Rod odpověděl stejně škrobeným a neosobním tónem. „Když zemře, ztratíš svého nejmocnějšího spojence mezi lordy.“
„Ztratím člověka, který je mi drahý,“ odsekla. „Nezáleží mi na spojencích mezi lordy; ale záleží mi velice na mém strýci.“
Tohle, jak si Rod uvědomil, byla zřejmě pravda — k její cti jako ženě a k její škodě jako vladařce.
„Ještě dnes vyrazíš na jih, na jeho panství,“ rozhodla, „a dohlédneš, aby mu nikdo neublížil.“
A bylo to. Takovou pitomost ještě neviděl, pomyslel si Rod. Posílala svého nejlepšího ochránce tak daleko, jak jen to šlo.
„Fessi.“
„Ano, Rode?“ Kůň obrátil hlavu a podíval se na svého jezdce.
„Fessi, já jsem patrně ten nejvýstavnější trouba, jaký se kdy narodil.“
„Jsi velký muž, Rode, z rodu velkých mužů.“
„No ano, jsem tak velký! Čeká se ode mne, že tohle království přeměním na konstituční monarchii, a já si místo toho cestuji na jih, rádcové ničí jakoukoliv možnost vytvoření ústavy, zatímco Clovisův dům neustává v pokusech zavraždit monarchu!
A na jih jedu se sluhou, který by mi patrně s radostí bodl nůž mezi žebra, jen kdyby jeho smysl pro povinnost na půl minuty zvítězil nad jeho svědomím.
A co jsem dokázal? Prokázal jsem, že se tohle místo hemží duchy, elfy, čarodějnicemi a obludami, které pravděpodobně vůbec nemohou existovat; pětkrát nebo šestkrát jsem tě už musel resetovat a k tomu ke všemu se mi nabídne půvabná žena, a já ji odmítnu! Ach, jsem tak velký, že je to až neuvěřitelné! Kdybych byl jen o trošku zdatnější, už bych to stačil zpackat všechno. Fessi, nebylo by lepší, kdybychom odsud prostě vypadli?“
Robot začal tiše prozpěvovat:
„Jsem muž, jenž zná jen trápení a starosti,
můj život je plný malérů…“
„Ále, zklapni!“
Část II. Čarodějnice nízkého původu
Úsvit je zastihl uprostřed louky, napůl pokosené a napůl ne. Rod se z malé terénní vyvýšeniny rozhlédl po okolních polnostech a úhledně zastřižených živých plotech, tu a tam přerušených košatými stromy, černajícími se proti vycházejícímu slunci.
„Velký Tome!“
Tom se v sedle otočil a ohlédl se a pak, když viděl, že Rod zastavil, přitáhl svému koni uzdu.
„Snídaně!“ zvolal Rod a seskočil na zem. Odvedl Fesse kousek od cesty na skalnatý jazyk pod hlodašovým houštím. Tom pokrčil rameny a sesedl.
Než Velký Tom svého koně vyhřebelcoval a zavedl na pastvu, Rod připravil dřevo a rozdělal oheň. Obr chvíli s úžasem pozoroval, jak Rod zápasí s pánví a čajníkem, pak se odvrátil, zmateně pokrčil rameny a šel si vyhledat suché místo k sezení kousek níž po svahu. Nosem natáhl vůni smažící se slaniny, povzdechl si a vytáhl si z vaku suchar.
Rod vzhlédl a pozvedl obočí, když uviděl, že Velký Tom sedí v mokré trávě žvýkaje suchar, který zapíjel pivem z měchu. Zamračil se a křikl na něj: „Hej!“
Výkřik zastihl Velkého Toma, zrovna když pil; vyprskl, zakuckal se a podíval se na Roda. „Ano, pane?“
„Moje jídlo ti není dost dobré?“
Velký Tom otevřel ústa a vypoulil oči.
„No tak, pojď sem!“ mávl Rod netrpělivě rukou. „A vem s sebou ty suchary; osmažené na tuku ze slaniny budou skvělé!“
Velký Tom ještě několikrát otevřel a zase zavřel ústa, pak mlčky přikývl a vstal.
Voda začala vřít; Rod zvedl poklici čajníku a hodil dovnitř hrst kávy. Pak se podíval na Velkého Toma, který rozpačitě přešlapoval u ohně a zarputile se mračil. „Čemu se tak divíš?“ prohodil koutkem úst. „To jsi ještě nikdy neviděl táborák?“
„Tys mne pozval, abych se s tebou najedl, pane!“
Rod se zamračil. „Tak to je ten obrovský zázrak? Hele, dej mi napít toho piva, ano? Cestou mi vyschlo v krku.“
Tom přikývl, a aniž z Roda spustil oči, podal mu měch. Rod se napil, utřel si ústa hřbetem ruky a zamračil se. „V čem je problém? Ještě jsi neviděl, jak chlap pije? Copak jsem nějaká exotická obluda?“
Tom zavřel ústa a zatvářil se zadumaně. Pak se zašklebil, zasmál se a usadil se na kameni. „Ne, pane, to ne! Jsi vzácně dobrý člověk, to je všechno. Ano, to je všechno.“
Rod se zachmuřil. „Co je na mně tak vzácného?“
Tom hodil na pánev dva suchary, podíval se na Roda a zašklebil se: „V této zemi, pane, nejedí gentlemani spolu se svými sluhy.“
„Ach, tohle!“ Rod mávl rukou. „Jsme tady jen ty a já, Tome. Nemíním se zabývat takovými nesmysly.“
„Ano,“ Tom se smíchy zakuckal. „Nanejvýš vzácně dobrý člověk, jak jsem řek'.“
„A taky hlupák, co?“ Rod naservíroval dva plátky slaniny na dřevěné talíře. „Ber to tak, jako že u nás je zvykem jíst se svými kmány, Tome. Pusť se do toho.“
Jedli tiše, Rod se mračil do svého talíře, Tom se opřel o strom a pozoroval okolí. Seděli nad malým údolíčkem, naplněným ranním oparem, pastí pro první sluneční paprsky. Slunce proceděné přes živé ploty a opar bylo zlaté.
