Bylo snadné rozpoznat Loguirovy poddané šlechtice; všichni byli bohatě oděni a obklopeni ještě bohatěji oděnými vyzáblými a svraštělými muži: svými rádci, Durerovými lidmi.
Rod si byl naprosto jist, že cokoliv Durer navrhne, setká se s hromadným souhlasem všech jižních pánů, s výjimkou lorda Loguira.
A Loguirův hlas samozřejmě platil samojediný víc než hlasy všech jeho vazalů. Rod si vzpomněl, co při svém odchodu slíbil Kateřině: „Nikdo královně neublíží, dokud já budu naživu…
Dokud budu naživu…“
Jejich vystoupení mělo doslova skvělý úspěch. Rodovi se dařilo setrvávat spíš na mírně oplzlé než politické hladině a držel se na úzké hranici mezi risqué a pornografií. Publikum bylo nadšeno a Rod usoudil, že tenké uši musí být na Gramayre dominantím genetickým rysem. Také si všiml, že oči všech služtiček nyly spíš při pohledu na něj, než na Velkého Toma, a pokoušel se pochopit proč. Ovšem nezdálo se, že by to Tomovu egu nějak škodilo.
Ale tu a tam položil některý z rádců otázku, která se nedala jen tak přejít, a když se Rod v odpověď zmínil o tom, že se mezi lidmi na severu povídá, že by Clovisův dům mohl povstat proti koruně, zazářila jim v očích škodolibá radost.
Alespoň to bylo pochopitelné. U revoluce je nejdůležitější, aby začala; převzít kontrolu vždycky můžeš i dodatečně.
To bylo pochopitelné; ale teď, když bylo po zpívání, a Rod se odebral na půdu, která byla jemu a Velkému Tomovi přiřknuta jako dočasné útočiště, musel stále uvažovat o pohledech, kterým ho pronásledovaly služky. Kdyby se dívaly na Toma, bylo by mu všechno jasné a čekal by, že půda už bude plná, protože Tom šel napřed.
Ale pohledy nemohly znamenat totéž, když byly určeny jemu — pokud se povolání potulných pěvců netěšilo mnohem větší popularitě, než si myslel.
A tak byl ještě víc zmaten, i když ne překvapen, když mu jedna ze služtiček nabídla džbánek vína.
„Svlaž si své vyprahlé hrdlo, pane pěvče,“ zamumlala tiše a oči se jí leskly, když mu džbánek podávala.
Podíval se na ni koutkem oka a váhavě džbánek přijal; nemělo smysl představit se jako nevychovanec.
„A dovol mi,“ zašeptala, zatímco pil, „abych zahřála tvé lůžko, máš-li chuť.“
Rod vyprskl a rozkašlal se, pak se na ni pozorně podíval. Dívka měla oblé tvary a bujné poprsí a široká ústa s plnými rty — svým způsobem úplně jako Gwendylon…
Jat náhlým podezřením, Rod se na děvče zadíval ještě pozorněji; ale ne, oči téhle dívky byly na vnějších koutcích trochu zvedlé a nos měla rovný a dlouhý, kromě toho, oči i vlasy měla černé.
Suše se usmál, dopil zbytek vína ve džbánku a vrátil jí ho. „Díky, děvče, děkuji ti pěkně.“
Bylo to příznačné, že přišla za ním a ne za Velkým Tomem. Tom byl určitě větší kus chlapa, ale Rod byl tím, kdo měl postavení. Čubičky, jako je tohle děvče, pomyslel si, se nestarají o to, jaký chlap je, ale co je, zvláště když je na společenském žebříčku výš než ony.
„Děkuji ti,“ řekl znovu, „ale byl jsem dlouho na cestě a umdlévám únavou.“ Skvělá řeč, pomyslel si. Jen tak dál a začne pochybovat o mé mužnosti. Alespoň mne pak nechá na pokoji.
Služebná sklopila oči a kousla se do rtu. „Jak si přeješ, pane.“ Pak odešla a nechala Roda, aby ji sledoval pohledem.
Nezdá se, že by si z jeho odmítnutí něco dělala. Když si to Rod uvědomil, pocítil skoro vztek… ale nebylo to spíš tím vítězoslavným výrazem, který se jí mihl v očích, zábleskem radosti? Rod pokračoval v cestě a přitom uvažoval, jestli se nějakou náhodou neocitl na stránkách učebnice machiavellistiky.
Dveře na půdu byly zavřeny a přesně jak Rod předpokládal, zevnitř se ozývalo tlumené ženské kvičení, doprovázené Tomovým basovým smíchem, jenž rovněž potvrzoval jeho předpoklad. Rod filozoficky pokrčil rameny, upravil si harfu na zádech a vydal se zpátky po dlouhém, točitém schodišti. Věděl, jak užitečně využít času. Hrad byl očividně vystavěn paranoikem a bylo jisté, že se v něm nacházejí tajné chodby.
