„Nono-o,“ protáhl Bromberg s ironickým údivem.
„Ačkoli — jak budete chtít,“ řekl najednou Admirál. „Tohle všechno není tak důležité... Povězte mi, Isaku, o čem jste s ním mluvil?“
Bromberg složil ruce na břiše a palci začal točit mlýnek. Vítězství, jichž nad Admirálem dosáhl, byla tak veliká, že si beze sporu mohl dovolit být velkodušný.
„Musím přiznat, že náš rozhovor byl značně zmatený,“ řekl. „Teď už samozřejmě chápu, že mě ten cromagnonec jednoduše tahal za nos...“
Dnes, vlastně už včera ráno k němu přišel asi čtyřicetiletý či pětačtyřicetiletý mladý muž a představil se jako Alexandr Dymok, seřizovač zemědělských strojů. Střední postava, velice bledý obličej, dlouhé černé rovné vlasy jako Indián. Posteskl si, že už se dlouhé měsíce marně snaží zjistit okolnosti zmizení svých rodičů. Vyložil Brombergovi vrcholně záhadnou a svou záhadností strašně vábivou legendu, kterou údajně nashromáždil zrnko po zrnku a nezavrhl přitom ani sebemenší hodnověrné pověstí. Tuto legendu si Bromberg do nejmenšího detailu zapsal, ale asi sotva by mělo smysl teď ji tu vykládat. Návštěva Alexandra Dýmka sledovala jediný cíclass="underline" nemohl by náhodou Bromberg, největší světový znalec zakázané vědy, alespoň poněkud osvětlit tuto historii?
Největší světový znalec Bromberg se ponořil do své kartotéky, ale o manželích Dymkových nenašel nic. Mladý muž byl touto skutečností viditelně pobouřen a už se měl k odchodu, když tu mu bleskla hlavou šťastná myšlenka. Není vyloučeno, řekl, že se jeho rodiče vůbec nejmenovali Dymkovi. Není rovněž vyloučeno, že celá jeho legenda nemá nic společného se skutečností. Třeba se doktor Bromberg pokusí vzpomenout si, nedošlo-li ve vědě k nějakým záhadným událostem, které se později nesměly veřejně publikovat, a to v letech kolem narození Alexandra Dymka (únor 36), protože rodiče ztratil asi tak ve věku jednoho nebo dvou let...
Znalec Bromberg se znovu zahloubal do své kartotéky, tentokrát do oddílu chronologického. V období od roku 33 do roku 39 objevil dohromady osm různých případů, mezi nimi i historii se sarkofágem-inkubátorem. Společně s Alexandrem Dymkem pečlivě rozebrali každý z těchto případů a došli k závěru, že ani jeden z nich nemůže mít spojitost s osudem manželů Dymkových.
„Z toho jsem já starý osel vyvodil, že mi osud poskytl případ, který svého času zcela unikl mé pozornosti. Umíte si to představit? Ne nějaký váš prašivý zákaz, ale zmizení dvou biochemiků! Něco takového bych vám neodpustil, Sikorski!“ Ještě dobré dvě hodiny Bromberg vyslýchal Alexandra Dymka, žádal na něm, aby si vzpomínal na sebemenší podrobnosti, donutil ho k slavnostnímu slibu, že podstoupí hlubokou mentoskopii, takže po celou poslední hodinu netoužil mladý muž po ničem jiném, než aby už odtud vypadl...
Teprve na konci rozhovoru si Bromberg zcela náhodou všiml „mateřského znamínka“. A právě toto znamínko, které s věcí samou nejspíš nesouviselo, z neznámých důvodů uvízlo Brombergovi v paměti. Mladý muž byl dávno pryč. Bromberg už učinil několik dotazů na VCI, promluvil si s dvěma nebo třemi odborníky o manželích Dymkových (bezvýsledně), ale to proklaté znamínko mu stále nešlo z hlavy. Především si byl Bromberg naprosto jist, že už je někdy někde viděl, a za druhé se nemohl zbavit pocitu, že o tomto znamínku nebo o něčem s ním spojeném padlo při besedě s Alexandrem Dymkem pár slov. Teprve když si svědomité větu za větou zopakoval v paměti celý rozhovor, dospěl nakonec k sarkofágu, vzpomněl si na detonátory a osvítilo ho otřesné tušení, kdo asi je ve skutečnosti tenhle Alexandr Dymok.
