„To je opravdu uklidňující pomyšlení,“ zamumlal Rod. Pak se vydal dolů po mechem obrostlých stupních, broukaje si píseň: 'Nikdy nebudeš sám.“
Tentokrát byly dveře na půdu otevřeny a Tomovo hluboké, burácivé chrápání se ozvěnou rozléhalo kamennými chodbami. Rod se zastavil u dveří a kousl se do rtu. Pak se vrátil do chodby, vytáhl z kruhu pochodeň a strčil ji před sebou do místnosti a opatrně nakoukl dovnitř, aby se přesvědčil, že Toma někdo nenapodobuje, maje při tom nekalé úmysly vůči jeho osobě.
Plápolající světlo pochodně odhalilo statného vesničana pohrouženého do říše snu a od hrudního koše níž zakrytého pláštěm. Jedna jeho medvědí tlapa byla pohodlně přehozena kolem hebkého a štědře zaobleného těla blondýnky, zakryté (nebo nezakryté) ve stejné míře tímtéž pláštěm. Její malá, pevná ňadra byla přitisknuta k Tomově boku; hlavou spočívala na jeho rameni, husté světlé vlasy rozhozeny v půvabném nepořádku všude kolem. Jedna z jejích sluncem opálených paží byla majetnicky přehozena přes obrovu medvědím kožichem porostlou hruď.
Rod se zamračil a přistoupil blíž. Dívčina tvář byla útlá, nos pozvedlý, ústa malá, zformovaná do spokojeného úsměvu.
Očividně to nebyla brunetka, která před několika hodinami Rodovi projevovala náklonost. Překvapilo ho to; tahle holka se tedy neobrátila na sluhu, když byla odmítnuta pánem.
Jistě, mohlo to být způsobeno prostě tím, že nebyla dost rychlá… I když to asi ne, neboť Velký Tom by se klidně a rád postaral o obě.
Vložil pochodeň zpátky do kruhu a pak se vrátil na půdu, sundal si kabátec a uvelebil se na hromádce slámy, která sloužila místo postele. Její dotek v něm vyvolal nedávné vzpomínky. Zívl, položil si hlavu na předloktí a pomalu se začal propadat do spánku.
„Smrtelníče Gallowglassi!“
Hlas se v malé místnosti rozlehl jako zaburácení hromu. Rod se vymrštil, dívka zaječela a Velký Tom zaklel.
Nad nimi se vznášel duch, chladně světélkující do tmy.
Rod vyskočil na nohy a přitom přejel pohledem po svých spolunocležnících. Dívka se choulila k Tomově mohutné hrudi a v očích měla čirý děs. Tomův obličej naproti tomu vyjadřoval nevrlý (ač pravděpodobně rovněž zděšený) odpor. Rod obrátil svou pozornost na ducha, který před nimi stál vzpřímený v plátovém brnění a obličej měl neuvěřitelně protáhlý a hubený. Meč, který mu visel po boku, byl rapír; Horacio Loguire to tedy nebyl.
Rod si připomněl, že pánem je tady on — což byl fakt, na který už skoro zapomněl. Oplatil prázdný pohled duchových očí se vší důstojností a přezíravostí, které byl v danou chvíli schopen. „Jak si to představuješ,“ vyštěkl, „chovat se před gentlemany takovým zavrženíhodným způsobem?“
Duchovy propastné oči se rozšířily a kostnatá čelist mu poklesla až na prsa. Zjevně byl smrtelníkovým chováním zaražen.
Rod pokračoval ve stejném duchu: „Mluv, a zdvořile, nebo zatančím na tvých kostech skočnou!“
Duch se nahrbil a Rod měl najednou pocit, jako by cítil pach vlhké země. Zjevně existovalo stálé spojení mezi duchem a jeho tělesnými pozůstatky. Rod si v duchu učinil poznámku, aby se příležitostně porozhlédl po místním hřbitově.
„Prosím o prominutí, mylorde,“ zakoktal duch. „Nemínil jsem nikoho urazit. Já jen — “
Rod ho stroze přerušil. „Teď, když jsi přerušil můj odpočinek, můžeš docela dobře pokračovat. Co mi přinášíš?“
„Jsi předvolán — “
Rod ho opět zarazil. „Mne nikdo předvolávat nebude.“ „Omlouvám se, mylorde.“ Duch se uklonil. „Mylord Loguire si žádá tvé přítomnosti.“
Rod ho chvíli zamyšleně pozoroval a pak s povzdechem zvedl svou harfu. „No dobře, kdo jedná s duchy, musí jednat v nezvyklé hodiny.“ Kývl hlavou. „Horacio Loguire?“
„Právě ten, můj pane.“
Služebná vyjekla.
Rod zamrkal; skoro zapomněl, že má publikum. Do oběda se jeho reputace roznese po celém hradě. „Tak dobře,“ řekl a pověsil si harfu přes rameno. „Veď mě.“
Duch se znovu uklonil a pak zamířil s rukama předpaženýma ke zdi.
„Zadrž,“ křikl na něj Rod. Dal by přednost tomu, kdyby tajné chodby zůstaly i nadále tajnými. „Jdi k lordu Loguirovi a řekni mu, že přijdu hned. Zapomněl jsi, že nedokážu procházet zdmi jako ty.“
Duch se zatvářil zmateně. „Ale pane — “
„Jdi už!“ štěkl Rod.