Pomalu procházel hlavní chodbou a pohvizdoval si. Žulové zdi byly zbarveny do okrova, lemovány naaranžovanými brněními a tu a tam osamocenou tapisérií. Některé z tapisérií byly velké a dosahovaly od stropu až k zemi; Rod si jejich rozmístění pečlivě uložil do paměti. Bylo velice pravděpodobné, že alespoň některé z nich ukrývají vchody do tajných chodeb.
Z hlavní chodby se pravoúhle rozbíhalo dvanáct vedlejších chodeb. Když došel k sedmé, zmocnil se ho pocit, že jeho kroky získaly ozvěnu — velice zvláštní ozvěnu, která zněla jako dva kroky za každý jeho vlastní. Zastavil se, aby si prohlédl tapisérii; ozvěna udělala ještě dva kroky a pak zastavila rovněž. Rod koutkem oka zachytil mihnutí svraštělého, přepychově oděného strašáka; zdálo se mu, že poznal Durera, ale v té rychlosti bylo těžké říct to s určitostí.
Odvrátil se a pokračoval chodbou, broukaje si 'Já a můj stín'. Ozvěna začala znovu.
Rod se považoval za docela družného člověka a společnost mu nijak zvlášť nevadila. Ale mohl se klidně vsadit, že s Durerem za patami se tady toho moc nedozví. Ergo musel vymyslet nějaký způsob, jak se jeho nechtěné společnosti zbavit. To nebude lehké, protože je jisté, že Durer zná hrad velice podrobně, zatímco Rod ho nezná vůbec.
Ale devátá odbočka se zdála být pro tento účel docela příhodná — byla neosvětlená. Zvláštní, pomyslel si Rod; ostatní chodby byly osvětleny pochodněmi umístěnými každých pár kroků. Ale tady bylo tma jako v Karlových Varech před začátkem sezóny; taky tam byl tlustý koberec prachu bez jediné stopy po lidských nohou. Ze stropu hustě visely pavučiny, ze zdí stékaly kapičky vody, svlažující ostrůvky mechu.
Ale hlavním jejím rysem byla tma. V prachu by zanechal zřetelnou stopu, ale temnota mu poskytovala příležitost zmizet v chodbě nenápadně a Durer nemohl předpokládat, že tamtudy půjde.
Rod zabočil do chodby, rozkýchal se v prachu, který se zvedl pod jeho nohama, a přitom zaslechl zašrarmocení za svými zády. Na rameno mu dopadl pařát a on se rychle obrátil, připraven udeřit.
Ano, byl to Durer, měřící si Roda svým obvyklým pohledem, ve kterém se podezíravost mísila s nenávistí. „Co tady hledáš?“ zakrákal.
Rod smetl jeho kostnatou ruku ze svého ramene a opřel se o zeď. „Nic zvláštního, jen se tak rozhlížím kolem. Zrovna nemám nic lepšího na práci, leda že by sis přál poslechnout píseň?“
„Jdi s tím svým kvákáním k čertu!“ odsekl Durer. „A přede mnou si na pěvce hrát nemusíš; já vím, kdo jsi.“
„Ano?“ Rod pozvedl obočí. „Jak víš, že ve skutečnosti nejsem pěvec?“
„Slyšel jsem, jak zpíváš. Teď táhni do svého pokoje, pokud nemáš co na práci jinde.“
Rod se poškrábal na nose. „Hm, co se mého pokoje týče,“ řekl jemně, „vypadá to, že můj společník pro něj našel lepší upotřebení než spánek. Takže jsem v poněkud choulostivé situaci, jestli mi rozumíš.“
„Skandál!“ zasyčel rádce.
„Ach ne, řekl bych, že Velký Tom bere tyto věci velice přirozeně. A jelikož teď nemám kde být, myslel jsem si, že nemůže škodit, když se tu trochu porozhlédnu.“
Durer ho probodl pohledem o intenzitě laserového paprsku. Pak, velice váhavě, o několik kroků ucouvl.
„To je pravda,“ řekl. „Nejsou zde žádná tajemství, která bychom před tebou museli skrývat.“
Rod se násilím ovládl a redukoval záchvat smíchu na mírnou křeč ve svém nitru.
„Nemůžeš však vědět,“ pokračoval strašák, „že v těchto místech straší.“
Rod pozvedl obočí. „Neříkej.“ Zatahal se za spodní ret a zamyšleně si Durera změřil. „Zdá se, že znáš hrad dokonale.“
Durerovy oči zaplály jako elektrický oblouk. „Žádný, kdo v tomto hradě bydlí, nemůže o sobě něco takového tvrdit. Ale já jsem Durer, rádce vévody Loguire! Je mou povinností znát dobře jeho hrad — ne však tvou!“
Ale Rod už se odvrátil a podíval se do temné chodby. „Víš,“ řekl zadumaně, „ještě nikdy jsem neviděl ducha…“
„Nikdo, kdo zůstal na živu, aby o tom mohl vyprávět, ho neviděl! Vejít tam je akt čiré hlouposti!“