Jo, na onen svět, pomyslel si překvapeně a cítil se uražen myšlenkou, že by měl zemřít jen kvůli svému vzteku, vzteku z toho, že se nějaké děvče chová jako čubka.
Nu což, alespoň bude mít na onom světě draka za oře. Jak ho zachvacovala tma, cítil, jak velká hlava klesá, sklání se níž a níž, následujíc ho do smrti…
Pod nohama ucítil pevnou zemi a světe div se, nohy ho unesly. Tma se zamlžila světlem, v němž viděl, že netvor leží mrtvý na zemi.
Tma ustupovala a v sílícím světle Rod začínal rozeznávat kamenné zdi a brokátové drapérie; a pak se objevila hradní chodba, zakolébala se a ustálila.
Barvy draka u jeho nohou začaly blednout. Jeho obrysy se rozmazaly a zmizely a pak byla najednou celá obluda pryč; pod Rodovýma nohama byla jen čistá kamenná podlaha.
Podíval se na svá prsa a břicho; jeho kabátec byl neporušený — nebyl dokonce ani pomačkaný. Nikde ani stopa po krvi, ani nejmenší škrábnutí.
Stiskl si rameno, očekávaje bolest a modřiny; žádné tam nebyly.
Hlavu měl najednou čistou, prostou duchů i bolesti.
Pomalu se podíval na Puka.
Elf mu pohled oplatil; oči měl velké a smutné. Kupodivu se neusmíval.
Rod si skryl tvář do dlaní a pak se na něj podíval znovu. „Kouzla?“
Puk přikývl.
Rod se odvrátil. „Díky.“
„Potřebovals to,“ odpověděl Puk.
Rod vypjal prsa a zhluboka se nadechl. „Máš pro mne vzkaz?“
Puk opět přikývl. „Jsi zván na setkání covenu.“
Rod se zamračil a potřásl hlavou. „Vždyť nejsem členem.“
Brom O'Berin se zachechtal, jako když se startuje dieselagregát. „Nikoliv, jsi jedním z nich, protože jsi čaroděj.“
Rod už už otvíral ústa, aby mu odpověděl, pak si to ale rozmyslel a zase je zavřel. Rezignovaně rozhodil ruce. „No dobře, ať je tedy po vašem. Tak jsem tedy čaroděj. Jenom nečekejte, že tomu budu věřit.“
„No, teď už to alespoň nebudeš popírat.“ Toby Rodovi dolil džbánek horkým svařeným vínem. „Ovšemže nám bylo jasné, že jsi čaroděj, sotva jsme tě prvně uzřeli.“
Rod upil vína a rozhlédl se kolem. Pokud si včera večer myslel, že to byl mejdan, pak byl jednoduše naivní. Byl to pouhý kaffeeklatsch. Ale dneska to děcka pořádně roztočila.
Otočil se zpátky k Tobymu a zařval, aby slyšel vlastní slova: „Nevysvětluj si to špatně, nechci být šťoura, ale co se slaví? Z čeho se všichni tak radují?“
„Přece že naše královna žije!“ zaječel Toby. „A ty jsi hrdina noci! Zahnal jsi Banshee!“
„Hrdina…“ opakoval Rod a po tváři mu přelétl kyselý úsměv. Pak pozvedl džbánek a dlouze, dlouze se napil.
Náhle si odtrhl džbánek od úst, vyprskl a rozkašlal se.
„Co se stalo?“ zeptal se Toby starostlivě. Pak Roda několikrát udeřil do zad, až konečně popadl dech.
„Nech toho,“ řekl a chytil ho za ruku. „Už jsem v pořádku. Jenom mě právě něco napadlo, chápeš?“
„A co tě napadlo?“
„Že ta Banshee nebyla pravá.“
Toby vytřeštil oči. „Cos to řekl?“
Rod vzal hocha za rameno a přitáhl si jeho hlavu ke svým ústům. „Podívej,“ zaječel mu do ucha. „Banshee se objevuje vždycky před tím, než někdo zemře, že ano?“
„Jistěže,“ odpověděl Toby zmateně.
„Než někdo zemře,“ zopakoval Rod, „ne pokaždé, když je někdo v nebezpečí smrti. A královna pořád ještě žije!“
Toby se odtáhl a užasle zíral na Roda.
Rod se usmál. „Měla by se objevovat jen tam, kde je smrt nevyhnutelná.“ Obrátil se a podíval se k velké hradní věži. Čarodějnice a čarodějníci tančili na stěnách, na stropě a příležitostně i na podlaze nebo jen tak ve vzduchu, naprosto ignorujíce gravitaci. Svíjeli se a kroutili tak, že by z toho had dostal trojitý ústřel.
Rod se podíval na Tobyho a pozvedl obočí. „To nevypadá jako pohřeb.“
Toby se zamračil; pak se mu po tváři rozlil úsměv. „Řekl bych, že toho o životě na Gramarye moc nevíš. Nicméně máš pravdu, dnes oslavujeme Život, ne Smrt.“
Rod se divoce zašklebil, znovu se napil ze svého džbánku a otřel si rty hřbetem ruky. „Takže když jsme se domluvili, že je falešná, je tady druhá otázka: kdo ji tam dal?“
Tobymu klesla čelist. Vytřeštil oči.