V prvním poryvu chtěl okamžitě mladíkovi zavolat a sdělit mu, že tajemství jeho původu je odhaleno. Ale vědecká svědomitost, jež je mu vlastní, vyžadovala především absolutní jistotu, nepřipouštějící možnost žádných vedlejších výkladů. On, Bromberg, už se střetával s Ještě nápadnějšími shodami. Proto nejdřív zavolal do muzea ...
„Už tomu rozumím,“ řekl Admirál zachmuřeně. „Děkuji vám, Isaaku. Takže on teď ví o sarkofágu...“
„A proč by o něm neměl vědět?“ vyletěl Bromberg.
„To je vlastně pravda,“ pronesl Admirál pomalu. „Proč by ne?“
TAJEMSTVÍ OSOBNOSTI LVA ABALKINA
21. prosince 37 přistál oddíl Pátračů pod velením Borise Fokina na kamenité plošině neznámé planetky v systému EN 9173, aby prozkoumal rozvaliny jakýchsi staveb, objevených již v minulém století a připisovaných Poutníkům.
24. prosince zachytil introvizní snímek pod rozvalinami rozlehlou místnost vybudovanou v silných skalních masívech v hloubce přes tři metry.
25. prosince Boris Fokin hned na první pokus a bez nejmenších potíží do této místnosti pronikl. Měla tvar polokoule o poloměru asi deset metrů. Tato hemisféra byla vyložena jantaritem, materiálem příznačným pro civilizací Poutníků, a obsahovala jakési rozměrné zařízení, jemuž podle vtipného označení jednoho z Pátračů začali říkat sarkofág.
26. prosince odeslal Boris Fokin dotaz na Komkon a příslušné oddělení mu povolilo prozkoumat sarkofág vlastními silami.
Svou obvyklou únavně důslednou a opatrnou metodou strávil Fokin tři dny a noci zkoumáním sarkofágu. Za tuto dobu se podařilo určit stáří nálezu (čtyřicet až pětačtyřicet tisíc let), zjistit, že sarkofág spotřebovává energii, a dokonce objevit zjevnou spojitost mezi sarkofágem a rozvalinami nad ním. Už tehdy byla vyslovena domněnka, která se později potvrdila, že „rozvaliny“ nejsou vůbec žádné rozvaliny, nýbrž součásti rozlehlého systému pokrývajícího celý povrch planetky, a že tento systém má sloužit k pohlcování a transformování všech druhů přírodní energie, jak planetární, tak kosmické (seizmika, fluktuace magnetického pole, meteorické jevy, vyzařování ústřední hvězdy, kosmické paprsky atd.).
29. prosince se Fokin spojil přímo s Komovem a vyžádal si nejlepšího odborníka na embryologii. Komov samozřejmě žádal vysvětlení, ale Boris Fokin se vysvětlení vyhnul a navrhl Komovovi, aby přiletěl osobně, ale bezpodmínečně v doprovodu embryologa. Kdysi za dávného mládí měl Komov příležitost pracovat společně s Fokinem a uchoval si na něho nepříliš lichotivý názor. Proto ho ani nenapadlo, aby letěl osobně, embryologa však poslal — pravda, zdaleka ne nejlepšího, nýbrž prvního, kdo s takovou akcí souhlasil. Byl to jakýsi Mark van Blairkom (později si Komov mnohokrát rval vlasy, když si na toto své rozhodnutí vzpomněl, protože se ukázalo, že Mark van Blairkom je nejlepším kamarádem dobře známého Isaaka P. Bromberga).
30. prosince přešel Mark van Blairkom pod vedení Borise Fokina a již o několik hodin později zaslal Komovovi otevřeným textem ohromující zprávu. Tvrdil v ní, že takzvaný sarkofág není ve skutečnosti nic jiného, než jakýsi embryonální sejf zcela fantastické konstrukce. Sejf obsahuje třináct oplodněných vajíček živočišného druhu homo sapiens, přičemž všechna jsou plně životaschopná, i když v současné době jsou ve stadiu latentního života.
Plné uznání si zaslouží dva přímí účastníci této události — Boris Fokin a člen Komkonu Gennadij Komov. Boris Fokin jakýmsi šestým smyslem vytušil, že by se o tomto nálezu nemělo roztrubovat po celém světě — radiogram Marka van Blairkoma byl prvním a posledním otevřeným radiogramem z celé další výměny informací mezi skupinou Pátračů a Zemí. Proto se celý tento případ objevil v proudu veřejných informací na naší planetě jen jako kratičká zpráva o události, která později nebyla potvrzena, takže nevzbudila vůbec žádnou pozornost.