Pak bylo v deskách ještě jedno Abalkinovo hlášení — o jeho operaci na Gigandě. Operace to byla, podle mého názoru, úplně malicherná: lovčí Jeho Výsosti vévody Alajského doporučil na místo bankovního kurýra svého chudého příbuzného. Lovčím byl Lev Abalkin, chudým příbuzným jakýsi Korněj Jašmaa. Usoudil jsem, že tento materiál je pro mě naprosto bezcenný. Kromě Korněje Jašmay, pokud jsem si při běžném listování všiml, neobsahoval dokument žádná pozemská jména. Míhalo se to tu jmény jako Zoggi, Nagon-Giga, samí dvorní štolbové, Jasnosti, zbrojíři, ředitelé, dvorní dámy... Poznamenal jsem si jen toho Korněje, ačkoli bylo jasné, že mi asi sotva k něčemu bude. Dohromady mělo druhé hlášení čtyřiadvacet stran — a jinak v celých deskách žádné jiné hlášení Lva Abalkina o jeho práci nebylo. To mi připadalo divné a usoudil jsem, že se někdy později budu muset zamyslet nad tím, proč se z celého množství hlášení profesionálního progresora dostala do desek 07 pouze dvě, a proč právě tahle dvě ...
Obě hlášení byla vypracována stylem „laborant“ a podle mého názoru hodně připomínala školní slohové úkoly na téma Jak jsem strávil prázdniny u dědečka. Psát taková hlášení bývá potěšením, číst je — zpravidla hotovým utrpením. Psychologové (zalezlí na štábech) vyžadují, aby hlášení obsahovala nejen objektivní údaje o událostech a faktech, ale především vysloveně subjektivní pocity, osobní dojmy a chod autorova myšlení. Přitom způsob hlášení („laborant“, „generál“, „umělec"} si autor nevybírá sám, ten je mu předepsán podle jakýchsi tajemných psychologických hledisek Opravdu, existuje lež, vyslovená lež a statistika, ale přátelé, nezapomínejte ani na psychologii!
Nejsem psycholog, tedy přinejmenším ne profesionální, ale napadlo mě, že třeba i já dokážu vytáhnout z těchto hlášení něco užitečného o osobnosti Lva Abalkina.
Při prohlídce obsahu desek jsem co chvíli objevoval stále stejné, řekl bych prostě totožné a naprosto nepochopitelné doklady; namodralé listy silného papíru se zelenou ořízkou a v levém horním rohu vyraženým monogramem, který znázorňoval něco jako čínského draka nebo pterodaktyla. Na každém takovém listě bylo rozmáchlým písmem, které jsem již znal, někdy uhlem, jindy fixkou, několikrát neznámo proč laboratorní elektrodovou tužkou napsáno: Tristan — 777. Pod tím bylo datum a zase onen důmyslný podpis. Pokud se dalo soudit z dat, zakládaly se tyto lístky do desek od šedesátých let přibližně jednou za tři měsíce, takže nyní tvořily téměř čtvrtinu obsahu desek.
Dalších dvaadvacet stran zaujímala korespondence mezi Abalkinem a jeho vedoucími. Tato korespondence mě přivedla k určitým úvahám.
V říjnu roku 63 posílá Abalkin Komkonu hlášení, v němž vyjadřuje zatím ještě nesmělý údiv nad tím, že operace Hlavák v kosmu byla bez konzultace s ním přerušena, třebaže se rozvíjela velice úspěšně a slibovala bohaté výsledky.
Není známo, jakou odpověď dostal Abalkin na toto hlášení, ale v listopadu téhož roku píše přímo zoufalý dopis Komovovi a prosí ho, aby obnovil operaci Hlavák v kosmu, a současně posílá ostré prohlášení Komkonu, kde protestuje proti tomu, aby byl on, Abalkin, posílán na doškolovací kursy. (Všimněte si, že tohle všechno dělá z neznámých důvodů písemnou formou, nikoli obvyklou cestou.)
Jak vyplývá z dalších událostí, nevedla tato korespondence k žádným výsledkům a Abalkin odchází pracovat na Gigandu. O tři roky později, v listopadu 66, znovu píše Komkonu z Pandory a žádá, aby byl poslán na Sarakš pokračovat v práci s Hlaváky. Tentokrát je jeho žádosti vyhověno, ale jen částečně — je poslán na Sarakš, nikoli však na Modrého Hada, ale do Chonti jako ilegální uniat.
Od doškolovacích kursů v únoru a srpnu 67 je na nejexponovanějších místech, ačkoli plných pět let vykřikuje na celý kosmos: „Co to se mnou provádíte?“ A pak se někdo diví, že se takový člověk psychicky zhroutí!
