Brom se zhluboka nadechl a povzdechl si. „Ano, nikomu neublíží. Chtěl jen bránit svého pána. A tenhle Gallowglass chtěl zase jen bránit svého sluhu. Nechte je oba na pokoji, ničím se neprovinili.“
Vojáci váhavě poslechli.
Rod poplácal Toma po rameni a zamumlaclass="underline" „Díky, Velký Tome. Ale nedělej si se mnou starosti; ten holandský Ir je jen člověk, jako ty nebo já. A jestli je člověk, pak ho dokážu porazit.“
Trpaslík musel mít velice citlivé uši, neboť zařvaclass="underline" „Dokážeš, vskutku? Však se na to podíváme, ty tlučhubo!“
„Ach, pane!“ zasténal Velký Tom a zakoulel očima. „Nevíš, o čem mluvíš. Ten elf je ďáblův zaprodanec!“
„Černokněžník?“ odfrkl si Rod. „Nic takového neexistuje.“
Sir Maris se stáhl mezi své muže a v očích se mu mrazivě zablesklo. „Zkřiv mu byť jen vlas na hlavě a stáhneme z tebe kůži zaživa!“
„Žádný strach,“ zasmál se Brom O'Berin. „Žádný strach, Gallowglassi. Klidně na mně vyzkoušej, co umíš. Buď si jist, že ti to nepomůže. Dej si na mne pozor.“
Náhle se vyhoupl na trám a zvolaclass="underline" „Teď!“
Rod se přikrčil, dlaně připravené k úderu.
Brom stál na trámu, ruce zaťaté v pěst opřené o boky, přikyvoval svou velkou hlavou. „Ano, připrav se. Ale“ — v očích se mu zlověstně zablesklo a zachechtal se- „Brom O'Berin není muž, se kterým by ses vypořádal lehce.“ Na to skočil z trámu nohama napřed, přímo Rodovi na hlavu.
Rod ucouvl, zaskočen náhlostí trpaslíkova útoku. Reflex však nabyl vrchu; jeho ruka sama vyrazila vpřed, zachytila Bromovy paty a odmrštila je stranou.
Pak, čekaje, že trpaslík dopadne na záda na žulovou podlahu, Rod skočil vpřed, aby ho zachytil; ale Brom udělal kotrmelec a přistál na nohou.
Rychlým švihem srazil Rodovy ruce stranou. „Ušlechtilé gesto,“ zaduněl, „ale hloupé; zmeškal jsi příležitost. Šetři si svou laskavost pro ty, kdo ji potřebují, Gallowglassi.“
Rod, teď už zase ve střehu, ucouvl a změřil si mužíka s rostoucím respektem. „Zdá se, že jsem tě podcenil, mistře O'Berine.“
„Nenazývej mne mistrem!“ zahromoval trpaslík. „Nejsem žádný mistr; nejsem nic než královnin blázen!“
Rod pomalu přikývl. „Blázen.“
Pokynul oběma rukama a zašklebil se. „Tak tedy do toho, moudrý blázne.“
Brom stál chvíli nehybné a zamračeně si Roda měřil. Zavrčel, sevřel rty do sotva znatelného úsměvu a přikývl.
Vyskočil, ve vzduchu se prudce otočil a zaútočil oběma nohama na Rodovu bradu.
Rod vymrštil ruce, aby trpaslíka znovu chytil za nohy, mumlaje: „Myslel bych, že se poučíš!“
Srazil Bromovy nohy vysoko, ale trpaslíkovi se přesto podařilo vrazit mu hlavou do brady. Měl velice tvrdou hlavu.
Rod se po té ráně svalil a přitom rukama těsně obemknul tělo Broma O'Berina.
Trpaslík vyprskl smíchy. „A co teď?“ zachechtal se. „Když mě teď máš, co se mnou uděláš?“
Rod se zarazil a zamyslel se.
Byla to dobrá otázka. Kdyby jen na okamžik povolil své sevření, mohl si být jist, že se trpaslík vysmekne a kopne ho do břicha. Mohl ho odhodit nebo jím mrštit o zem, ale Brom měl tendenci se odrážet a tentokrát by to Rodova brada patrně odnesla mnohem hůř.
Dobře, jsi-li na pochybách, nejdřív konej a pak až přemýšlej. Rod sebou hodil na podlahu, drže Bromovo tělo v pravém úhlu k svému, svíraje ho lokty pod kolenem a za krkem.
Ale Brom se pohyboval ještě o trochu rychleji než on. Jeho pravice proklouzla pod Rodovou levicí, uchopila Rodův loket a stiskla.
Bolest vystřelila do Rodových zad. Teď měl snadný výběr: podrobit se tlaku nebo omdlít bolestí.
Rozhodnutí, rozhodnutí!
Pokusil se využít zbytku svých sil; zesílil stisk na Bromově krku.
Brom překvapeně zavrčel. „Jiný muž by už ječel bolestí a pustil by mne, Gallowglassi.“
Trpaslík dvakrát škubl kolenem, jeho noha se prosmykla přes Rodovu hruď, vzepřela se mu pod bradu a zatlačila.
Rod se sebe vydal přidušené zachroptění; jeho šíji a páteř zalila palčivá bolest. Místnost potemněla a naplnila se tančícími barevnými světélky.
„Musíš mne pustit, Gallowglassi,“ zamručel Brom, „jinak brzy upadneš do bezvědomí.“
Copak ti zatracení mrňousi mají vždycky pravdu?
