Instinktivně vymrštil ruce, aby se chránil před pádem na obličej.
Ve stejném okamžiku ho uhodilo něco těžkého do temene hlavy a svět se mu rozplynul v hejnu jiskřiček.
Rudé temno kolem a pulzující bolest v hlavě. Něco vlhkého a studeného se mu plazilo po tváři. Otřásl se a rázem procitl.
Ležel na zádech a vysoko nad sebou viděl vápencovou klenbu třpytící se pablesky odraženého světla. Klenba byla podepřena do vosího pasu seškrcenými vápencovými sloupy — spojenými stalaktity a stalagnity. Zahlédl zelený koberec rozprostírající se do stran alespoň na míli daleko. Byl v obrovské podzemní jeskyni. Světlo jako by přicházelo ze všech směrů najednou; tančící a vlnící se světlo, nutící jiskry na stropě do složitého baletu.
Zelený koberec byl i pod ním; cítil chlad, pružnost a vlhkost pod svými zády: na tři palce tlustý mech. Pokusil se ho dotknout prstem, ale zjistil, že nedokáže pohybovat rukama ani nohama. Pozvedl hlavu, aby se podíval na provazy, ale zjistil, že nic podobného nevidí.
Zatřásl hlavou, aby z ní vypudil bolest a mohl se soustředit na myšlení.
„Fessi,“ zamumlal. „Kde jsem?“
Žádná odpověď.
Rod se kousl do rtu. „No tak, železný koni! Usnul sis na vypínači?“
Vypínač…
Fess měl záchvat. Rod ho právě šel resetovat.
Rod byl odkázán sám na sebe.
Povzdechl si a znovu si položil hlavu na zelený koberec.
Uslyšel hluboký hlas, který začal zpívat někde po jeho pravici. Rod se podíval tím směrem.
V kruhu holé skály plápolal oheň. Nad ním stála trojnožka, podpírající kotel — zakrytý kotel s vesele bublajícím obsahem a trubicí, která vedla z díry v poklici. Ze stropu padaly kapky vody na trubici a u jejího opačného konce stál pohárek, který zachycoval vysrážené páry.
Primitivní destilační přístroj.
Podloudný palič alkoholu, palič snad jen pětačtyřicet centimetrů vysoký, velice ramenatý a podsaditý, oblečený v dvouřadý kabátec a kalhoty. Měl kulatý, dobrosrdečný obličej, živé zelené oči, vyčnělý nos a velice široká ústa zkřivená do uličnického úsměvu. Na hlavě měl klobouček jako Robin Hood, s červeným pérem.
Zelené oči vzhlédly a zachytily Rodovy. „Ha!“ zvolal mužíček bzučivým barytonem. „Tak už ses vzpamatoval, čaroději!“
Rod se zamračiclass="underline" „Čaroději? Já nejsem žádný čaroděj!“
„Ale jistěže nejsi,“ opáčil mužík, „samozřejmě, že ne. Tys jenom přiletěl v padající hvězdě a máš koně vyrobeného z chladné oceli…“
„Tak moment,“ přerušil ho Rod. „Jak víš, že můj kůň je z oceli?“
„My jsme Maličký lid,“ řekl mužík nevzrušeně. „Žijeme s duby, jasany a trnkami, se dřevem, vzduchem a zemí, a ti, kdož žijí s chladnou ocelí, prahnou po konci naší lesní říše. Chladná ocel je znakem všeho, co nemůžeme vystát, a tudíž ji vždycky poznáme, bez ohledu na to, jaký tvar nebo převlek na sebe vezme.“
Obrátil se zpátky ke svému kotli, sejmul poklici a zkontroloval obsah. „Taky můžeš slyšet vše, co se špitne půl míle od tebe, a tvůj kůň dokáže běžet tiše jako vítr a rychleji než sokol, když na to přijde. A nejsi čaroděj, eh?“
Rod zavrtěl hlavou. „Nejsem. Užívám vědu, a ne magii!“
„Samozřejmě,“ řekl mužík, „nazvi si to, jak chceš… Jsi čaroděj a jako takový už jsi znám po celé déli i šíři Gramarye!“
„Gramarye? Co je to?“
Mužíček na něj užasle vytřeštil oči. „Přece svět, čaroději! Svět ve kterém žijeme, země mezi Čtyřmi moři, léno královny Kateřiny!“
„Ach. Ona vládne celému světu?“
„Jistěže,“ řekl elf a zamračil se na Roda.
„A jak se jmenuje její hrad? A město kolem něj?“
„Runnymede. Pravdu povědíc, jsi ten nejnevzdělanější čaroděj, jakého znám.“
„Právě to se ti snažím vysvětlit,“ řekl Rod a povzdechl si.
Mužík se odvrátil, potřásl hlavou a něco si zamumlal. Pak otevřel kohoutek na jímacím pohárku a vypustil něco destilátu do maličkého hrníčku.
Rod náhle zjistil, že má strašnou žízeň. „Poslyš — co to tu vaříš? Není to náhodou koňak, že ne?“
Elf zavrtěl hlavou.
