„Chtěl bych vědět, Brombergu,“ pronesl přiškrceně, „nač jste potřeboval detonátory.“
„A, tak tohle byste chtěl vědět!“ zašeptal doktor Bromberg jízlivě, naklonil se kupředu a zadíval se Admirálovi do očí tak zblízka, že jeho dlouhý nos málem zajel mému šéfovi mezi zuby. „A co ještě byste chtěl o mně vědět? Nezajímá vás náhodou moje židle? Nebo například o čem jsem si nedávno povídal s Pilgujem?“
Zmínka o Pilgujovi v této souvislosti se mi nelíbila. Pilguj se zabýval biogenerátory a moje oddělení se už druhý měsíc zabývalo Pilgujem. Ostatně Admirál pustil Pilguje kolem uší. Sám se nahnul kupředu, ale tak prudce, že Bromberg až v posledním okamžiku stačil ucouvnout.
„O svou židli se račte zajímat sám!“ rozkřikl se. „Já bych chtěl vědět, jak je možné, že si dovolujete vloupat se do muzea a proč vztahujete pracky po detonátorech, ačkoli vám bylo jasně řečeno, že pro nejbližších několik dní...“
„Tak vy budete kritizovat moje jednání? Cha! Kdo? Sikorski! Mne! A obviňovat z vloupání! Zajímalo by mě, jak jste se do muzea dostal vy! No? Odpovězte!“
„To s věcí nesouvisí, Brombergu!“
„Lupič jste vy, Sikorski!“ prohlásil Bromberg a namířil na Admirála dlouhý zakroucený prst. „Vy jste to dopracoval k vloupání!“
„K vloupání jste to dopracoval vy, Brombergu!“ rozeřval se Admirál. „Vy! Vám bylo naprosto jasně a jednoznačně řečeno, že přístup do muzea byl uzavřen! Každý normální člověk na vašem místě...“
„Když se normální člověk střetne s dalším aktem tajné činnosti, je jeho povinností...“
„Jeho povinností je aspoň drobátko myslet, Brombergu! Jeho povinností je uvědomit si, že nežije ve středověku. Jestliže se střetne s tajemstvím, s něčím utajeným, měl by vědět, že to není čísi rozmar nebo zlá vůle...“
„Ano, není to rozmar ani zlá vůle, ale vaše ohromující sebejistota, Sikorski, vaše směšné, skutečně středověké, idiotsky fantastické přesvědčení, že právě vám přísluší rozhodovat, co má být tajné a co ne! Jste vetchý stařec, Sikorski, ale stejně jste nepochopil, že je to především amorální!“
„Je mi k smíchu mluvit o morálce s člověkem, který pro ukojení své dětinské touhy po protestu spáchá vloupání! Vy nejste jenom stařec, Brombergu, vy jste ubohý infantilní dědouš...“
„Výborně!“ řekl Bromberg a najednou se zase uklidnil. Sáhl do kapsy bílého pláště, vytáhl z ní jakýsi blyštivý předmět a s cvaknutím ho položil na stůl před Admirála. „Tady je můj klíč. Jako každý spolupracovník tohoto muzea i já mám k dispozici klíč od služebního vchodu a také jsem ho použil...“
„Uprostřed temné nocí a přes zákaz ředitele muzea?“ Admirál klíč neměl, měl magnetický šperhák, a tak mu nezbývalo než útočit.
„Uprostřed temné nocí, ale nicméně s klíčem! Kde je váš klíč, Sikorski? Ukažte mi laskavě svůj klíč!“
„Já klíč nemám! Nepotřebuju ho! Jsem tady z povinnosti, a ne proto, že mi něco přelítlo přes nos, vy starý hysterický hlupáku!“
A teď to začalo! Jsem přesvědčen, že ještě nikdy neslyšely stěny tohoto skromného kabinetu takové výbuchy chraptivého řevu promíseného skřehotavými výkřiky. A taková epiteta! Takové gejzíry emocí. Takové absurdní důvody a ještě absurdnější protidůvody. Ale co stěny! Nakonec to byly jen stěny tiché akademické budovy vzdálené lidským vášním. Ale já, člověk taky ne už zrovna mladý, který určitě ledacos zažil, dokonce ani já jsem nikdy a nikde něco podobného neslyšel — tedy přinejmenším od Admirála ne.
