U posledních dvou jsem měl štěstí.
Sergej Pavlovič Fedosejev, Abalkinův učitel, žil ve zdraví na břehu Ajatského jezera v osadě s varovným názvem Komárská. I jemu už bylo přes sto a byl to zřejmě člověk mimořádně skromný nebo uzavřený, protože o sobě nesděloval nic než adresu. Všechny ostatní údaje byly oficiální: absolvoval to a to, archeolog, učitel. Nic víc. Jak se říká: Nepadne jablko daleko... Stejný jako jeho žák Lev Abalkin. A zatím z odpovědi na svůj doplňující dotaz jsem se z VCI dozvěděl, že Sergej Pavlovič je autorem více než třiceti statí z oboru archeologie, účastníkem osmi archeologických expedicí (severozápadní Asie) a tří eurasijských konferencí učitelů. Kromě toho doma v Komárské zřídil oblastní muzeum paleolitu severního Uralu. Takový je to člověk. Rozhodl jsem se spojit se s ním v co nejbližší době.
U Jadvigy Michajlovny Lekanovové mě čekalo menší překvapení. Pediatrové málokdy mění své povolání, takže už jsem si představoval takovou uzlíčkovitou stařenku, shrbenou pod nepředstavitelnou tíhou specifických a vlastně ze všech nejcennějších zkušeností, čile cupitající pořád po stejných chodbách syktyvkarské školy. Starou belu — cupitající! Nějakou dobu se skutečně zabývala pediatrií, a právě v Syktyvkaru, ale pak získala novou kvalifikaci etnologa a navíc se postupně zabývala xenologií, patoxenologií, srovnávací psychologií a levelometrií, a ve všech těchto ne právě nejpříbuznějších disciplínách dosáhla obrovských výsledků, soudě podle množství publikovaných prací a podle významných funkcí, které zastávala. V posledním čtvrtstoletí pracovala v šesti různých organizacích a ústavech, v současné době je v sedmém — v putovním ústavu zemské etnologie v povodí Amazonky. Její adresa uvedena nebyla, zájemcům se doporučovalo spojit se s ní prostřednictvím stálého sídla ústavu v Manaosu. Inu, i za to dík, ačkoli je samozřejmě dost nepravděpodobné, že by se můj klient ve svém současném stavu táhl za ní do té stále ještě neprozkoumané džungle.
Bylo nade vši pochybnost, že musím začít u učitele. Vzal jsem desky do podpaží, usedl do stroje a odletěl k Ajatskému jezeru.
1. června 78. UČITEL LVA ABALKINA
Mé obavy byly zbytečné. Komárská stála na vysokém srázu přímo nad vodou, ze všech stran přístupná větru a žádní komáři tam nebyli.
Domácí pán mě přivítal bez údivu a poměrně přívětivě. Usadili jsme se na verandě v proutěných křeslech u oválného starožitného stolku, na němž stála miska s čerstvě natrhanými malinami, džbán s mlékem a několik sklenic.
Znovu jsem se omluvil za svůj vpád a znovu byly moje omluvy přijaty mlčenlivým přikývnutím. Díval se na mě v klidném očekávání, jakoby lhostejně, jeho obličej byl skoro nehybný, jako ostatně u většiny těchto starců, kteří si i po stovce uchovávají jasnou hlavu a fyzickou odolnost. Obličej měl hranatý, do hněda opálený, téměř bez vrásek, s velkým hustým obočím, trčícím nad očima jako štítky proti slunci. Legrační bylo, že pravé obočí měl černé jako uhel, levé pak docela bílé — opravdu bílé, ne šedivé.
Obřadně jsem se představil a vyložil svou legendu. Byl jsem podle ní novinář, zaměřením zoopsycholog a nyní shromažďuji materiál ke knize o kontaktech člověka s Hlaváky. Asi budete vědět, řekl jsem, že váš žák Lev Vjačeslavovič Abalkin sehrál v těchto kontaktech významnou roli. Kdysi jsem se s ním také znal, ale to už je dávno, od té doby jsme styky neobnovili. Nyní jsem ho chtěl vyhledat, ale v Komkonu mí řekli, že Lev Vjačeslavovič není na Zemi a vůbec se neví, kdy se vrátí. A já bych se tak rád dověděl co nejvíc o jeho dětství, jak to všechno u něho začínalo, proč právě tak a ne jinak — prostě vývoj badatelovy psychologie, to mě zajímá především. Jeho pečovatel už bohužel nežije, Abalkinovy přátele neznám, zato však mám možnost pohovořit si s vámi, jeho učitelem. Osobně jsem přesvědčen, že v člověku všechno začíná v dětství, a to v nejútlejším dětství, a že v něm má významnou úlohu škola a učitel...
