4. června 78. LEV ABALKIN U DOKTORA BROMBERGA
A unavili se najednou, současně, jako by oba ve stejnou chvíli vyčerpali poslední zbytky energie. Zmlkli. Přestali se navzájem provrtávat ohnivými pohledy. Bromberg s funěním vytáhl kapesník a utíral si obličej i krk. Admirál, aniž se na něho díval, sáhl do záňadří (už jsem se lekl, že pro pistoli), vytáhl skleněnou tubičku, vysypal si na dlaň bílou kuličku, položil si ji pod jazyk a tubičku podal Brombergovi.
„Ani mě nenapadne!“ prohlásil Bromberg a demonstrativně se odvrátil.
Admirál zůstal sedět s nataženou rukou. Bromberg úkosem jako kohout zašilhal po tubičce. Pak řekl pateticky:
„Jed nabídnutý mudrcem přijmi, z rukou hlupáka však neber ani balzám...“
Vzal si tubičku a také si vysypal na dlaň bílou kuličku.
„Já to nepotřebuju!“ prohlásil a hodil si kuličku do úst. „Zatím to nepotřebuju...“
„Isaaku,“ řekl Admirál a mlaskl. „Co vy budete dělat, až já umřu?“
„Zatancuju si radostí,“ řekl Bromberg zachmuřeně. „Nemluvte hlouposti.“
„Isaaku,“ řekl Admirál. „K čemu jste doopravdy potřeboval detonátory? Počkejte, nemusíte začínat od začátku. Vůbec se nechci vměšovat do vašich osobních věcí. Kdybyste o detonátory projevil zájem minulý týden, nikdy bych vám tuhle otázku nekladl. Ale vy jste je potřeboval právě dnes. Právě té noci, kdy si měl pro ně přijít docela jiný člověk. Je-li to pouze neuvěřitelná shoda okolností, řekněte to a rozejdeme se. Nějak mě bolí hlava.“
„A kdo to měl pro ně přijít?“ zeptal se Bromberg nedůvěřivě.
„Lev Abalkin,“ řekl Admirál unaveně.
„Kdo to je?“
„Vy neznáte Lva Abalkina?“
„To jméno slyším prvně,“ řekl Bromberg.
„Věřím.“
„Aby taky ne!“ prohlásil Bromberg povýšeně.
„Vám věřím,“ řekl Admirál. „Ale nevěřím na náhody... Poslyšte, Isaaku, copak Je to tak těžké — jednoduše a bez pitvoření povědět, proč jste pro detonátory přišel právě dnes?“
„Nelíbí se mi slovo pitvoření!“ řekl Bromberg hašteřivě, ale už bez předchozího zápalu.
„Beru ho zpátky,“ řekl Admirál.
Bromberg se znovu začal utírat. „Já žádné tajemství nemám,“ pravil důrazně. „Vy víte, Rudolfe, že nenávidím všechna tajemství. To vy sám jste mě zahnal do situace, kdy jsem se musel pitvořit a hrát komedii. A zatím Je to velice jednoduché. Dneska ráno ke mně přišel jeden člověk... Musíte vědět jméno?“
„Ne.“
„Byl to mladý muž. O čem jsme spolu mluvili, není podstatné, aspoň doufám. Byl to rozhovor dost osobního rázu. Ale během rozmluvy jsem si všiml u něho tadyhle ...,“ Bromberg se prstem píchl do ohybu lokte na pravé ruce, „zvláštního mateřského znamínka. Dokonce jsem se ho zeptaclass="underline" To je tetování? — Víte přece, Rudolfe, že tetování je můj koníček... Ne, povídal ten mladík, to je mateřské znamínko. — Podobalo se nejspíš písmeni ? z cyrilice nebo řekněme japonskému hieroglyfu sandžu — třicet. Nic vám to nepřipomíná, Rudolfe?“
„Připomíná,“ řekl Admirál.
Mně to taky připomnělo něco z nedávné minulosti, co mi připadalo podivné i bezvýznamné zároveň,
„A vy — vy jste pochopil hned?“ zeptal se Bromberg se závistí.
„Ano,“ řekl Admirál.
„Vidíte, já hned ne. Mladík už byl dávno pryč a já pořád seděl a vzpomínal, kde jsem mohl takový znak vidět... A přitom ne nějaký podobný, ale přesně takový. Nakonec jsem si vzpomněl. A musel jsem si to ověřit, rozumíte? Neměl jsem po ruce ani jednu reprodukci. Tak letím do muzea, muzeum zavřeno...“
„Maku,“ řekl Admirál, „buď tak hodný a podej nám sem tu věc pod šálou.“
Poslechl jsem.