Samozřejmě povolání progresora nezbytně vyžaduje železnou, řekl bych vojenskou kázeň. Progresor musí v jednom kuse dělat nikoli to, co by chtěl, ale to, co nařizuje Komkon. Proto je to progresor. A pro Komkon má patrně rezident Abalkin větší cenu než zoopsycholog Abalkin. Stejně ovšem došlo v tomto případě k nějakému porušení pravidel a nebylo by zlé pohovořit si o tom s Gorbovským nebo s Komovem... A ať už ten Abalkin spískal cokoli (a on určitě něco vyvedl), marná sláva, já jsem na jeho straně,
Mimochodem, tohle všechno se zřejmě vůbec netýká mého úkolu.
Také jsem si všiml, že chybějí tři očíslované strany po prvním Abalkinově hlášení, dvě stránky po jeho druhém hlášení a dvě stránky po posledním Abalkinově dopise Komovovi. Rozhodl jsem se nepřikládat tomu zvláštní význam.
1. června 78. TÉMĚŘ VŠE O MOŽNÝCH STYCÍCH LVA ABALKINA
Sestavil jsem si předběžný seznam možných styků Lva Abalkina na Zemi a vešlo se mi do něho téměř osmnáct jmen. Praktický význam pro mě mělo z nich pouze šest, a tak jsem si tyto osoby sestavil do žebříčku podle toho, jak ubývala pravděpodobnost (samozřejmě podle mých představ), že je Lev Abalkin navštíví. Vypadalo to takto:
Učitel Sergej Pavlovič Fedosejev
Matka Stella Vladimírovna Abalkinová
Otec Vjačeslav Borisovič Cjurupa
Pečovatel Ernst-Julius Horn
Ošetřující lékař školy progresorů Romuald Krecescu
Ošetřující lékařka internátní školy Jadviga Michajlovna Lekanovová.
Ve druhém sledu mi zůstali Korněj Jašmaa, Hlavák Štěkn, Jakub van der Hoese a ještě asi pět lidí, většinou progresorů. Pokud jde o osoby, jako Gorbovskij, Bader a Komov, ty jsem si napsal spíš jen pro pořádek. Obrátit se na ně bylo vyloučené už jen proto, že ti mi žádnou legendu nespolknou, a mluvit otevřeně jsem neměl právo, dokonce ani v případě, že by se v této záležitosti obrátili oni na mne.
Během deseti minut mi informace sdělily tyto neutěšené údaje.
Rodiče Lva Abalkina neexistovali — alespoň v obvyklém smyslu toho slova. Je možné, že neexistovali vůbec. Před více než čtyřiceti lety totiž Stella Vladimírovna a Vjačeslav Borisovič jako členové skupiny Jormala na unikátním hvězdoletu Tma uskutečnili hloubkový sestup do Černé Díry EN 200056. Spojení s nimi nebylo, podle dnešních představ ani nemohlo být. Lev Abalkin byl tedy jejich posmrtným dítětem. Výraz „posmrtný“ je ovšem v této souvislosti dost nepřesný — není vyloučeno, že jeho rodiče žijí a budou žít ještě milióny let podle našeho měření času, což je ovšem z hlediska pozemšťana totéž, jako by byli mrtví. Neměli děti, a když navždy opouštěli náš vesmír, zanechali stejně jako mnoho manželských párů v podobné situaci před nimi i po nich v Ústavu života mateřské vajíčko oplodněné otcovým semenem. Když se zjistilo, že sestup proběhl úspěšně, že se manželé již nikdy nevrátí, bylo vajíčko aktivizováno a na svět přišel Lev Abalkin, posmrtný syn živých rodičů. Teprve teď jsem pochopil, proč na listě č. l nebyla o Abalkinových rodičích žádná zmínka.
Ernst-Julius Horn, Abalkinův pečovatel ze školy progresorů, už nebyl naživu. Zahynul roku 72 na Venuši při výstupu na štít Strogova.
Doktor Romuald Krecescu žil na jakési planetě Lu, zřejmě zcela mimo dosah. Nikdy jsem o takové planetě neslyšel, ale protože Krecescu je progresorem, dá se předpokládat, že tato planeta je obydlená. Stejně je zajímavé, že stařec (sto šestnáct let!) zanechal ve VCI poslední domácí adresu a připojil k ní tento charakteristický dovětek: „Moje vnučka a její muž na této adrese kdykoli rádi přivítají kteréhokoli z mých chovanců.“ Z toho se dá usuzovat, že chovanci měli starého doktora rádi a často ho navštěvovali. Tuto okolnost musím vést v patrnosti.