Abych se přiznal, celou tu dobu ve mně doutnala jiskřička naděje, že hned na počátku mého lhaní mě Sergej Pavlovič přeruší výkřikem: Ale počkejte! Zrovna včera u mne Lev byl! — Jenomže nikdo mě nepřerušoval a já musel všechno dopovídat až do konce, vyříkat s moudrým výrazem svoje ukvapené soudy, že tvůrčí osobnost se formuje v dětství, právě v dětství, nikoli v mládí nebo jinošství, tím méně pak ve zralém věku, a že se doslova formuje, ne že by se jen tak obyčejně vytvářela nebo rodila... Ale nejen to, když jsem byl v koncích a bezradně umlkl, stařík ještě dlouhou dobu nic neříkal, načež se mě zeptal, kdo to jsou ti Hlaváči.
To mě doopravdy překvapilo. Jak vidět, neobtěžoval se Lev Abalkin pochlubit se učiteli svými úspěchy! Tedy to už musí být člověk vrcholně nesdílný a uzavřený, nepochlubí-li se svými úspěchy ani učiteli!
Ochotně jsem vysvětlil, že Hlaváči jsou rozumná kynoidní rasa, vzniklá na planetě Sarakš v důsledku radikálních mutací.
„Kynoidové? Takže psi?“
„Ano. Rozumní psovití. Mají veliké hlavy, odtud název Hlaváči.“
„Takže Ljova se zabývá psovitými... Přece dosáhl svého...“
Namítl jsem, že vůbec nevím, čím se Ljova zabývá nyní, ale před dvaceti lety se Hlaváky zabýval, a to s velkým úspěchem.
„Vždycky měl rád zvířata,“ řekl Sergej Pavlovič. „Byl jsem přesvědčen, že by se měl stát zoopsychologem. Když ho rozmísťovací komise poslala do školy progresorů, protestoval jsem ze všech sil, ale nedali na mě... Ovšem tahle záležitost byla mnohem složitější. Možná kdybych nebyl protestoval...“
Odmlčel se a nalil mi do sklenice mléko. Ovládá se, ohromně se ovládá. Žádné výkřiky, žádné „Ljova! Bože! To byl báječný chlapec!“ Je ovšem docela možné, že Ljova nebyl báječný chlapec ...
„Tak co konkrétně byste se chtěl ode mne dovědět?“ zeptal se Sergej Pavlovič.
„Všechno!“ odpověděl jsem rychle. „Jaký byl. Co ho zajímalo. S kým se přátelil. Čím vynikal ve škole. Všechno, co si pamatujete.“
„Dobrá,“ řekl Sergej Pavlovič bez zvláštního nadšení. „Zkusím to.“
Lev Abalkin byl uzavřený chlapec. Od útlého dětství. To byl první nápadný povahový rys. Ovšem tato uzavřenost nevyplývala z pocitu méněcennosti, z vědomí zranitelnosti nebo nevíry v sebe. Spíš to byla uzavřenost neustále zaměstnaného člověka. Jako by nechtěl ztrácet čas s okolními lidmi, protože byl neustále a hluboce zaneprázdněn vlastním světem. Vypadalo to, že ten jeho svět se skládá, stručně řečeno, z něho samotného a všeho živého kolem — s výjimkou lidí. Mezi dětmi to není jev příliš vzácný, ale on měl k tomu přímo talent. A co bylo nejpřekvapivější — při vší své uzavřenosti velmi ochotně a doslova s potěšením vystupoval ve všech soutěžích a ve školním divadle. Zejména v divadle. Ovšem — vždycky sólově. Účinkovat v hrách kategoricky odmítal. Obvykle přednášel, dokonce i s nadšením zpíval, oči se mu přitom nezvykle blyštěly, jako by se na pódiu ukazoval v pravé podobě, ale jen sestoupil mezi diváky, byl opět sám sebou — vyhýbavým, mlčenlivým, nepřístupným. A takovým byl nejen ve styku s učitelem, ale i se spolužáky, takže se nedalo určit, v čem je příčina. Dá se pouze předpokládat, že jeho nadání pro styk s živou přírodou natolik převyšovalo ostatní hnutí jeho duše, že spolužáci a vůbec všichni lidé, kteří ho obklopovali, ho jednoduše nezajímali. Ve skutečnosti to ovšem bylo mnohem složitější - jeho uzavřenost, jeho pohrouženost do vlastního světa byla výsledkem tisíce mikroudálostí, které zůstaly učitelovu zraku utajeny. Učitel si vzpomněl třeba na takovou scénku: po vydatném dešti chodil Ljova po pěšinách parku, sbíral na nich žížaly a házel je zpátky do trávy. Klukům to připadalo směšné a našli se mezi nimi i takoví, kteří se dovedli nejen smát, ale i krutě zesměšňovat. Učitel se beze slova připojil k Ljovovi a sbíral žížaly s ním...