Seržantův meč zasvištěl k rozmáchlé ráně. Rod využil okamžiku a učinil předstíraný výpad proti seržantovu břichu. Štít ve vojákově ruce klesl, aby zachytil špičku rapíru, ale Rod bodl výš. Lehkým škubnutím zápěstí seržantovi roztrhl kabátec v místě srdce.
„Zadržte!“ zvolal sir Maris a seržantův meč se zastavil ve vzduchu. Sklonil štít a podíval se na rytíře. „Co se děje?“
„Kdyby tento Gallowglass nebojoval jen v náznaku,“ řekl sir Maris, „byl bys teď už mrtvý muž, seržante Hapweede.“
Seržant se zmateně zamračil na Roda. „Kdo by si byl pomyslel, že použije špičku meče?“
„Chceš si to zkusit znovu?“ Čepel Rodova rapíru zasvištěla vzduchem a pleskla o jeho nohu.
Sir Maris si pozorně prohlédl Rodův obličej a jeho čelo se zvrásnilo.
„Nikoliv,“ řekl a zvedl hlavu. „Jsem si jist, že jsi dobrý šermíř.“
„To bych řek',“ zamumlal Velký Tom a sir Maris po něm šlehl pohledem; ale obr jen zářil pýchou.
Velitel stráží se otočil a vzal zápasnickou tyč. „Chytej!“ zavolal a hodil ji Rodovi. „Zkusíme to s tímhle!“
Rod schoval dýku do pochvy a uchopil tyč za střed. Pak zasunul i rapír.
Seržant učinil zápasnickou tyčí několik bleskurychlých náznakových výpadů.
„Připravte se!“ zavelel rytíř a seržant vykročil vpřed s koleny přikrčenými a zbraní napřaženou. Rod učinil totéž.
Když zkrátili vzdálenost mezi sebou asi na polovinu, zasvištěla mu seržantova tyč kolem hlavy a ramen, hledajíc nechráněné místo. Rod zaťal zuby a přizpůsobil se svému protivníkovi, odrážeje jeho výpady tak rychle, jak přicházely — stíhal to jen stěží. Žaludek se mu sevřel, když pochopil, že je v defenzivě.
Zadržel útok na svou holeň, odrazil výpad na hlavu, rychle přehmátl a spodním koncem tyče si zaštítil břicho — ale rána nepřišla. Byl to falešný výpad.
Horečnatě se pokusil zaštítit si znovu hlavu, ale seržant využil jeho půlsekundového otevření. Rod koutkem oka zahlédl, jak těžká dubová tyč míří přímo na něj.
Rychle ucouvl, ale ráně se nevyhnul. Dopadla na jeho lebku jako úder hromu. Před očima se mu objevilo temno prosvětlené jen tančícími jiskřičkami; uši mu ohlušil řev.
Pouhým reflexem vykryl další seržantův útok. Uslyšel, jak kolemstojící vojáci vítězoslavně jásají.
Nezvládneš to, pomyslel si Rod. Byl trénovaný v boji s tyčí, ale už celé roky neměl příležitost cvičit, zatímco seržant měl zručnost zaníceného nadšence. Souboj pro něj byl zřejmě pouhou hračkou, stejně jako byl pro Roda hračkou šermířský duel. Teď se dostal do vedení seržant a dobře to věděl.
Zbývala jediná šance. Rod pozpátku uskočil a uchopil tyč oběma rukama ve středu. Pak ji roztočil kolem své osy jako přehlídkovou taktovku. Zaťal zuby a vložil do toho všechnu svou sílu. Jeho tyč začala vířit s hlasitým bzučením.
Byl to francouzský styl zápasu, le moulinet. Seržant ho pravděpodobně znal stejně jako Rod, ale pořád tu byla šance, že v něm nebyl tak zběhlý. Byl to poměrně exotický způsob, pokud člověk nebyl Francouz. A se jménem jako Hapweed…
Sir Maris a spol. zírali. Seržant ucouvl a zaváhal. Pak se mu v obličeji objevil soustředěný výraz a jeho tyč se roztočila.
Znal ten styl. Ale nebyl v něm mistr; na první pohled bylo vidět, že Rod má navrch. Seržantova tyč vířila, ale vířila pomalu. Zato Rodová bzučela jako rozezlený včelí roj. Dokázal jí dát větší úhlovou rychlost a tím i mocnější údernou sílu.
Seržant Hapweed to věděl; svaly na jeho šíji se napjaly, jak se pokoušel roztočit svou hůl rychleji.
Teď! Rod se vrhl vpřed. Vychýlil osu rotace své tyče a zaútočil jí na svého soka.
Tyče se střetly s třesknutím podobným výstřelu z pušky a energií, od níž se Rodovi rozdrnčely zuby. Získal však nad seržantem půlsekundovou výhodu, kterou využil ke dvěma rychlým úderům, jimiž svému soupeři vyrazil tyč z ruky.
Rod se narovnal, zhluboka se nadechl a dovolil svým svalům, aby se pomalu uvolnily, opíraje se při tom koncem tyče o zem.
Seržant hleděl na své ruce, do kterých se mu jen zvolna vracel cit.
