Odvalil se na stranu, aby ji zprostil své váhy. Jeho rty byly náhle jemné, teplé a prosící; jeho ruce byly něžné, hladící a laskající.
Nadechla se a její tělo se znovu napjalo. Hlupáku, zasyčel ten vzdálený hlas v něm. Hlupáku! Tím jí jen ublížíš ještě víc!
Podíval se jí do očí, připraven se zahanbeně odvrátit… a uviděl tam planoucí nahou touhu, žádostivou a lačnící, která ho vtahovala do víru jejího nitra. Její rty se rozevřely, vlhké, plné a teplé, lákající a svádějící, stahující ho stále níž a níž do oslepujících, světlem zaplavených hloubek, kde zrak ani sluch nebyli ničím; jen dotek těla na těle.
Rod se pozvedl na lokti a shlédl dolů na dívku, která ležela nahá vedle něj, zakrytá jen velice nedostatečně jeho pláštěm. Plášť lnul k jejím obrysům a Rodovy oči putovaly po jejím těle, vpíjejíce se do něj a ukládajíce si jeho rysy do paměti. Byl to obraz, který nechtěl nikdy zapomenout.
Pohladil ji, lehce a velice něžně. Usmála se, něco zamumlala, zavřela oči a pomalu se odvrátila.
Pak se její oči znovu otevřely; podívala se na něj z boku, rty těžké a mdlé.
„Máš smaragdové oči,“ zašeptal Rod.
Rozkošnicky se protáhla, trochu potměšile se usmála, ovinula ruce kolem jeho šíje a stáhla si ho dolů na sebe. Pomalu, skoro ospale ho políbila a pak ho zase pustila.
Rod se jí zadíval do očí a cítil se při tom velice spokojený a smířený s celým světem. K čertu s tím, svět se klidně může jít oběsit!
Pomalu se zvedl, nespouštěje zní oči, pak se pomalu rozhlédl a uviděl modré nebe nad hlavou… a kopečky šatů kolem nich.
Znovu se podíval dolů; v jeho světě neexistovalo nic než ona a on si s trochou překvapení uvědomil, že se mu to tak líbí. Mír, který v sobě cítil, byl nesmírný; cítil se dokonale naplněný, kompletně spokojený se světem, s životem a s Bohem zároveň — a nejvíc ze všeho s ní.
Nechal svou ruku zachvět se na pláštěm zahalené křivce jejích ňader. Zavřela oči a něco zamumlala, pak, když jeho ruka znehybněla, se na něj znovu podívala. Její úsměv se změnil v pouhý přízrak a do očí se jí vkradla starost.
Začala něco říkat, pak se zarazila a místo toho řekla skoro bojácně: „Je ti dobře, pane?“
Usmál se na ni a oči měl velice smutné; pak je zavřel a pomalu přikývl.
„Ano. Je mi velice dobře.“
Sklonil se, aby ji znovu políbil — pomalu, skoro bojácně — a pak se odtáhl. „Ano, je mi dobře, neskutečně dobře, mnohem lépe, než mi kdy v životě až dosud bylo.“
Úsměv znovu nakrátko rozzářil její tvář; pak se odvrátila, podívala se dolů na své tělo, pak znovu na něj a v očích se jí zaleskl strach.
Sevřel ji do náručí a převalil se s ní na záda. Její tělo na okamžik ztuhlo, pak se zase uvolnilo; dívka tiše vykřikla, napůl plačtivě a napůl úlevně, zabořila si hlavu do jamky pod jeho ramenem a znehybněla.
Podíval se na záplavu vlasů zakrývající její hruď. Dívka se líně usmála a pomalu zavřela oči.
„Rode,“ zašeptal mu Fessův hlas v uchu a svět kolem se zase zhmotnil.
Rod strnul a jedenkrát stiskl zuby, aby potvrdil, že slyší.
„Velký Tom už se oblékl a teď jde ke tvému stohu.“
Rod se posadil a zamžoural do slunce; bylo skoro v nadhlavníku. Čas a vzdálenost pro něj znovu získaly smysl.
„Zpátky do života,“ zabručel a sáhl po svých šatech.
„Mylorde?“
Lítostivě se usmívala, ale v očích měla výraz ukřivdění — výraz, který se rychle rozpouštěl v hlubokém odevzdání a beznaději. „Vzpomínka na tyto chvíle bude mému srdci navždy drahá, mylorde,“ zašeptala, přitiskla si jeho plášť na prsa a oči se jí rozšířily.
Byla to zoufalá prosba o ujištění, ujištění, které jí nemohl se ctí dát, protože už ji nikdy v životě pravděpodobné neuvidí. Pak ho náhle zaplavil dojem, že odmítnutí jakéhokoliv ujištění očekává, očekává, že ji odvrhne pro nehoráznost, s níž trvala na tom, že má nějakou hodnotu, že si jeho díky zaslouží.
Věděla, že jí prosba přinese jen bolest, a přesto prosila; protože ženy láskou žijí a ona byla žena skoro třicetiletá v zemi, kde se dívky vdávají v patnácti. Už se smířila s tím, že prožije svůj život bez lásky, a snažila se posbírat těch pár drobtů, které se jí naskytly.