„Sežeň mi Aldis,“ zařval Rod.
Toby zavřel pusu, polkl a přikývl. Zavřel oči a o okamžik později zasvištěla Aldis vzduchem a navedla své koště na dvoubodé přistání.
„Čeho si přeješ?“ zeptala se. Byla celá zardělá, obličej jí jen zářil radostí a vzrušením. Při pohledu na ni Rod začal okamžitě truchlit nad svým vlastním ztraceným mládím.
Naklonil se k ní. „Pokus se, jestli bys dokázala vyladit Durera, Loguirova hlavního rádce.“
Aldis přikývla a zavřela oči. Po několika okamžicích je znovu otevřela a vystrašeně se na Roda podívala. „Jsou strašně rozlícení, že královna neumřela. Ale ještě víc jsou rozlícení z toho, že nevědí, kdo povolal dnes v noci Banshee na střechu hradu.“
Rod přikývl a stiskl rty do úzké linky. Naposledy si přihnul ze džbánku a pak vstal a zamířil ke schodišti.
Toby se natáhl a chytil ho za rukáv. „Kam jdeš?“
„Na cimbuří,“ křikl Rod přes rameno. „Kde jinde bych měl pátrat po Banshee?“
Venku na hradbách noční vítr mrazivě pronikal pod šaty. Měsíc mu svítil přes rameno a vytvářel strašidelný stín, plazící se před ním. Cimbuří se před ním táhlo jako dlouhá řada obřích špičáků.
„Fessi,“ zavolal Rod tiše.
„Tady, Rode,“ zamumlal hlas za jeho uchem.
„Dá se říct, že Banshee dává přednost jedné části cimbuří před jinými?“
„Ano, Rode. V průběhu doby, po kterou jsme na Gramarye, se Banshee vždycky objevovala u východní věže.“
„Vždycky?“
„Soudě podle toho nedostatečného vzorku, ano.“
Rod zabočil doleva, k východu. „No dobře. Tak si tedy zajisti dostatečný vzorek a já se tady zatím trochu porozhlédnu.“
„Ano, Rode,“ řekl robot, kterému se nějak podařilo, aby jeho hlas zněl s mučednickou trpělivostí.
Rod nakoukl přes cimbuří k věži, která měla základy u paty kopce, jež sloužil rovněž jako základ hradu. Od ní se klikatila bílá cesta k padacímu mostu s předsunutou hlídkou v podobě nízké hospody.
A tam dole, v hnijícím srdci města, stál jako velký bazaltový náhrobek Clovisův dům.
Náhle Rod uslyšel zvuk kroků ozývajících se za jeho zády. Rychle zaujal zápasnický postoj a vytáhl dýku.
Na širokém schodišti se objevil Velký Tom, který nesl něco přehozeného přes ruku. Zastavil se, rozhlédl se ospalýma očima a pak zhluboka nabral vzduch do plic.
Náhle uviděl Roda a rozběhl se k němu, ve tváři výraz ulehčení. „Ach, pane, jsi v pořádku a celý!“
Rod se uvolnil, narovnal se a zasunul dýku zpátky do pochvy. „Samozřejmě, že jsem celý. A co ty tu děláš, Velký Tome?“
Obr se zastavil a po tváři mu přelétl úsměv. Sklopil oči ke kamenné dlažbě a rozpačitě zašoupal nohama. „Hra, pane, slyšel jsem… já… no…“ Pak vzhlédl a slova se z něj vyvalila jako přívaclass="underline" „Nesmíš znovu pokoušet Banshee, ale pokud přece jen půjdeš, pak nesmíš jít sám!“
Rod si dlouze prohlížel obrův obličej, přemýšleje, odkud se ta jeho hluboká oddanost vzala. Pak se jemně usmál. „Kolena se ti proměnila v rosol, když ses o té obludě jen doslechl, ale přesto jsi sem za mnou přišel.“
Poklepal Tomovi na rameno a zašklebil se. „No dobře, Velký Tome, dáme se do toho spolu; a přiznám se, že jsem opravdu rád, že tě vidím, i když bych ti to asi neměl říkat.“
Tom se zašklebil a znovu sklopil oči. V měsíčním světle se to nedalo tvrdit s určitostí, ale Rodovi se zdálo, že v obličeji malinko zčervenal.
Otočil se a vykročil k věži. Tom se držel vedle něj. „Ochladilo se, pane,“ řekl a přehodil mu přes ramena plášť, který po celou dobu nesl složený přes ruku.
Bylo to hřejivé a přátelské gesto, pomyslel si Rod, když Tomovi děkoval. Dojalo ho, že o něj má ten nemotorný opičák takovou starost — ale také si uvědomil, že mu plášť překáží při vytahování meče a byl si zatraceně jist, že Tom to ví také.
„Nebojíš se, pane?“
Rod se zamračil a zamyslel se nad jeho otázkou. „Ne, vlastně ani ne. Koneckonců, ještě jsem neslyšel, že by Banshee někomu ublížila. Je to vlastně jen, hm, předpověď, chápeš? Posel Smrti a tak.“