Rod zvedl tyč a jemně se jejím koncem dotkl protivníkova spánku. „Beng! Jsi mrtvý!“
„Zadržte!“ zvolal sir Maris, oficiálně ukončuje zápas. Rod se znovu opřel tyčí o zem a uvolnil se.
Sir Maris se zamračil na Roda, ale oči mu pod hustým obočím zářily.
Rod se na něj odměřeně usmál.
Sir Maris pomalu přikývl. „Co takhle zkusit to s lukem?“
Rod pokrčil rameny. Ale tentokrát blufoval. S kuší snad, ale s lukem…
Náhle se ozval hluboký, skřípavý smích. Velitel stráží a jeho muži vyskočili. Velký Tom padl na jedno koleno a zvedl ruce v obranném gestu.
Rod se rozhlédl, hledaje zdroj toho smíchu.
Na jednom z těžkých dubových trámů podpírajících strop místnosti seděl trpaslík a bubnoval kotníky o dřevo. Hlavu měl stejně velkou jako Rod, ramena širší, ruce stejně silné jako Rod. Vypadal, jako by někdo vzal normálního statného muže a ubral tu a tam tři stopy výšky.
Hruď měl jako sud, ramena široká a šíji jako býk. Jeho kudrnatá černá hlava se zdála na takové tělo příliš veliká. Černé vlasy mu visely v neuspořádaných pramenech až k dolní čelisti a na ramena; kartáčovité obočí trčelo z plochého, ustupujícího čela. Oči měl velké a černé jako uhel a — v této chvíli — plné veselí. Od sebe byly odděleny jestřábím nosem, pod kterým se šklebily tlusté, masité rty skrze kudrnatý černý vous obrůstající bradu. Z úst zářily velké bílé zuby.
Někdo se pokusil nacpat obra do náprstku a skoro se mu to povedlo, pomyslel si Rod.
„Luk!“ vykřikl burácivým basem. „Vsadím se, že je asi tak stejně dobrý střelec jako venkovský beran na jaře!“
Sir Maris se podíval na trpaslíka. „Mor na tebe a tvé kradmé způsoby, Brome O'Berine! Jako by tu nebylo už dost zlé krve, musíš ji ještě čeřit svými vtípky?“
„Kradmé způsoby!“ zvolal trpaslík. „Vskutku! Kdybys měl v sobě kapku soudnosti, sire Marisi, poděkoval bys mi, že jsem tě včas upozornil na nedostatek bdělosti tvých stráží!“
„Brom?“ zamumlal Rod. „O'Berin?“
Trpaslík obrátil svou pozornost na Roda. „Černý Brom O'Berin, to jsem já!“
„To je nějaká směsice holandštiny, irštiny a ruštiny, pokud se nepletu.“
„Co za nesmysly to tlacháš?“ naježil se trpaslík.
„To nic.“ Rod se odvrátil a potřásl hlavou. „Už je to tady zase. Čekal bych něco jiného, na té bláznivé — uh… Gramarye?“
Trpaslík se zašklebil a v očích se mu zle zalesklo. „Pokud mne můj sluch neklame, zdá se mi, že ses neuctivě vyjádřil o velké Gramarye!“
„Ale ne! Nemyslel jsem… chtěl jsem říct…“ Rod zmlkl a připomněl si, že omlouvat se bylo pro ozbrojeného muže v zdejší civilizaci nepatřičné.
Napřímil se a bojovně vysunul bradu. „No dobře,“ řekl. „Byla to urážka, když to říkáš.“
Trpaslík vesele zařičel a vyskočil rovnýma nohama na trám, na němž seděl.
„Teď s ním budeš muset bojovat, Gallowglassi,“ řekl sir Maris, „a budeš k tomu potřebovat všechno své umění.“
Rod se udiveně podíval na velitele stráží. Myslel to vážně? Trpaslík že by měl dát Rodovi zabrat?
Trpaslík se hrdelně zachechtal a sklouzl ze svého hřadu. Byl to dvanáct stop hluboký skok na kamennou podlahu, víc než trojnásobek Bromovy výšky, ale on dopadl lehce, skoro jako by se od země odrazil. Okamžitě se rozběhl k Rodovi.
Za Rodovými zády se ozval křik a Velký Tom vtrhl mezi ně. „Je to past, pane!“ křičel. „Tahle země je plná čarodějnictví a on je nejhorší čarodějník ze všech! Nikdo ještě nepřemohl Černého Broma! Ani já bych — “
Všichni vojáci, kteří postávali kolem, se vrhli na Velkého Toma, řičíce hněvem a vykřikujíce urážky.
Rod překvapením strnul. Pak odhodil svou tyč a vrhl se do vřavy. Jeho ruce se rozkmitaly údery karate a za chvíli už se vojáci váleli po zemi.
„Zadržte!“ zahřměl Bromův hlas.
Rázem zavládlo ticho.
Brom se nějakým způsobem dostal zpátky na svůj trám.
„Mé díky, chlapi,“ zavrčel miniaturní Herkules. „Ale ten velký chlapík nikomu neublíží; nechte ho jít.“
„Nikomu neublíží!“ vykřiklo půl tuctu rozzuřených hlasů najednou.