Všichni duchové s výjimkou Horacia zmizeli za zvuku myších nožiček utíkajících po podzimním listí. Horacio se obrátil a vyrazil do hloubi chodeb, následován Rodem.
Rod počítal kroky; po padesátém duch udělal ostrou otočku o devadesát stupňů, zcela pomíjeje zákony setrvačnosti, a prošel dveřmi. Rod se pokusil to po něm zopakovat a vyvázl z toho jen s lehkým klopýtnutím.
Duchův hlas se v jeskyni podobné místnosti rozléhal zlověstnou ozvěnou. „Původně to samozřejmě byla jeskyně, vyrobená Bohem mnoho století předtím, než jsem sem přišel. Jeho daru jsem využil pro velkou hodovní síň.“ Místnost se rozezvučela hlasy tisíce ozvěn a duch-patriarcha si ztěžka povzdechl. „Veselé a bouřlivé hostiny tu byly pořádány v oněch časech, člověče. Mnoho půvabných děv a statečných rytířů.“ V jeho hlase zaznělo vzrušení. „Zářící světly a jásající hudbou byla tato síň v těch dávno zapomenutých dnech a zaznívaly tu příběhy a ságy starší, a přesto mnohem živější než ty, které se vyprávějí dnes. Víno barvilo tváře mých dvořanů do červena a život proudil žílami jejich spánků, plníc jejich uši hučením krve!
Voláním života…“ Duchův hlas zeslábl; jeho ozvěna odumřela na chladných kamenných zdech jeskyně, až byla celá bývalá hodovní síň zase tichá.
Někde v dálce dopadla kapka vody a naplnila ticho tisícem ozvěn.
„To všechno už je pryč, člověče,“ zamumlal duch. „Pryč a mrtvé, zatímco pět tuctů synů z mé krve vládlo této zemi po mně a po smrti za mnou přicházelo sem do chladných síní. Mrtví jsou všichni mí stateční druzi, ochotné děvy — pryč, proměněny v prach pod tvýma nohama.“
Rod se nahrbil, jako by se ho mezi lopatkami dotkl mrazivý vítr. Pokusil se poněkud nadlehčit na tlustém koberci prachu, který pokrýval zem staré hodovní síně.
„A teď!“ duchův hlas ztvrdl v náhlém hněvu, „teď jiní vládnou těmto síním, plémě šakalů a hyen, jež se rouhá mým starým druhům tím, že tu chodí v lidských podobách!“
Rod nastražil uši. „Jak to myslíš, můj pane? Někdo ti tuhle síň zabral pro sebe?“
„Zpropadení zakrslí strašáci!“ zvolal Loguire zlostně. „Sprostá lůza, zbabělci nízkého rodu — a jejich pán se stal rádcem odnože mého rodu, vévody Loguira!“
„Durer,“ vydechl Rod.
„Tak sám sebe nazývá,“ zavrčel duch. „A je to příhodné jméno, protože jeho srdce je tvrdé a duše křehká.
Ale zapamatuj si, člověče,“ duch obrátil své propastné oči na Roda a Roda se zmocnil pocit, že se mu při pohledu na řeřavé uhlíky v nich kůže vlasů odlepila od lebky. „Zapamatuj si dobře,“ pokračoval duch a přitom napřáhl ruku s ukazováčkem namířeným na Roda, „že tvrdá a křehká ocel bude zlomena jediným mocným úderem, starého dobrého železa. A stejně tak bude tahle zlotřilá parodie na člověka rozdrcena mužem, který je hoden označení muž!“
Duchova ruka poklesla. Sklonil hlavu a celá jeho postava se nahrbila. „Jestli,“ zamumlal tiše, ještě někdo takový, kdo může sám sebe nazvat mužem, žije v těchto temných dnech…“
Rod se od ducha diskrétně odvrátil a rozhlédl se po jeskyni. Byla tam jen tma, hustá a svírající se. Zamrkal a potřásl hlavou, aby se zbavil pocitu, že ta tma tlačí na jeho oční bulvy. „Lorde Loguire,“ začal, pak se zarazil a začal znovu: „Lorde Loguire, to já bych mohl být tím tvým kusem železa — stejně mi tak už kdysi říkali. Ale abych porazil rádce, musím toho o nich vědět co nejvíc. Proto mi pověz: jakou práci dělají v těchto chodbách?“
„Čarodějnictví,“ zavrčel duch, „černou magii! Ačkoliv se v tom sám nevyznám, a tudíž nemohu říct…“
„Řekni mi, co víš,“ pobídl ho Rod. „Všechno, co mi povíš, přijmu s povděkem.“
„Mluvíš jako farář při zpovědi,“ odfrkl si duch. „Přesto ti povím, co vím. Věz, člověče, že ti zakrslíci si postavili velký oltář — ne z oceli, ani ze stříbra nebo zlata, z žádného kovu, který znám — přímo tady ve středu síně, kde kdysi tančili mí dvořané!“
„Hm,“ Rod stiskl rty. „A koho vzývají před tím oltářem?“
„Koho vzývají?“ Duch zvedl hlavu. „To je mystérium samo o sobě, neboť oni vstupují do svého zlého oltáře a pak jsou pryč; pak hle! zase jsou tady, stejní jako předtím. Mohu se jen domýšlet, že dávají svou živou krev nějakému temnému démonovi v blýštícím se oltáři — proč jinak by byli takoví zakrslíci?“
Známé brnění začalo na Rodově zátylku a pokračovalo dál mezi lopatky. „Musím ten oltář vidět, můj pane.“ Sáhl po dýce. „Udělám teď trochu světla.“
„Ne!“ zaječení projelo Rodovými ušními bubínky jako žhavý drát. Duch zapulzoval, scvrkl se a zase vyrostl, ale jeho obrysy byly rozmazané jako plamínek svíčky. „Chceš mne zničit, člověče, poslat mne úpícího do temnějších končin, než jsou tyto?“
Rod si promasíroval temeno hlavy, pokoušeje se uvolnit svaly, které z duchova zaječení zachvátila křeč. „Odpusť, lorde Loguire; zapomněl jsem. Má pochodeň zůstane temná, ale musíš mne odvést k tomu oltáři, abych si ho mohl prohlédnout alespoň rukama.“
„I ty chceš vzývat démona?“ Propastné oči zlověstně nabyly na hloubce.
