Rudolf Sikorski pochopil, že tento rozhovor bude mít pokračování. A nezmýlil se.
7. ledna ho znenadání navštívil tagorský kolega takříkajíc z příbuzného resortu, který právě dorazil z Tagory — velevážený doktor As-Su. Cílem jeho návštěvy bylo upřesnění některých skutečně podstatných detailů, týkajících se chystaného rozšíření sféry činnosti oficiálních pozorovatelů Tagory na Zemi. Když služební část rozhovoru skončila a maličký doktor As-Su se chopil svého oblíbeného pozemského nápoje (studená ječná káva s umělým medem), začaly si vysoké smluvní strany vykládat legrační i hrůzostrašné historické anekdoty, které si už odedávna se zanícením a mistrovsky vyprávěly.
Doktor As-Su mimo jiné vyprávěl, jak před sto padesáti pozemskými roky při kladení základů Třetího velkého stroje objevili tagorští budovatelé v čedičovém masívu Připolárního kontinentu podivuhodné zařízení, které by se v termínech pozemšťanů dalo nazvat důvtipně zkonstruovanou sádkou obsahující dvě stě tři larvy Tagořanů v latentním stadiu. Stáří nálezu se nedalo určit ani přibližně, bylo však jasné, že tato sádka byla zřízena ještě dlouho před Velkou genetickou revolucí, to znamená v dobách, kdy každý Tagořan ve svém vývoji procházel stadiem larvy...
„Neuvěřitelné,“ zamumlal Sikorski, „copak už tenkrát váš národ zvládl tak vyspělou technologii?“
„Samozřejmě ne!“ odpověděl doktor As-Su. „To byl určitě nějaký plán Poutníků.“
„Ale k čemu směřoval?“
„Odpovědět na tuto otázku je příliš obtížné. My jsme se na ni ani nesnažili odpovědět.“
„A co se stalo dál s těmi dvěma stovkami malých Tagořánků?“
„Hm... Kladete mi zvláštní otázku. Larvy se začaly spontánně vyvíjet, a tak jsme samozřejmě celé to zařízení se vším jeho obsahem bez meškání zničili... Dovedete si snad představit národ, který by v téhle situaci jednal jinak?“
„Dovedu,“ řekl Sikorski.
Druhého dne, 8. ledna 38, se velvyslanec Jednotné Tagory ze zdravotních důvodů vrátil do své vlasti. Během několika dalších dnů nezůstal na Zemi a na všech ostatních planetách, kde byli usídleni a pracovali pozemšťané, ani jeden Tagořan. A za další měsíc bylo bez výjimky všem pozemšťanům pracujícím na Tagoře dáno jednoznačně na srozuměnou, aby se vrátili na Zemi. Styky s Tagorou byly na dvacet pět let přerušeny.
TAJEMSTVÍ OSOBNOSTI LVA ABALKINA (pokračování)
Všichni se narodili stejného dne, 6. října 38, pět děvčátek a osm chlapců, silná, křiklavá, absolutně zdravá lidská novorozeňata. Do chvíle, než přišli na svět, bylo již všechno připraveno. Při jejich zrodu byly přítomny lékařské kapacity, členové světové rady a konzultanti komise pro třináctku. Po první prohlídce byly dětí omyty, zabaleny do plen a ještě téhož dne speciálně vybavenou lodí dopraveny na Zemi. Večer ve třinácterých jeslích rozmístěných ve všech šesti kontinentech opatrovaly už starostlivé sestry třináct sirotků a posmrtných dětí, které nikdy nespatří své rodiče a jedinou matkou jim bude od této chvíle celá obrovská, hodná lidská společnost. Legendy o jejich původu vypracoval do té doby sám Rudolf Sikorski a se zvláštním svolením světové rady byly zaneseny do VCI.
Osud Lva Vjačeslavoviče Abalkina stejně jako osudy ostatních dvanácti „jednoděložních“ sester a bratrů byl nyní naprogramován na mnoho let kupředu a mnoho let se ani v nejmenších neodlišoval od osudů stamiliónů jeho obyčejných pozemských vrstevníků.
V jeslích, jak je běžné u každého dítěte, nejprve ležel, pak lezl, pak klopýtal a nakonec začal chodit. Obklopovali ho právě takoví kojenci a starali se o něho právě takoví dospělí jako ve statisících jiných jeslí na planetě.