Tom se najednou zašklebil a ukázal palcem směrem k údolí. „Tady končí duha, pane.“
„Hm?“ Rod sebou škubl. Pak se kysele usmál; koneckonců, byl to větší hrnec zlata, než jaký si kdy mohl přát.
Tom si hlasitě říhl a začal si šťourat nožem mezi zuby. „Zlatý opar, pane, a možná jsou v něm i zlaté děvy.“
Rod rychle polkl a namítclass="underline" „Ach, ne! Žádné zálety na naší cestě nebudou, Tome! Musíme se dostat na jih a musíme se tam dostat rychle!“
„Ale pane!“ zaúpěl Tom ukřivděně, „co záleží na hodince nebo dvou? Kromě toho“ — narovnal se a s úšklebkem dloubl Roda do žeber — „vsadím se, že mě v tom směru předčíš. Není na světě mladice, kterou by čaroděj nemohl mít, ne?… Eé, co se děje, pane?“
Rod se rozkašlal a začal si zoufale bušit do prsou. „To se jen drobeček sucharu pohádal s ústím mé dýchací trubice. Tome, říkám to slavnostně, místopřísežně a naposledy, já nejsem čaroděj!“
„Ale samozřejmě, že jsi, pane,“ odpověděl Tom s úsměvem od ucha k uchu. „A taky si můžeš být jist, že jsi zrovna tak dobrý lhář, jako zabiják.“
Rod se zamračil. „Za celou dobu, co jsem tady, jsem nezabil jediného člověka!“
„Právě to jsem měl na mysli.“
„Hm.“ Rod se odvrátil a podíval se přes louku. „No dobře, Tome, klidně si k seznamu funkcí, ve kterých nejsem dobrý, přidej milovníka.“
Obr se předklonil, zakabonil se a podíval se Rodovi přímo do očí. „Skoro bych řek', že to myslíš vážně!“
„Samozřejmě, že to myslím vážně.“
Tom se zase opřel, prohlížel si svého pána a přitom si pohazoval s dýkou, chytaje ji střídavé za jílec a za špičku. „Ach tak, ty mluvíš o svých znalostech,“ řekl po chvíli. „Takže mi nebudeš mít za zlé, když budu tak smělý a poučím tě.“
Rod se zašklebil a dutě se zasmál. „V pořádku, pouč mě. Řekni mi, jak se to dělá.“
„Nikoliv.“ Tom pozvedl dlaň. „Tolik jsem si jist, že tohle dobře víš. Jsou to vesnické dívky, před kterými tě musím varovat, pane.“
„Oh?“
„Ano. Jsou — “ Tomova tvář se zkřivila do úšklebku. „Ach, jsou skvělé, pane, i když poněkud prostoduché. Ale“ — znovu se zamračil — „nikdy jim nedávej ani semínko naděje.“
Rod se zamračil. „Proč ne?“
„Byl by to tvůj konec. Můžeš se s nimi pomilovat, pane — ale jen jednou. Pak je rychle opusť a ani se neohlédni.“
„Proč? Proměnil bych se v solný sloup?“
„Nikoliv. Proměnil by ses v manžela. Protože když jim dáš třeba jen ždibínek naděje, pane, vesnické dívky se na tebe přisají pevněji než pijavice a už nikdy se jich nezbavíš.“
Rod si odfrkl. „Pochybuji, že budu mít příležitost dělat si s tímhle starosti. Vypij si své kafe a pojedeme.“
Uhasili oheň, sbalili si věci a pak se rozjeli dolů do zlaté mlhy. Ujeli možná tři sta yardů, když je pozdravil jásavý alt.
Rod vzhlédl, napjatý a ostražitý.
Dvě venkovské dívky s vidlemi stály u stohu na okraji jedné z luk, smály se a mávaly jim.
Velký Tom si je změřil pohledem a takřka neznatelně mrkl. „Ech, pane! Docela hezké malé děvečky, nemám pravdu?“
Byly hezké, to Rod musel uznat — ačkoliv byly všechno, jenom ne malé. Obě měly plné boky a bujné poprsí, na sobě měly volné, hluboce vystřižené haleny a dlouhé sukně, vlasy svázané stužkami. Sukně měly ke kolenům podkasané, aby si je nezmáčely ranní rosou.