„Ne, ale musím ho znát, abych ho mohl zničit, až nastane čas.“
Duch byl na chvíli tiše, pak vážně přikývl a pokynul hlavou. „Pojď.“
Rod pomalu klopýtal kupředu, ruce napřažené před sebou, dokud se nedotkl něčeho studeného.
„Opatrně, člověče,“ zahřměl duch, „neboť tady sídlí temná moc.“
Opatrně a systematicky Rod zkoumal rukama kovový předmět, slabě se lesknoucí ve světle duchovy luminiscence. Pak jeho pravá ruka sáhla do prázdna. Vyjekl, zjistil, že to byl jen roh, a přál si, aby duch vydával trochu víc světla. Pak pokračoval v průzkumu, dokud nenašel obrys dveří, nebo spíš dveřního otvoru sedm stop vysokého a tři stopy širokého.
„Co je uvnitř, lorde?“ zašeptal.
„Je to rakev,“ zasténal duch, „kovová rakev bez víka, stojící vzpří meně. Tys našel její otevřenou část.“
Roda napadlo, co by se asi stalo, kdyby vstoupil dovnitř, ale z jakýchsi nevysvětlitelných důvodů k tomuto experimentu postrádal to pravé vědecké zanícení.
Místo toho přejel rukou kolem otvoru. Dlaní nahmatal ovál, malý ovál lehce vystupující z povrchu kovového bloku. Když prsty prozkoumal oblast vpravo od dveří, našel celé pole takových oválů, hranolů a tlačítek. To místo bylo hladší a méně chladné než zbytek 'oltáře' — sklo, usoudil, nebo nějaký plastik. Objevil ovládací panel.
„Lorde Loguire,“ zavolal tiše, „pojď prosím tě blíž ke mně, protože potřebuji světlo.“
Duch se snesl k němu a v jeho chladném světle Rod uviděl skupinu měřidel a ukazatelů a panel různobarevných tlačítek.
Duchův hlas zněl mírně, skoro soucitně. „Proč se chvěješ, člověče?“
„Je tu chladno,“ odsekl Rod. „Lorde Loguire, bojím se, že musím souhlasit s tvým názorem na tuto ohavnost. Nevím, co to je, ale nic dobrého to není.“
Duch souhlasně zabručel. „A soudě podle toho, jak nedobře to vypadá, musí být i účel, ke kterému to bylo stvořeno, zlý.“
„No, nejsem si jist, že to platí obecně,“ zamumlal Rod, „ale v tomto případě to musím potvrdit. Lorde, nevšímej si prosím, co budu říkat v příštích okamžicích. Musím odříkat, hm, zaklínadlo proti zlu tohoto, hm, stroje.“
Přešel do žargonu galaktických pilotů, zatímco se Loguire jen zmateně mračil.
„Jsi tam, Fessi?“
„Ano, Rode.“
„A slyšels to?“
„Samozřejmě, Rode.“
„Hm. Tak tedy, tahle věc je z kovu, pravoúhlá, asi tak, hm, dvacet stop dlouhá, řekněme deset vysoká a možná deset široká. Vpředu má prohlubeň zhruba ve tvaru rakve.“
„Příhodné,“ zamumlal robot.
„Nekecej mi do toho, prosím tě. Je to bílý kov s matným povrchem, a zrovna teď je studenější než peklo. Vedle prohlubně je skupina knoflíků — a dlouhý pruh stupnice s ukazatelem.
„Jak jsou kalibrovány stupnice, Rode?“
„Řekl bych, že logaritmicky, Fessi. Arabské číslice. Nula je asi tak ve třech čtvrtinách zleva. Levá strana stupnice je cejchovaná do deseti tisíc. Pravá strana pokračuje až k, hm, 2 385. Připadá ti to nějak povědomé?“
Chvíli bylo ticho, pak robot odpověděclass="underline" „Zaznamenáno pro analýzu. Pokračuj v popisu.“