Co chvíli se bojiště zatahovalo hustým dýmem, v němž se ztrácel předmět sporu, jen jako rozžhavené dělové koule lítaly oběma směry nejrůznější výrazy jako nezodpovědní žvanilové, feudální rytíři meče a kříže, veřejní provokatéři, plešatí agenti tajné služby, sklerotičtí demagogové a zakuklení žalářníci myšlenek. A pak také méně exotičtí staří oslové, prťaví jedudědkové a marasmatikové všech druhů — to vše se jako krupobití šrapnelů sypalo na obě strany...
Avšak občas se dým rozplýval a v takových okamžicích se mému překvapenému a okouzlenému pohledá otevíraly vskutku podivuhodné retrospektivy. A já si uvědomoval, že bitva, jejímž náhodným svědkem jsem, byla jen jedním z nesčetných, světu neviditelných bojů němé války, propuknuvší již v dobách, kdy moji rodiče teprve končili školu.
Dost rychle jsem si vzpomněl, kdo to je tenhle Isaak Bromberg. Samozřejmě, slyšel jsem o něm dřív, snad už v letech, kdy jsem jako zelenáč pracoval ve skupině svobodného pátrání. Jednu z jeho knih — „Jak to bylo ve skutečnosti“ — jsem určitě četl. Byla to historie tzv. Massachusettského stroje. Vzpomínám, že se mi ta kniha nelíbila. Byla napsána příliš pamfleticky, autor vynakládal zbytečně mnoho úsilí, aby strhl romantickou roušku z tohoto skutečně strašného případu, a příliš mnoho místa věnoval podrobnostem z diskuse o politických principech přístupu k nebezpečným experimentům, tedy z diskuse, která mě tehdy ani trochu nezajímala.
V určitých kruzích však bylo Brombergovo jméno známo a požívalo značné vážnosti. Bromberga by bylo možné nazvat krajním levičákem známého hnutí džiuistů, které založil už Lamondois a které hlásalo právo vědy na rozvoj bez omezení.
Extremisté tohoto hnutí zastávají principy, které na první pohled vypadají naprosto přirozeně, zatímco v praxi jsou neuskutečnitelné při jakékoli úrovni vývoje lidské civilizace. (Vzpomínám si na obrovský šok, který jsem zažil, když jsem se seznámil s historií civilizace na Tagoře, kde se tyto principy přísně zachovávaly od pradávných dob jejich první průmyslové revoluce.)
Každý vědecký objev, který je realizovatelný, bude bezpodmínečně realizován. S tímto principem se dá těžko polemizovat, i když se tu vyskytuje celá řada výhrad. Jak například zacházet s objevem, který už je realizován? Odpověď: udržovat kontrolu nad jeho následky. To je pěkné. A co když nedokážeme předvídat všechny následky? Nebo některé následky přeceňujeme a jiné nepodceňujeme? Nebo co když se nakonec zjistí, že jednoduše nejsme schopni udržet pod kontrolou ani nejevidentnější a nejnepříznivější výsledky? Že k tomu je zapotřebí nepředstavitelných energetických zdrojů a etického hrdinství? (Jak se to mimochodem stalo v případě Massachusettského stroje, kdy se přímo před očima zděšených výzkumníků zrodila a prudce se začala rozvíjet nová, nehumanoidní pozemská civilizace.)
Zastavit pokus! nařizuje obvykle v takových případech světová rada.
Za nic na světě! halasí v odpověď extremisté. Zesílit kontrolu? Prosím. Zapojit potřebné zdroje? Prosím. Riskovat? Prosím! Nakonec, „kdo nekouří ani nepije, ve zdraví se smrti dožije“ (z projevu patriarchy extremistů J. G. Prensona). Ale žádné zákazy! Morálně etické zákazy ve vědě jsou hroznější než sebevětší etické otřesy, které vznikaly nebo mohou vzniknout v důsledku nejriskantnějších zvratů vědeckého pokroku. Toto hledisko určitě imponuje svou dynamičností a nachází si nadšené zastánce mezí vědeckou mládeží, ale stává se sakramentsky nebezpečné, hlásá-li podobné principy slavný a schopný odborník, který pod svým vlivem shromáždil dynamický, talentovaný kolektiv a značné energetické prostředky.
A právě takoví extremisté byli hlavními objekty, o něž projevoval zájem náš Komkon-2. Starý Bromberg byl ovšem extremistou teoretikem, takže právě proto asi se mi ještě nikdy nedostal do ruky. Zato Admirál, jak jsem nyní viděl, ho měl celý život jako trn v oku, v zadku a bůhvíkde ještě.