Mávaly na ně a jejich smích a posměšky byly všechno, jen ne nevinné. Jedna z nich si přitiskla ruce na boky a předvedla několik pomalých, vlnivých pohybů.
Velký Tom zalapal po dechu a oči mu maličko vylezly z důlků. „Pane,“ zaprosil, „opravdu tak strašně moc spěcháme?“
Rod si povzdechl, obrátil oči v sloup a pak zavrtěl hlavou. „Máš pravdu Tome, taky se nemohu dívat na to, jak ty dívky trpí nedostatkem pozornosti. Jdi na to!“
Tom vrazil svému koni paty do slabin, vesele zahalekal a rychlým cvalem překonal louku. Než kůň stačil zpomalit, svezl se ze sedla, chytil obě dívky za ruce a zatočil se s nimi.
Rod pomalu zavrtěl hlavou, zamával Velkému Tomovi a jeho partnerkám a pak se obrátil, aby si našel jiný stoh, kde by si mohl pokojně zdřímnout.
„Rode,“ řekl tichý hlas za jeho uchem.
„Ano, Fessi?“
„Tvé chování mne zneklidňuje. Pro zdravého mladého muže není přirozené.“
„Není to poprvé, kdy tohle slyším, Fessi. Ale jsem metodický; nedokážu si v mysli udržet dvě dívky najednou.“
Příhodný stoh našel kousek od živého plotu. Rod zaparkoval u něj a nechal Fesse pro zachování správného dojmu okusovat seno.
Sám seskočil se sedla přímo do stohu a kutálel se dolů do měkkého a křehkého sena. Vůně čerstvě usušené trávy ho vrátila zpět do dětství na polích otcova panství v dobách žní, do skutečného ráje bez problémů a starostí, které mu později začaly komplikovat život. Jen roboti…
Díval se na obláčky s nazlátlými okraji plující po tyrkysovém nebi a ani nevěděl, kdy ho přepadla dřímota.
Najednou se zase probudil. Ležel nehnutě a pokoušel se přijít na to, co ho probudilo. Rychle prolistoval seznam pocitů, které rozezvonily poplašné zařízení v jeho podvědomí.
Někdo byl nablízku.
Bleskurychle otevřel oči a všechny svaly v jeho těle se napnuly připravené k boji.
Díval se do velice hluboce vystřiženého živůtku.
Odtrhl pohled od příjemného pastorálního výjevu, což si vyžádalo nemalé vypětí vůle, a uviděl dvojici velkých očí barvy mořské modři, upírajících se na něj. Byly zvlhlé, lemované dlouhými řasami, a vypadaly rozpačitě.
Rod zaostřil na jejich bezprostřední okolí: klenuté obočí, mírně pozvedly nosík korunovaný stádečkem pih, velice široká ústa s plnými, krvavě rudými rty, to vše zasazeno v oválném obličeji lemovaném dlouhými rudými vlasy.
Plné rty se chvěly a velké modré oči se na něj dívaly ustaraně.
Rod se usmál, zívl a protáhl se. „Dobré ráno.“
Chvějící se rty vytvořily nesmělý úsměv. „Dobré ráno, pane.“
Seděla vedle něj, opírala se o jednu ruku a hleděla mu do očí.
„Proč tady spíš sám, pane, když je na blízku žena, která čeká na tvé zavolání?“
Rod měl pocit, jako by mu někdo nalil do oběhového systému žluč; zmocnila se ho třesavka a zaplavil ho ne zrovna příjemný pocit. Usmál se a pokusil se do toho vložit maximum něhy. „Děkuji ti, děvče, ale nemám dnes náladu na laškování.“
Usmála se, ale v očích měla stále smutek. „Děkuji ti za tvou shovívavost, pane, ale stěží mohu uvěřit tvým slovům.“
„Proč?“ zamračil se Rod. „Je to tak nemožné, že muž nemá zájem o laškování?“
Dívka propukla v napůl zoufalý smích. „Ach, možné to je, mylorde, ale stěží pravděpodobné. Ani u obyčejného vesničana ne, a u šlechtice ještě méně.“
„Nejsem šlechtic.“
„Tedy u gentlemana. Kterým samozřejmě jsi. A jako takovému by ti zájem nikdy chybět neměl.“
„Ano?“ Rod pozvedl obočí. „A proč?“
Dívka se smutně usmála. „To je přece jasné, mylorde. Vesničan se může bát vynuceného sňatku; pán nikdy.“
Rod se zamračil ještě víc a prohlédl si dívčinu tvář. Soudil, že by mohla být o něco mladší než on sám, možná devětadvaceti nebo třicetiletá.
A pro vesnickou dívku v téhle společnosti znamenalo neprovdat se do třiceti…
Rozhodil ruce. „Pojď ke mně, děvče.“
V dívčiných očích na okamžik zaplála naděje, ale ihned zase pohasla a vystřídala ji rezignace. S povzdechem padla do sena vedle něj a položila si hlavu na jeho rameno.