Hranolek byl těžký a na omak teplý. Postavil jsem ho na stůl před Admirála, ten si ho přitáhl blíž k sobě a já viděl, že je to skutečně pouzdro z jakéhosi dokonale hlazeného materiálu jasně jantarové barvy se sotva znatelnou, ideálně rovnou linkou, která oddělovala mírně vypouklé víko od masivního spodku. Admirál se pokusil víko zvednout, ale pořád to nešlo, prsty mu klouzaly.
„Dejte to sem,“ vyhrkl Bromberg. Odstrčil Admirála, vzal víko oběma rukama, odklopil je a postavil stranou.
Tak těmhle předmětům se říká detonátory! Kulaté šedivé plomby o průměru asi sedmi centimetrů, uložené v řadě vedle sebe do lůžek. Celkem bylo těch detonátorů jedenáct, dvě další lůžka byla prázdná, takže bylo vidět, že jejich dno je vystláno bělavou látkou s vlasem připomínajícím plíseň a tyhle vlásky se viditelně pohybovaly, jako by byly živé — a nejspíš v jistém smyslu živé byly.
Ovšem ze všeho nejvíc mi do očí padly poměrně složité hieroglyfy namalované na povrchu detonátorů, na každém jeden, a každý jiný. Byly velké, narůžověle okrové, mírně rozplývavé, jako by byly namalovány barevnou tuší na vlhký papír. Jeden z hieroglyfů jsem poznal hned — poněkud rozmazané stylizované písmeno ?, nebo je-li libo, japonský hieroglyf sandžu — malý originál zvětšené kopie na zadní straně prvního listu spisu č. 07. Tento detonátor byl třetí odleva, z mého pohledu. Admirál na ně] namířil dlouhý ukazovák a řekclass="underline"
„Je to on?“
„Ano, ano,“ zadrmolil Bromberg a odstrčil mu ruku. „Nepřekážejte. Vy to vůbec nechápete...“
Zachytil nehty okraje detonátoru, opatrnými pohyby jako by ho vyšrouboval z lůžka a mumlal přitom: „Tady jde o něco úplně jiného... Copak si myslíte, že jsem mohl poplést... Takový nesmysl...“ Pak konečně vytáhl detonátor z lůžka, opatrně ho zvedal nad pouzdrem výš a výš, až bylo vidět, jak se za šedivým tlustým kotoučem táhnou jemně bělavé nitky, neustále se ztenčují, jedna po druhé se trhá, a když se přetrhla poslední, otočil Bromberg kotouč spodní stranou vzhůru a já na ní mezi komíhajícími, napůl průhlednými vlásky spatřil týž hieroglyf, jenomže černý, drobný a neobyčejně zřetelný, jakoby ražený.
„Ano!“ prohlásil Bromberg vítězoslavně. „Je přesně takový. Já to věděl, že se nemůžu mýlit.“
„V čem konkrétně?“ zeptal se Admirál.
„Rozměr!“ řekl Bromberg. „Rozměr, detaily, proporce. Víte, to jeho mateřské znamínko není jenom podobné tomuhle znaku, ono je přesně stejné...“ Zadíval se na Admirála upřeně. „Poslyšte, Rudolfe, půjčka za oplátku. To vy — vy jste je všechny označili?“
„Samozřejmě ne.“
„Takže to měli hned od začátku?“ zeptal se Bromberg a ťukal se přitom prstem do ohybu lokte.
„Ne. Tahle znamínka se u nich objevila ve věku deseti až dvanácti let.“
Bromberg pečlivě zašrouboval kotouč zpátky do lůžka a s uspokojením se svalil do křesla.
„No vida,“ pronesl. „Přesně tak jsem si to představoval... Nuže, pane policejní prezidente, k čemu je všechno to utajování? Mám jeho číslo, a jakmile zlatoprstý Phoebus ozáří vrcholky těchto vašich architektonických zrůd, okamžitě se s ním spojím a dosyta si popovídáme... A nesnažte se mi to vymlouvat, Sikorski!“ vykřikl a komíhal prstem Admirálovi před očima. „Sám ke mně přišel, a já sám, rozumíte, sám jsem se touhle starou hlavou dovtípil, koho mám před sebou, takže teď je můj! Nešťoural jsem se ve vašich prašivých tajemstvích! Troška šťastné náhody, troška důvtipu...“
„Dobrá, dobrá,“ řekl Admirál. „Dost už. Nemám námitek. Je váš, sejděte se, povídejte si. Ale jenom s ním, prosím. S nikým jiným.“