„Ale obávám se, že mi nevěřil. Asi sotva se mi podařilo ho přesvědčit, že mi skutečně leží na srdci osud žížal. Měl ještě jednu pozoruhodnou vlastnost — absolutní čestnost. Nevzpomínám si na jediný případ, kdy by zalhal. Dokonce ani ve věku, kdy děti lžou ochotně a nesmyslně, kdy jim lhaní přináší čisté, nezištné potěšení. Ale on nelhal. A nejen to — pohrdal těmi, kteří lhali. I když lhali nezištně, jen tak pro zajímavost. Mám dojem, že se v jeho životě musel vyskytnout nějaký případ, kdy poprvé s hrůzou a odporem pochopil, že lidé dokážou říkat nepravdu. Ale ani tento okamžik jsem nezaregistroval... Jenže tohle vy asi nepotřebujete. Pro vás bude mnohem zajímavější dovědět se, jak se z něho vyklubával budoucí zoopsycholog...“
A Sergej Pavlovič začal vyprávět, jak se ze Lva Abalkina vyklubával zoopsycholog.
Kdo se dal na vojnu, musí bojovat. Naslouchal jsem, tvářil jsem se neobyčejně soustředěně, na patřičných místech jsem připojoval „Ale jděte!“, jednou jsem si dokonce dovolil vulgární výkřik: „Hrom do toho, tohle je přesně to, co potřebuju!“ Jsou momenty, kdy své povolání nenávidím.
Pak jsem se zeptaclass="underline"
„Takže přátel měl dost málo?“
„Přátele neměl žádné,“ řekl Sergej Pavlovič. „Neviděl jsem se s ním od chvíle, kdy dokončil školu, ale ostatní žáci z jeho skupiny mi říkali, že se s nimi taky nestýká. Neradi o tom hovoří, ale vyrozuměl jsem, že on se schůzkám jednoduše vyhýbal.“
A najednou to z něho vyjelo.
„Proč vás zajímá zrovna Lev? Já jsem připravil do života sto dvaasedmdesát lidí. Proč z těch všech potřebujete právě Lva? Pochopte, já ho nepovažuju za svého žáka! Ani nemohu! Je to můj neúspěch! Jediný můj neúspěch. Hned od prvního dne a pak to trvalo deset let, jsem se snažil navázat s ním kontakt, spojit se s ním aspoň slaboučkou nitkou. Myslel jsem na něho desetkrát víc než na kteréhokoli jiného svého žáka. Mohl jsem se rozkrájet, ale všechno, doslova všechno, co jsem podnikal, končilo špatně...“
„Sergeji Pavloviči!“ řekl jsem. „Co to povídáte? Abalkin je skvělý specialista, vědec vysoké třídy, já osobně jsem se s ním setkal...“
„Co si o něm myslíte?“
„Pozoruhodný chlapec, nadšenec... To bylo právě při první expedici k Hlavákům. Všichni ho tam vysoko hodnotili, sám Komov do něho vkládal nesmírné naděje... a ty se potvrdily, ty naděje, nezapomínejte na to!“
„Mám výborné maliny,“ řekl učitel. „První maliny v celém kraji. Ochutnejte, prosím...“
Zarazil jsem se a vzal si od něho misku s malinami.
„Hlaváči,“ pokračoval Sergej Pavlovič trpce, „možná, možná. Nemyslete si, já taky vím, že je nadaný. Jenomže na tom nemám žádnou zásluhu...“
Chvíli jsme mlčky jedli maliny a zapíjeli je mlékem. Vycítil jsem, že Sergej Pavlovič v nejbližším okamžiku převede řeč na mě. Zjevně už neměl chuť mluvit o Abalkinovi a obyčejná zdvořilost vyžadovala, aby se prohodilo taky pár slov o mně. Proto jsem rychle řekclass="underline"
„Moc vám děkuji, Sergeji Pavloviči. Poskytl jste mi spoustu zajímavého materiálu. Jenom je škoda, že Ljova neměl žádné přátele. Moc jsem doufal, že vyhledám nějakého jeho kamaráda.“
„Jestli chcete, můžu vám vyjmenovat jeho spolužáky...“ Odmlčel se a pak najednou řekclass="underline" „Víte co? Zkuste najít Maju Glumovovou.“
Výraz jeho obličeje mě ohromil. Bylo vyloučeno představit si, na co si právě nyní vzpomněl, jaké asociace mu proběhly hlavou v souvislosti s tímto jménem, ale dalo se předpokládat, že byly velmi nepříjemné. Na tvářích mu dokonce naskočily rudohnědé skvrny,
„Kamarádka ze školy?“ zeptal jsem se, abych zakryl rozpaky.