Duch se celý scvrkl. „Jak si přeješ, můj pane,“ zamumlal chvatně a zmizel.
V náhle nastalé tmě ze sebe služebná vydala dlouhý, plačtivý povzdech a Velký Tom se klidně zeptaclass="underline" „Teď už se komplotuješ i s duchy, můj pane?“ V jeho hlase zazněla sotva stopa údivu.
„Ano,“ odpověděl Rod a otevřel dveře dokořán, přemýšleje, kde Velký Tom přišel k slovům jako 'komplotuješ . Ve dveřích se ještě obrátil a přísně si dvojici změřil ve světle, proudícím z chodby: „Pokud se jen slůvko o tom, co se tady stalo, donese na veřejnost, můžete si být oba jisti, že se až do smrti klidně nevyspíte a raději si zvykejte na půlnoční hosty.“
Tomovy oči se zúžily, ale dívčiny se naopak poplašeně rozšířily.
Fajn, pomyslel si Rod, na ni moje výhrůžka zabrala. Teď si můžu být jist, že bude zticha.
Obrátil se na podpadku a zabouchl za sebou dveře. Velký Tom ji určitě utěší a to, že jeho pán poroučí duchům, mu rozhodně v jejích očích neuškodí.
Ale hlavní je, že bude držet jazyk za zuby. Neboť na člověka, který nevěří v magii, už Rod pro svou pověst čaroděje udělal dost.
Chodil tak dlouho chodbami, dokud nenašel prázdnou komnatu s přístupem do tajných průchodů. Žulový blok na jedné zdi byl přitesán do basreliéfu oranžové flétny pálené na hranici; Loguirové brali očividně své adoptované irské jméno vážně. Rod našel jeden uhlík v hranici, který byl vytesán hlouběji než ostatní, a s vynaložením celé své váhy ho zatlačil doprava. Prastarý mechanismus zakvílel a v kamenné dlažbě na podlaze se otevřely padací dveře.
Rod nohou nahmatal schody, sáhl nad sebe pro ocelový kruh, visící na spodní straně poklopu, a táhl ho za sebou, zatímco opatrně scházel dolů.
Vyšel ve velké síni s temným oltářem. Jeho přízračný průvodce tam už byl a čekal na něj.
Duch se uklonil. „Bude-li pánovi libo mne následovat…“ Pak se odvrátil a pomalu plul směrem k lomení chodby. Rod se vydal za ním, tiše si mumlaje: „Vsadil bych se, že to myslí ironicky.“
Vešli do jiné chodby a tam, po své pravici, Rod uviděl liščí ohníčky shromážděných duchů. Viseli nehybně ve vzduchu, hlavy skloněné, a dívali se na něco, co leželo na zemi uprostřed jejich kruhu. Rod uslyšel velice lidské a velice vystrašené kňourání.
Když si Horacio všiml jeho příchodu, vzhlédl. Pak se oddělil od svých druhů, obličej zkřivený hněvem.
„Lorde Loguire!“ Rod se dvorně uklonil a zase se narovnal. „Proč jsi mne sem zavolal?“
Duchovy rysy poněkud povolily a jako by roztály. „Smrtelníče Gallowglassi,“ zahřímal, „proč jsi mi neřekl, že jsi do našich chodeb přišel s doprovodem?“
„S doprovodem?“ Rod pozvedl obočí. „Já jsem měl nějaký doprovod?“
Loguire se opět zamračil, tentokrát trochu zmateně. „Pravdu povědíc, je tady osoba, která šla za tebou, jak jsem zjistil, když jsem opustil síň s tím podivným zařízením.“
„Nebesa,“ zamumlal Rod.
„Gesundheit,“ řekl Loguire. „Pokud bychom si přáli, aby nám tady courali lidi, postaral bych se, aby chodby byly vytápěné. Ale vraťme se k věci: našel jsem tvou služebnou, jak jsem už řekl, hned u vchodu do velké síně.“
„Služebnou?“ Rod se zamračil. „Jak víš, že to byla služebná?“
„Poslouchala za dveřmi. A že patří k tobě, víme podle toho, že když jsme ji zajali, křičela tvoje jméno.“
„Hm.“ Rod se poškrábal na temeni lebky a zamračil se ještě víc. „To že dělala?“
„Ano; jinak bychom ji neušetřili. Proto jsem poslal pro tebe, aby sis ji odvedl.“
Loguire ustoupil stranou, kruh duchů se rozevřel a Rod přistoupil blíž. V přízračném světle duchů uviděl ztělesnění zoufalství pokoušející se vtisknout do kamenné zdi. Dlouhé černé vlasy jí zakrývaly ramena. Na sobě měla bílou blůzu, dlouhou sukni a černý živůtek. Posledně jmenovaný byl velice štědře vyplněný.
„Můj pane Loguire,“ začal Rod, ale hlas mu přeskočil, a tak začal znova: „Lorde Loguire, ta žena je mi skutečně povědomá.“ Pak, nejněžnějším hlasem, jakého byl schopen, řekclass="underline" „Podívej se na mne, děvče.“