„Gin? Rum? Aqua Vitae?“
„Nikolvěk; toto jest destilát jiného druhu.“ Sklonil se nad Rodem a přidržel mu hrníček u úst.
„Díky.“ Rod upil. Pak se podíval na klenbu nad sebou a olízl si rty. „Chutná to jako med.“
„Piju to, co pijí divoké včely.“ Mužík se vrátil k ohni.
„Vůbec to není zlé. Mohl bys mi napsat recept?“
„Ano, jistěže.“ Elf se zašklebil. „Pro svého hosta uděláme, co je v našich silách.“
„Hosta!“ Rod si odfrkl. „Nerad bych kritizoval vaši pohostinnost, ale omráčit mne není přesně to, co bych považoval za přivítání.“
„Ach, však hnedle vše zas napravíme.“ Mužík zvedl poklici a zamíchal obsah kotle.
V Rodově hlavě něco zazvonilo. Vlasy na temeni hlavy se mu naježily.
„Uh, povídám, uh… nemyslím, že jsme byli představeni, ale… nejsi náhodou šotek, co? Alias Puk?“
„Pravdu díš.“ Elf položil poklici s cinknutím na skálu. „Jsem veselý poutník noci.“
Rod se svalil na mechový koberec. To bude báječná historka pro vnoučata; nikdo jiný by jí nevěřil.
„Poslyš, Puku — nevadí ti, že ti říkám Puku, že ne?“
„Ach, nikolvěk.“
„Díky, uh… Já jsem Rod Gallowglass.“
„My víme.“
„No, chtěl jsem jenom, aby bylo jasno. Nepřipadá mi, že bys vůči mně choval nějakou zášť, takže, hm, mohu se zeptat… hm… proč jsem ochromen?“
„Á tohle,“ řekl Puk. „Musíme zjistit, jestli jsi čaroděj nebo černokněžník.“
„Ach tak.“ Rod to chvíli tiše přežvykoval. „Pokud jsem čaroděj, pak mne, hm… necháte jít?“
Puk přikývl.
„A co se stane, když usoudíte, že jsem černokněžník?“
„Pak, Rode Gallowglassi, upadneš do spánku, ze kterého tě probudí až trouby posledního soudu.“
Rod cítil, jako by jeho čelistí proběhl slabý elektrický proud. „Fajn. Trouby posledního soudu. A na mostech jsem se nikdy necítil moc jistý.“
Puk se zamračil. „Jak…?“
„Zapomeň na to. 'Spánek, ze kterého mě probudí až trouby posledního soudu. Velice roztomilý eufemismus. Proč neřeknete rovnou, že mě zabijete?“
„Nikolvěk.“ Puk ohrnul spodní ret a zavrtěl hlavou. „Nezabijeme tě, Rode Gallowglassi. Budeš spát na věky a budou se ti zdát příjemné sny.“
„Aha. Zastavení životních pochodů?“
Puk svraštil čelo. „Tento výraz je mi neznámý. Ale buď si jist, že o život nepřijdeš. Maličký lid nemá zálibu ve věšení.“
„Fajn, řekl bych, že je to útěcha. A jak dokážu, že jsem čaroděj?“
„Tak,“ řekl Puk, „že tě uvolníme.“
Rod vytřeštil oči. „Jak jsi to říkal?“
„Uvolníme tě. Sejmeme kouzlo, které tě poutá!“
„Aha.“ Rod si ulehčené oddechl. Pak opět vyskočil. „Osvobodíte mne? A to dokáže, že jsem čaroděj?“
„Samo o sobě ne,“ odpověděl Puk. „Je to spíš otázka místa, kde tě uvolníme.“
Zatleskal do dlaní. Rod uslyšel cupitání množství malých nohou a pak mu byl přes oči přehozen černý šátek, který mu mrňavé ruce vzadu zavázaly.
„Hej!“ zaprotestoval.
„Klid,“ řekl Puk. „Jen tě odneseme na místo, kde ti vrátíme svobodu.“
Roda zvedlo několik tuctů drobných rukou. Rezignovaně se uvolnil a vychutnával cestu.
Vlastně to byl docela pohodlný způsob cestování — jako na pružné, rychle se pohybující matraci. Nohy se mu po čase dostaly o něco výš než hlava a pohyb zpomalil — jeho nosiči stoupali po svahu.
Do obličeje ho udeřil studený noční vítr; uslyšel vánek prohánějící se v listoví stromů za harmonického doprovodu cvrčků, sov a možná i kolih. Pak byl naprosto neobřadně shozen na zem a šátek mu sklouzl z očí.
„Hej!“ křikl, „co si myslíte, že jsem, pytel brambor?“
Uslyšel jen bublání potůčku u svého levého ucha.
„Teď jsi volný, Rode Gallowglassi,“ zachrčel mu do ucha Pukův hlas. „Bůh tě provázej!“ A elf vykročil pryč.
Rod se posadil a zahýbal údy, aby jim dal najevo, že už se zase mohou hýbat. Pak se rozhlédl.
Byl na měsíčním světlem zalité mýtině uprostřed lesa, na břehu stříbrného potůčku. Stromy měly leskle kovové kmeny a listí třpytící se jako cín a stín mezi nimi byl tušovitě černý.