„Ne,“ odpověděl učitel. „Totiž — chodila do naší školy, samozřejmě. Maja Glumovová. Myslím, že se pak stala historičkou.“
1. června 78. MALÝ INCIDENT S JADVIGOU MICHAJLOVNOU
V 19.23 jsem se vrátil domů a začal jsem hledat historičku Maju Glumovovou. Neuplynulo ani pět minut a přede mnou ležel lístek s informacemi.
Maja Toivovna Glumovová byla o tři roky mladší než Lev Abalkin. Po vychození školy absolvovala kursy pro zabezpečovací personál při Komkonu-1 a hned nato se účastnila smutně proslulé operace Archa, načež se zapsala na historickou fakultu Sorbonny. Nejprve se specializovala na ranou epochu První NTR, později se věnovala historii kosmických výzkumů. Měla jedenáctiletého syna Toiva Glumova, o manželovi neuváděla nic. V současné době — jaký zázrak — je zaměstnána Jako pracovnice zvláštního fondu Muzea mimozemských kultur, které stojí tři bloky od nás na náměstí Hvězda. A bydlí taky nedaleko — v Aleji kanadských jedlí.
Zavolal jsem jí okamžitě. Na obrazovce se objevila vážná osoba s bledým obočím a ohrnutým, oloupaným nosem obklopeným hustou sítí pih. Bezpochyby Toivo Glumov mladší. Zahleděn na mne průzračnýma severskýma očima mi vysvětlil, že máma není doma, že sice chtěla být doma, ale pak zavolala a řekla, že se vrátí zítra přímo do zaměstnání. Co jí má vyřídit? Řekl jsem, že není třeba nic vyřizovat, a rozloučil jsem se.
Tak. Budu muset čekat do rána a ráno se Maja Toivovna bude dlouho rozpomínat, kdo to je Lev Abalkin, pak si přece jen vzpomene a s povzdechem mi sdělí, že už o něm neslyšela nějakých pětadvacet let.
No nic. V seznamu nejdůležitějších lidí mi zbývá ještě jedna osoba, do níž jsem si ovšem netroufal vkládat žádné zvláštní naděje. Koneckonců po pětadvacetiletém odloučení se lidi rádi setkají s rodiči, velmi často s učitelem, málokdy se školními kamarády a jen v jakýchsi zvláštních, řekl bych speciálních případech, je paměť vede k jejich školnímu lékaři. Tím spíš, je-li ten školní lékař právě s expedicí v nějakém zapadákově, na druhé straně planety a nulová transportace podle hlášení už druhý den funguje nespolehlivě v důsledku fluktuace neutronového pole.
Ale nic jiného mi nezbývalo. V té chvíli byl v Manaosu den, takže mám-li vůbec volat, tak tedy hned.
Měl jsem štěstí. Jadviga Michajlovna Lekanovová byla právě ve spojovém centru, takže jsem s ní mohl mluvit okamžitě, s čímž jsem vůbec nepočítal. Jadviga Michajlovna měla plný, leskle opálený obličej s nádherným temným ruměncem, koketní dolíčky ve tvářích, zářivé modré oči a bujnou hřívu úplně stříbrných vlasů. Měla jakousi těžko definovatelnou, ale velice příjemnou vadu řeči a hluboký sametový hlas, který sváděl k naprosto nemístným lechtivým myšlenkám, že Ještě docela nedávno mohla tato dáma, pokud chtěla, zamotat hlavu komukoli. A Jak se zdá, taky zamotávala.
Omluvil jsem se, představil se a vyklopil jí svou legendu. Jadviga Michajlovna přimhouřila oči, jak usilovně vzpomínala, a svraštila husté hedvábné obočí.
„Lev Abalkin? Ljova Abalkin... Promiňte, jak že se jmenujete?“