Rod se pokusil odpovědět zuřivým zavrčením; ale v místnosti se stmívalo čím dál rychleji, světélka se proměnila na zářící kola a zdálo se, že mu mnoho času nezbývá.
Povolil stisk, rukama se opřel o zem a vymrštil se na nohy, kašlaje při tom jako člověk v pokročilém stádiu tuberkulózy.
Brom nepřestával svírat Rodovu ruku a druhou mu ovinul kolem krku, stahuje svou váhou protivníka zpátky k zemi. Když se jeho nohy dotkly podlahy, vymrštil se a odhodil Roda dozadu.
Rod se zapotácel, ztratil rovnováhu a upadl, ale instinkt znovu převzal iniciativu: stačil zvednout hlavu a udeřit roztaženými pažemi o zem, aby zabránil opravdu tvrdému pádu.
Když Brom viděl, že Rod neztratil vědomí, vesele zařval a skočil.
Rod popadl tu trochu dechu, co mu ještě zbývala, a vymrštil nohy. Zasáhl Broma přímo do břicha, zachytil jeho ruce a katapultoval ho přes sebe.
Brom s překvapeným zařváním přeletěl nad ním a dopadl o dobrých dvacet stop dál, samozřejmě na nohy. Okamžitě se otočil a vybuchl smíchy: „To bylo šikovné, kamaráde, velice šikovné! Ale ne dost…“
Rod už byl zase na nohou, prudce oddychoval a potřásal hlavou. Brom se rozběhl proti němu a pak skočil.
Rod se shýbl v plané naději, že by se trpaslík mohl minout, ale mužíkovy dlouhé ruce zachytily jeho krk, špalkovité tělo mu přeletělo přes hlavu a přistálo na zádech. Jednou nohou se zapřel o jeho kříže a oběma rukama mu sevřel hrdlo.
Rod zachroptěl a zapotácel se, jak ho Bromova tíha táhla dozadu. Sevřel trpaslíkovy ruce, pak se rychle sehnul a současně jimi trhl.
Brom přeletěl přes Rodovu hlavu a odkutálel se pryč. Vzápětí už stál zase na nohou.
„Dobrá práce, příteli! Skutečně dobrá!“
Obrátil se, oči stále zlověstně blýskající. „Ale už mě ta hra začíná unavovat. Skončeme ji.“
„Zk-kus to,“ vyrazil ze sebe Rod.
Brom se nahrbil, napřáhl své dlouhé ruce a vrhl se na Roda.
Popadl ho za koleno. Rod sekl pravicí, aby zmařil jeho pokus, a levicí ho udeřil do ramene, aby ho odrazil a vyvedl z rovnováhy; ale trpaslíkovy ruce už se zase natahovaly po jeho krku.
Rod se napřímil, snaže se Broma shodit, a rukama při tom chytil mužíka za lokty, ale Bromův stisk tím jen zesílil.
Pak trpaslík vykopl obě nohy do vzduchu a přenesl všechnu svou váhu na svého soupeře. Rod viděl, jak se mu podlaha žene vstříc.
Brom uskočil a chytil ho při tom za nohu. Rod se natáhl na kamennou podlahu jak dlouhý tak široký, ale v poslední chvíli se mu alespoň podařilo ztlumit náraz rukama, takže si nerozbil hlavu.
Pokusil se zvednout, ale někdo mu ramena zatížil mlýnským kamenem. Pod levou rukou se mu proplazil had a opřel se mu o šíji.
Pokusil se vyprostit ze sevření polovičního nelsona, ale to už jeho levé zápěstí sevřel svěrák a uzamkl chvat.
„Křič, příteli,“ zasyčel mu do ucha Bromův hlas. „Křič, protože teď už se z toho nedostaneš.“
Zapáčil Rodovou levicí nahoru, aby svá slova zdůraznil. Rod stiskl zuby, aby potlačil bolestivé zaječení.
Nějak se mu podařilo vyškrábat se na nohy a pokusil se mužíka setřást. Ale Bromovy nohy se pevně sevřely kolem jeho boků.
„Nikoliv,“ zasyčel trpaslík. „Řekl jsem, že se z toho nedostaneš.“
Rod jím třásl jako teriér, ale Brom držel jako buldog. Na okamžik Roda napadlo svalit se na záda a rozmačkat trpaslíka váhou svého těla. Nedokázal snést pomyšlení, že ho přemohl muž třikrát menší než on. Ale rychle tu myšlenku zapudil; ani Brom podobných špinavých triků nepoužil, i když k tomu měl několikrát příležitost.
Bylo zřejmé, že. Brom má silně vyvinutý smysl pro fair play, a zatraceně — Rod přece není o nic horší.
Bromův hlas mu zasyčel do ucha: „Tak ty nebudeš křičet, chlape?“ A Rod zalapal po dechu a pokusil se pravou rukou dotknout zátylku.
Trpaslík zesílil tlak na jeho šíji a přitiskl mu bradu na klíční kost. Rod zavrávoral, div že nepřepadl dopředu, a udělal několik rychlých krůčků, aby získal zpět ztracenou rovnováhu. Svaly jeho ramen a krku ječely bolestí; jeho pravá ruka ho prosila, aby se vzdal. Jeho bránice se složila sama do sebe, tvrdohlavě odmítajíc dodat mu další doušek vzduchu. Průdušnice se mu zauzlily a plíce volaly po kyslíku. Jakoby zvnějšku užasle sledoval, jak náhle přichází temná noc, a co bylo ještě divnější, hvězdy se kácely…