Naděje, pomyslel si Rod, velice si vědom jejích ňader a boků tisknoucích se k jeho tělu. Naděje, že bude využita a odvržena…
Pokrčil rameny; dívka starostlivě pozvedla hlavu. „Je ti chladno, pane?“
Obrátil se k ní a usmál se, a vtom se v něm vzedmula náhlá vlna vděčnosti a něhy, která ho docela pohltila. Pevně ji k sobě přitiskl, přivíraje oči, aby mohl lépe vychutnat dotek jejího těla na svém. Jeho nos naplnila vůně, ne růží nebo šeříku, ale prostá vůně ženského těla.
Trochu překvapeně zjistil, že se pocit bolesti začíná z jeho nitra ztrácet, pocit bolesti, o kterém nevěděl, dokud ho teď nezačal opouštět. Přitáhla se k němu, její prsty se zaťaly do látky jeho kabátce; tvář si přitiskla na jeho krk a rameno.
Pak, postupně, se znovu začal uvolňovat a jeho objetí sláblo. Ležel velice klidně, ponechávaje svou mysl rozostřenou a otevřenou světu, který ho obklopoval; někde v dálce slyšel zpěv ptáků a šumění větru v živém plotu a stromoví. Někde blízko jeho hlavy zacvrkal cvrček.
Její objetí sláblo společně s jeho; její paže a hlava teď jen volně ležela na jeho hrudi.
Oči měl stále zavřené před sluncem, které ho pálilo na víčkách, ležel v karmínové tmě a 'prohlížel' si svět kolem pouze sluchem.
Ozvalo se šustění a její tělo se od něj odtáhlo; žena se posadila.
Teď se dívá dolů na něj a v očích má zraňující bolest, spodní ret se jí chvěje, na tvářích slzy.
Zaplavila ho lítost; lítost k ní, a vzápětí nato vztek na sebe sama: nebyla to její chyba, že teď toužil po klidu a ne po románku.
Otevřel oči, obrátil se na bok a zamračil se na ni.
Ale v jejích očích neuviděl bolest — jen smutek, hluboké odevzdání a účast.
Ostýchavě zvedla prsty k jeho tváři, ale jeho kůže se nedotkla. Zachytil její ruku a přitiskl si jí k obličeji, překvapen, jak malá v jeho dlani byla.
Zavřel oči a stiskl její ruku silněji.
V dálce zabučela kráva, vítr se zachichotal v trávě.
Její hlas zněl hluboce a velice něžně. „Mylorde, použij mne podle své libosti. O víc nežádám.“
O víc nežádám… Lásku, musí mít lásku, i kdyby to mělo být jen na minutu, i když jí při ohlédnutí zpět bude muset být jasné, že to byla touha a ne láska. I když jí přinese jen žal a bolest, musí mít lásku.
Podíval se jí do očí; byly v nich slzy.
Zase oči zavřel a vyvstanula mu před nimi Kateřinina tvář — a Tuanova vedle ní. Část z něj zůstala stranou a zpovzdálí pozorovala tváře; napadlo ho, jak hezky jim to spolu sluší, krásná princezna a mladý galantní rytíř.
Pak se mu vybavila jeho vlastni tvář vedle Tuanovy a porovnej je, zamumlala ta jeho oddělená část, jen je porovnej.
Rod sevřel pěsti a uslyšel, jak vesnická dívka tiše vykřikla překvapením a bolestí.
Uvolnil své sevření a podíval se na ni; Kateřinina tvář plula vedle její. Prohlédl si je obě, tu, která měla sklony ho využívat, i tu, která se chtěla nechat využít jím, a náhle se ho zmocnil hněv, hněv na Kateřinu pro její egocentričnost a odhodlání podřídit všechno na světě své vůli; a na vesnickou dívku pro její tichou odevzdanost a ponižující rezignaci, pro hloubku její něhy a jemnost. Hněv svíral jeho prsa stále úžeji a úžeji, hněv na to zvíře, které měl v sobě, zatímco se jeho prsty zatínaly do jejího ramene, jak ji tiskl dolů do slámy. Svíjela se bolestí a tiše křičela, dokud se jeho rty nepřitiskly na její, klejíce, kousajíce a zraňujíce, jak jí tiskl prsty pod čelist, nutil ji otevřít ústa, aby do nich bezohledně pronikl svým jazykem. Jeho ruce se rozběhly po jejím těle, prsty se jí bolestivě zatínaly do masa stále níž a níž, hnětouce ji a mačkaje.
Pak se mu její nehty zaryly do zad a celé její tělo se prohnulo v bolestivé křeči. Žena tiše zavzlykala a ztěžkla, jak všechny její svaly najednou povolily a ochably.
Polovina jeho hněvu se změnila v nic, druhá polovina se obrátila proti němu a zaútočila na něco v jeho nitru, co uvolnilo příliv výčitek svědomí.