„Ne,“ řekl jsem. „Ještě mi zbývá ten Jašmaa a rezidence Hlaváků.“