Srdce ho pro ni zabolelo a znovu se v něm probudily výčitky svědomí.
A tak jí samozřejmě řekl jednu z těch lží, které muži říkají ženám jen proto, aby je uklidnili — a pak zjistí, že jsou velice pravdivé.
Políbil ji a řekclass="underline" „To nebyl Život, děvče; to bylo to, proč se žije.“
Později, když nasedl na svého koně a otočil se, aby se na ni podíval, s Velkým Tomem, který mával na rozloučenou svým dvěma děvečkám po boku, zadíval se Rod dívce znovu do očí a uviděl v nich zoufalství, nádech paniky z jeho odchodu, tichou, šílenou prosbu o ždibínek naděje.
Ždibínek, jak řekl Tom, byl příliš mnoho, ale Rod už tu dívku patrně nikdy neměl potkat. Ani jiskřičku naděje — třeba jen odlesk. Ale copak to mohlo uškodit?
„Řekni mi své jméno, děvče.“
Byla to jen jiskřička, ale v jejích očích zaplála jako vatra. „Říkají mi Gwendylon, můj pane.“
A když pak zabočili za zákrut cesty a dívky jim zmizely za nízkým vrškem, Tom si povzdechl a řekclass="underline" „Dals jí toho příliš, můj pane. Teď už se jí nikdy nezbavíš.“
O mezihře ve slámě je třeba říct ještě toto: odčerpala Tomovu vitalitu natolik, že už si nezpíval. Možná si pořád broukal, ale jel od Roda natolik daleko, že nic neslyšel, a proto to nemohl říct jistě.
Rod sám jel mlčky, neschopen zaplašit z mysli ohnivé vlasy a smaragdové oči. Tiše zaklel, ale zdálo se mu, že jeho kletbě něco chybí — možná zanícení. Docela určitě mu nešla od srdce. Dalo by se říct, že to byl jen velice polovičatý pokus o zlořečení.
Rod to nepopíral. Pořád ještě se cítil velice smířený se sílami stvoření. V tu chvíli by se nedokázal zlobit ani na svého kata… A to mu působilo starosti.
„Fessi.“
„Ano, Rode?“ Hlas zněl jakoby o něco víc uvnitř jeho hlavy než obvykle.
„Fessi, necítím se v pořádku.“
Robot nic neříkal; pak se zeptaclass="underline" „Jak se cítíš, Rode?“
V tom, jak to Fess řekl, bylo něco, co… Rod se ostře podíval na pseudo-koňovu hlavu. „Fessi, ty se mi směješ?“
„Směju?“
„Jo, směješ se mi. Slyšel jsi mě. Chechtáš se mi pod vousy.“
„Tohle tělo žádné vousy nemá.“
„Přestaň s tou komedií a odpověz mi na otázku.“
Robot, s něčím, co mohlo být povzdechnutí, řekclass="underline" „Rode, musím ti připomenout, že jsem pouhý stroj. Nejsem schopen emocí… Jen jsem zaznamenal nesoulad, Rode.“
„Tak takhle je to!“ zavrčel Rod. „O jaký nesoulad se jedná, smím-li se zeptat?“
„V tomto případě je to nesoulad mezi tím, co člověk doopravdy je a v co si přeje o sobě věřit.“
Rod ohrnul horní ret a kousl se do něj. „V co si tedy přeji věřit?“
„Že k té venkovské dívce nejsi nijak emocionálně vázán.“
„Jmenuje se Gwendylon.“
„Ke Gwendylon. K žádné ženě, když už o tom mluvíme. Namlouváš si, že jsi citově naprosto nezávislý a že už tě netěší to, čemu se obvykle říká 'být zamilovaný .
„Mám lásku strašně rád, děkuji pěkně!“
„To je něco jiného,“ zamumlal robot, „než být zamilovaný.“
„Zatraceně, nemluvil jsem přece o milování!“
„Ani já ne.“
Rod stiskl rty do úzké bílé linky. „Mluvíš o emocionální intoxikaci. A jestli je tohle to, co myslíš — ne, nejsem zamilovaný. Vůbec nemám chuť být zamilovaný. A pokud k tomu mohu něco říct, nikdy v budoucnosti zamilovaný nebudu!“
„To je přesně to, v co jsem říkal, že si přeješ věřit,“ odtušil robot.
Rod zaťal zuby a počkal, až ho zlost trochu přejde. „A jaká je tedy pravda o mně?“
„Že jsi zamilovaný.“
„K čertu, člověk buďto zamilovaný je, nebo není, a zatraceně dobře to o sobě ví.“
„Souhlasím, ale může si to odmítnout připustit.“
„Podívej se,“ odsekl Rod. „Už jsem zamilovaný byl a vím, jaké to je. Je to… hm…“
„Pokračuj,“ pobídl ho robot.
„No, je to jako“ — Rod zvedl hlavu a rozhlédl se po krajině — “víš, že je tu svět a že je skutečný, ale najednou nemáš ani jediný zatracený důkaz, že jsi středem světa a tou nejdůležitější věcí pod sluncem.“