Charakter naší práce v Komkonu-2 už je takový, že nikdy nikomu nic nezakazujeme. Na to se příliš málo vyznáme v současné vědě. Zakazuje světová rada. A naším úkolem je tyto zákazy realizovat a nedopustit únik informací, protože právě únik informací vede v takových případech k hrozivým následkům, jejichž rozsah lze jen těžko předvídat.
Bromberg to samozřejmě buď nechtěl, nebo nemohl pochopit. Boj za rozmetání všech existujících zábran stojících v cestě rozšiřování vědeckých informací se stal doslova jeho fixní ideou. Byl nadán fantastickým temperamentem a nevyčerpatelnou energií. Udržoval ve vědeckém světě rozsáhlé styky a stačilo, aby zaslechl, že někde byly výsledky slibných výzkumů uloženy ad acta, a hned zuřil jako zvíře a hlava nehlava se pouštěl do odhalování, usvědčování a strhávání roušek.
Nebylo s ním žádné pořízení. Neuznával kompromisy, takže nebylo možné dosáhnout s ním dohody, neuznával nikdy svou porážku, takže nebylo možné nad ním zvítězit. Byl nezvládnutelný jako kosmické kataklysma.
Avšak patrně i nejvznešenější a nejabstraktnější idea vyžaduje poměrně konkrétní aplikaci. A takovou aplikací, zcela konkrétním ztělesněním sil zla a tmářství, proti nimž bojoval, se mu stal Komkon-2 vůbec a náš Admirál především. „Komkon dvě!“ syčel jedovatě, dorážel na Admirála a hned zase od něho odskakoval. „To vaše jezuitství! Už jen ta zkratka: Komise pro kontakt s druhými civilizacemi! Jak ušlechtilé, jak vznešené! A slavné! A za ní se schovává váš smradlavý ouřad! Spíš komise pro kontrolu! Ale ani to ne — Kompanie konzervativců! Komando konspirátorů...“
Za to půl století už se Admirálovi na nejvyšší míru zprotivil. A to v pravém slova smyslu zprotivil — jako se zprotiví dotěrná moucha nebo neodbytný komár. Bromberg mu samozřejmě nebyl schopen nějak citelně škodit. To prostě nebylo v jeho silách. Zato však bylo v jeho silách v jednom kuse bzučet a huhlat, halasit a pokřikovat, vyrušovat z práce a nedopřát chvilky klidu, častovat jízlivostmi, vyžadovat okamžité plnění všech formalit, podněcovat veřejné mínění proti útlaku oficiálních míst — zkrátka ze všech sil obtěžovat. A nedivil bych se, kdyby se zjistilo, že se Admirál před dvaceti lety vrhl do té strašné krvavé řeže na Sarakši především proto, aby si aspoň trochu odpočinul od Bromberga. Cítil jsem se dotčen za Admirála také proto, že Admirál, člověk nejen zásadový, ale také na nejvyšší míru spravedlivý, si zřejmě plně uvědomuje, že Brombergova činnost, odmyslíme-li si její formy, plní přece jen jistou sociální funkci. I to byl druh sociální kontroly — kontrola nad životním stylem.
Pokud jde o jedudědka Bromberga, ten zcela evidentně postrádal i nejelementárnější smysl pro spravedlnost, na veškerou naši práci pohlížel svrchu, považoval ji doslova za škodlivou a upřímně, z čistého srdce ji nenáviděl. Přitom formy, jimiž se tato nenávist projevovala, byly natolik jednotvárné a samy způsoby tohoto dotěrného starce byly do té míry nesnesitelné, že Admirál přes veškerou svou chladnokrevnost a přímo nelidskou schopnost sebeovládání býval bez sebe a kdykoli se s Brombergem setkal tváří v tvář, stával se z něho hašteřivý, hloupý, zlostný křikloun. „Jste zabedněný idiot!“ chrčel ztrhaným hlasem. „Vy jenom parazitujete na chybných krocích gigantů! Sám nejste schopen vynalézt ani omáčku k makarónům, ale troufáte si rozumovat o budoucnosti světa. Vy jedině diskreditujete věc, kterou hodláte hájit, vyžíváte se v laciných anekdotách...“
Starci se zřejmě takhle tváří v tvář už dávno nestřetli, takže nyní s obrovským zaujetím vylévali nahromaděné zásoby jedu a žluči. Byla to podívaná v mnoha směrech poučná, i když byla v přímém rozporu s všeobecně známými tezemi o tom, že člověk je od přírody dobrý a navíc, že člověk — to zní hrdě. Nevypadali už ani moc jako lidé, spíš připomínali dva staré opelichané kohouty. Poprvé jsem si uvědomil, že Admirál je už vlastně hodně starý člověk. Přes všechnu svou neestetičnost mi však tato podívaná poskytla obrovskou spoustu skutečně vzácných informací. Mnohé narážky jsem jednoduše nepochopil — mluvilo se bezpochyby o věcech dávno uzavřených a zapomenutých. Některé případy, na něž se narazilo, jsem zase dobře znal. Ale ledacos jsem slyšel i pochopil nyní poprvé.