Ovšem potkalo ho štěstí jako málokterého. Téhož dne, kdy Abalkina přinesli do jeslí, nastoupila tu do práce jako obyčejný ošetřující lékař Jadviga Michajlovna Lekanovová, jedna z největších světových specialistek na psychologii dítěte. Z neznámých důvodů si zamanula sestoupit z výšin čisté vědy a vrátit se k tomu, čím začínala před několika desítkami let. A když byl šestiletý Ljova Abalkin převeden s celou svou skupinou do syktyvkarské internátní školy č. 241, usoudila též Jadviga Michajlovna, že je načase, aby zase chvíli pracovala s dětmi školního věku, a dala se přeložit jako ošetřující lékařka na stejnou školu. Ljova Abalkin rostl a vyvíjel se jako docela obyčejný kluk, snad jen byl poněkud náchylnější k melancholii a uzavřenosti, ale odchylky jeho psychotypu od normálu nikdy nepřekračovaly průměrné hodnoty a udržovaly se značně pod mezními hranicemi přípustných odchylek. Stejně dobře na tom byl i vývojem fyzickým. Neodlišoval se od ostatních ani zvýšenou křehkostí, ani mimořádnou silou. Byl to zkrátka statný, zdravý, docela obyčejný chlapec, odlišující se od svých spolužáků ze třídy, většinou Slovanů, snad jedině namodrale černými rovnými vlasy, na něž byl nesmírně hrdý a pořád hledal cesty, jak si je nechat narůst až na ramena. Tak tomu bylo do listopadu čtyřicátého sedmého roku.
16. listopadu při běžné prohlídce objevila Jadviga Michajlovna u Ljovy v ohybu pravého lokte drobnou modřinku s lehkým otokem. Modřina není u kluka žádnou vzácností, a tak jí Jadviga Michajlovna nevěnovala pozornost a určitě by na ni byla zapomněla, kdyby se za týden, 23. listopadu, nebylo ukázalo, že modřina nejen nezmizela, ale podivně se proměnila. Teď už se ani nedalo mluvit o modřině, bylo to něco jako tetování — malé žlutohnědé znamínko připomínající ?. Opatrným vyptáváním se zjistilo, že Ljova Abalkin nemá ani potuchy, jak a proč se mu to mohlo stát. Bylo naprosto jasné, že si do této chvíle ani nevšiml, že v ohbí pravého lokte něco má.
Po kratším váhání usoudila Jadviga Michajlovna, že je její povinností ohlásit tento drobný objev doktoru Sikorskému. Doktor Sikorski přijal zprávu bez zvláštního zájmu, ale koncem prosince náhle zavolal videofonem Jadvigu Michajlovnu a informoval se, jak to vypadá s mateřským znamínkem Lva Abalkina. Beze změny, odpověděla udiveně Jadviga Michajlovna. Nebude-li vás to obtěžovat, poprosil doktor Sikorski, tak nějak nenápadně, aby chlapec nevěděl, to znamínko vyfotografujte a pošlete mí obrázek.
Lev Abalkin byl první z „nalezenců“, u něhož se v ohbí pravého lokte objevilo znamínko. Během dalších dvou měsíců se mateřská znamínka více či méně důmyslných tvarů objevila u dalších osmi „nalezenců“ za naprosto shodných okolností — nejprve modřinka s mírným otokem, bez jakýchkoli vnějších příčin, bez bolestí, a za týden žluté znamínko. Do konce roku 48 mělo „cejch Poutníků“ všech třináct. A tehdy došlo ke skutečně podivnému a děsivému objevu, který vyvolal v život pojem „detonátor“.
Kdo první použil tohoto výrazu, to už se dnes nedá zjistit. Podle mínění Rudolfa Sikorského vystihoval nejpřesněji a v plné hrůze podstatu věci. Již roku 39, rok po narození „nalezenců“, objevili xenotechnikové, provádějící demontáž vyprázdněného inkubátoru, v jeho nitru dlouhý hranolek z jantaritu, obsahující třináct kulatých kotoučů s různými znaky. V útrobách inkubátoru se tehdy našly i záhadnější předměty, než bylo toto pouzdro, takže mu nikdo nevěnoval zvláštní pozornost. Pouzdro bylo dopraveno do muzea mimozemských kultur, popsáno v interním bulletinu Materiály o sarkofágu-inkubátoru Jako jeden z prvků soustavy k zajištění života, úspěšně přečkalo chabý nápor jakéhosi výzkumníka, který se pokoušel odhalit, co to je a k čemu to slouží, a pak bylo zastrčeno do přeplněného zvláštního odděleni pro předměty materiální kultury nevyjasněného určení, kde v zapomenuti klidně leželo celých deset let.