Jeden ze stínů se pohnul.
Vystoupil na mýtinu, vysoká postava v mnišské kutně s kápí.
Rod se namáhavě postavil na nohy.
Postava pomalu zamířila k Rodoví, zastavila deset kroků od něj a shrnula si kápi.
Divoké, rozcuchané vlasy lemovaly dlouhý, úzký obličej s propadlými lícemi a propastmi očních důlků, na jejichž dnech sálaly ohnivé uhlíky — a celý ten obličej se kroutil a přeléval. Hlas, který zazněl, byl bezvýrazný a tichý, podobný zasyčení. „Jsi snad už unaven životem, že jsi přišel do vlkodlakovy klece?“
Rod vytřeštil oči. „Vlkodlak?“
Vlastně proč ne? Když už se smířil s elfy…
Pak se Rod zamračil. „Klece?“ Rozhlédl se. „Mně to připadá spíš jako mýtina v lese.“
„Kolem tohoto hvozdu je zeď z magie,“ zasyčel vlkodlak. „Je to vězení, které pro mne udělal Maličký lid — a nekrmí mne, jak by se patřilo.“
„Ano?“ Rod se na vlkodlaka podíval koutkem oka. „A co konkrétně to znamená?“
„Syrové maso.“ Vlkodlak se zašklebil a vycenil špičaté zuby. „Syrové, krvavé maso a krev jako víno.“
Něco se spoustou malinkých nožiček přeběhlo Rodovi po zádech.
„Smiř se se svým Bohem,“ řekl vlkodlak, „neboť tvá hodina nadešla.“
Na hřbetech jeho rukou se objevila hustá srst a jeho nehty začaly růst a zahýbat se. Čelo a tváře mu porostly kožešinou, nos, ústa a brada se slily a protáhly ve vlčí čumák. Uši se mu přestěhovaly na vrch hlavy a zašpičatily se.
Odhodil svůj šedý plášť; celé jeho tělo bylo pokryto stříbřitou srstí; nohy se mu změnily na tlapy.
Klesl na všechny čtyři. Nadloktí se mu zkrátila a předloktí prodloužila, ruce se proměnily v pracky. Z beder mu vyrostl dlouhý chundelatý ocas.
Stříbrný vlk se přikrčil k zemi, mrazivě, hrdelně zavrčel a skočil.
Rod se vrhl stranou, ale vlk stačil změnit směr za letu a jeho zuby roztrhly Rodovu paži od lokte k zápěstí.
Vlk přistál na zemi a s potěšeným zavytím se otočil, v ústech se mu na okamžik objevil růžový jazyk a pak skočil znovu.
Rod se sehnul a poklesl na jedno koleno, ale vlk se znovu zarazil ve skoku a přistál přímo na něm. Jeho drápy se Rodovi zaťaly do zad, velké čelisti ho ovanuly horkým dechem a sevřely se mu kolem páteře.
Rod se namáhavě postavil na nohy, sehnul se a vší silou dopadl na vlkovo břicho. Vlk se pustil, ale předtím stačil Rodovi rozdrásat celá záda.
Tvrdě dopadl na záda a zavyl bolestí. Pak se znovu postavil na nohy, začal se v kruhu plížit kolem Roda a vrčel touhou po krvi.
Rod se vzpřímil a točil se za vlkem. Jak se vypořádat s vlkodlakem? Fess by to určitě věděl, ale Fess byl pořád ještě mimo provoz.
Vlk vycenil zuby a skočil Rodovi po hrdle.
Rod se přikrčil a oběma rukama vyrazil dopředu. Zasáhl vlka přímo na solar plexus.
Rod se zapotácel a přepadl dozadu. Vlk dopadl kousek od něj a začal se svíjet, lapaje po dechu. Tentokrát to byl Rod, kdo byl první na nohou a začal obcházet kolem svého soka.
Jak bojovat s vlkodlakem?
Oměj vlčí mor, samozřejmě.
Ale Rod by bez botanického klíče nerozeznal oměj ani — například — od jedovatého břečťanu.
Vlk těžce zafuněl a postavil se na všechny čtyři. Odfrkl si a začal se plížit v širším kruhu kolem Roda, hledaje jeho slabé místo.
Tolik ke kroužení, pomyslel si Rod a změnil směr. Začal kroužit po směru hodinových ručiček, pokoušeje se dostat za vlka.
Vlk skočil.
Rod uskočil a zaútočil pravicí na vlkovu spodní čelist, ale vlk zachytil jeho pěst zuby.
Rod zařval bolestí a kopl vlka do břicha. Stisk na okamžik povolil, jak vlk znovu zalapal po dechu, a Rod toho využil k uvolnění ruky.
Stříbrné kulky. Ale chemické ruční zbraně byly už tisíc let z módy a stříbrný standard zrušilo DDT ještě o nějaký ten rok dřív.
Kříž. Rod se pevně rozhodl, že se dá na víru. Stejně potřeboval nějakého koníčka.
Jeho chlupatý přítel se mezitím už zase vyhrabal na nohy. Přirbil se a skočil.
Rod udělal krok stranou, ale vlk s tím zjevně počítal. Přistál Rodovi na prsou a jeho zubaté čelisti chňaply po jeho krční žíle.
Rod se svalil na záda. Pokrčil nohy v kolenou, podsunul je pod vlkovo tělo a mocným kopancem ho katapultoval do vzduchu. Vlk dopadl tvrdě na zem a zakňučel, jak se mu vlastní nohy připletly pod tělo.