Dozvěděl jsem se například, co je to operace Zrcadlo. Jak se ukázalo, byly tímto názvem označeny globální, přísně utajované manévry k odražení možné agrese zvenčí (byl míněn vpád Poutníků), které se konaly před čtyřiceti lety. O této operaci bylo informováno doslova jen několik jednotlivců, zatímco milióny lidí, které se jí účastnily, o své účasti neměly ani tušení, Pres všechna bezpečnostní opatření, jak tomu při akcích globálního měřítka bývá téměř vždy, několik lidí zahynulo. Jedním z lidí, řídících operaci a zodpovídajících za její utajení, byl Admirál.
Dověděl jsem se, jak vznikl případ Zrůda. Jak známo, Jonathan Pereira přerušil z vlastní iniciativy práci v oblasti teoretické eugeniky. Když světová rada ukládala celou tuto oblast ad acta, řídila se v podstatě jeho doporučením. Jenomže právě náš drahý Bromberg vyčenichal a pak ohnivě vyžvanil detaily Pereirovy teorie, na základě čehož pětice neuvěřitelně talentovaných hazardérů ze Schweitzerovy laboratoře v Bamaku naplánovala a málem dovedla do konce svůj experiment s novou variantou bytosti homo super.
Tuto historii s androidy jsem v hrubých rysech znal už dřív, zejména proto, že se vždycky uvádí jako klasický příklad neřešitelného etického problému. Bylo ovšem zajímavé slyšet, že doktor Bromberg ani v nejmenším nepovažuje otázku androidů za uzavřenou. Problém „subjekt nebo objekt?“ v tomto případě pro něho vůbec neexistuje. Na tajemství osobnosti vědců zabývajících se androidy doktor Bromberg kašle a právo androidů na tajemství osobnosti považuje za nesmysl a katachrézi. Všechny podrobnosti této historie by měly být široce publikovány pro poučení generací příštích a práce s androidy by měla pokračovat...
A tak dále.
Mezi případy, o nichž jsem nikdy předtím neslyšel, zaujal mou pozornost jeden. Mluvilo se o jakémsi předmětu, který jednou nazývali sarkofágem, jindy inkubátorem. Do souvislosti s tímto sarkofágem-inkubátorem kladli ve svém sporu detonátory — zřejmě ty, pro něž si přišel Bromberg a které nyní ležely přede mnou na stole přikryté květovanou šálou. O detonátorech se však mluvilo jen letmo, i když vícekrát, ale hlavní půtka se vedla kolem „nechutného tajnůstkaření a kalných vod“, do nichž Admirál údajně potopil onen sarkofág-inkubátor. Právě v důsledku tohoto utajování doktor ten a ten, který dosáhl vynikajících výsledků v antropometrii a fyziologii cromagnonců (co s tím mají společného cromagnonci?), byl nucen držet tyto své výsledky pod pokličkou, čímž brzdil vývoj paleoantropologie. A jiný doktor ten a ten, který odhalil princip činnosti sarkofágu-inkubátoru, se dostal do trapné a nezáviděníhodné situace člověka, jemuž vědecká veřejnost připisuje objevení tohoto principu, takže natrvalo opustil pole vědy a dnes maluje průměrné krajinky...
Zbystřil jsem pozornost. Detonátory byly spjaty s tajemným sarkofágem. Pro detonátory sem přišel Bromberg. Detonátory vyndal a postavil na stůl Admirál jako návnadu na Abalkina. Dál jsem poslouchal dvojnásob vnímavě v naději, že v zápalu hádky staříci ještě něco vybreptají a já se konečně dozvím něco podstatného o Lvu Abalkinovi. Ale to podstatné jsem uslyšel, teprve když se unavili.