Co jiného vlkodlaci nesnášejí?
Česnek.
Znovu začal kroužit kolem vlka, hledaje při tom ve svém měšci česnekovou klobásu, kterou si schoval od večeře.
Vlk otevřel čelisti a namáhavě se rozkašlal.
Rod si ukousl klobásy a začal ji rychle žvýkat.
Vlk se postavil na všechny čtyři, hrozivě, velice odhodlaně zavyl a skočil.
Rod chytil zvíře za přední tlapy, zavrávoral pod tíhou jeho těla a pak mu z plných plic dýchl do tváře. Odhodil vlka od sebe a uskočil.
Vlk se začal svíjet, prskat a kašlat, pak naposledy zalapal po dechu a svalil se na bok. Jeho tělo se napjalo, uvolnilo a znovu napjalo — náhle ležel místo něj v trávě vysoký šlachovitý muž, úplně nahý a úplně nehybný.
Rod klesl na kolena. Byl zachráněn česnekovou klobásou!
Tráva u jeho kolen zašeptala; podíval se přímo do smějících se očí šotka Puka.
„Vrať se s námi, chceš-li, Rode Gallowglassi, neboť tvé cesty jsou našimi cestami a můžeš teď po nich kráčet bez obav.“
Rod se unaveně usmál. „Mohl mě zabít,“ řekl a kývl hlavou směrem k bezvědomému vlkodlakovi.
Puk zavrtěl hlavou. „Pozorovali jsme vás a zabránili bychom smrti včas; a co se tvých ran týče, nedělej si starosti! Vyléčíme je, než se naděješ.“
Rod se zvedl, nevěřícně kroutě hlavou.
„A potom,“ dodal Puk, „věděli jsme, že jsi tak mocný čaroděj, že se mu snadno ubráníš… Pokud bys byl čaroděj bílé magie.“
„Ano?“ Rod pozvedl obočí. „A co kdybych nebyl? Co kdybych byl černokněžník?“
„Potom,“ zašklebil se Puk, „by ses s ním spojil a hledal, jak se dostat z našeho vězení.“
„Aha.“ Rod ohrnul dolní ret.;,Nepostavilo by vás to do poněkud delikátní pozice?“
„Nikolvěk.“ Puk se znovu zašklebil. „Magie dvacítky elfů nemůže být překonána dvěma čaroději.“
„Aha.“ Rod si zamnul bradu. „Pojistili jste se, co? A říct jste mi to samozřejmě nemohli. Takže to, že jsem porazil vlkodlaka, prokázalo, že stojím na té správné straně?“
„Částečně.“
„Ano? A co byla ta druhá část?“
„Copak to nechápeš, Rode Gallowglassi, několikrát jsi učinil vlkodlaka bezmocným, ale přitom jsi ho nezabil.“
„Čímž jsem ukázal, že mám dobré srdce.“
„Ano,“ přikývl Puk, „ale také to dokázalo, že jsi si svou mocí natolik jist, že si můžeš dovolit být velkorysý. A tohle dokazuje, že jsi bílý a nade vší pochybnost mocný čaroděj.“
Rod křečovitě zavřel oči. S přehnanou trpělivostí řekclass="underline" „Samozřejmě by to taky mohlo znamenat, že jsem dobrý bojovník.“
„Mohlo,“ připustil Puk, „ale nakonec jsi ho přemohl kouzlem.“
Rod se zhluboka nadechl. „Podívej se,“ řekl trpělivě „já nejsem čaroděj. Nikdy jsem čaroděj nebyl. A nestojím o to stát se čarodějem ani v budoucnu. Jsem jen potulný žoldnéř, který se naučil nějaký ten trik.“
„Samozřejmě, mistře čaroději,“ řekl Puk srdečně. „Vrátíš se teď s námi do jeskyně? Odvedeme tě do tvé hospody.“
„No dobře,“ povzdechl si Rod.
Ale pak se obrátil a podíval se na ubohou hromádku kostí a modřin, jež byla spícím vlkodlakem, ležícím ve středu mýtiny.
„Mistře Gallowglassi?“ Pukův hlas zněl zmateně. „Trápí tě něco?“
Rod potřásl hlavou a vykročil za ním. „Nic,“ řekl. „Jen mě tak napadlo…“
„Co, čaroději?“
„Když jsem chodil do školy, přezdívali mne 'osamělý vlk'… Na tom nezáleží. Kudy jsi říkal, že se jde do té vaší jeskyně?“
Hvězdy už bledly úsvitem, když Rod unaveně doklopýtal přes hospodský dvůr do stáje.
Jediná lucerna osvětlovala řadu stání a vlastně jen prohlubovala stíny.
Rod se jednou rukou chytil Fesse kolem krku, aby neupadl, a druhou přejížděl po robotově šíji tak dlouho, až narazil na zvětšený výstupek obratle, který byl resetovacím knoflíkem. Stiskl ho: ocelové tělo pod kamufláží koňské kůže ztuhlo. Sametově černá hlava se zvedla, dvakrát se zatočila, pak se obrátila o sto osmdesát stupňů, takže se dívala přes svá vlastní ramena, a jeho velké hnědé oči se zaostřily na Roda. Robot byl na okamžik zticha a pak se konečně ozval trochu vyčítavý hlas za Rodovým uchem.