Černovlasá hlava se k němu otočila a dívka vzhlédla. Její ústa se pootevřela a obličej se jí rozzářil radostí a úlevou. „Můj pane!“
Pak měl najednou její ruce kolem krku, tak těsně, že byl nucen zápasit o dech, její tělo se k němu tisklo, její hlava se mu pokoušela zavrtat do ramene a celá se při tom otřásala potlačovaným pláčem. „Můj pane, ach můj pane!“
„Pane můj!“ opakoval Rod, pokoušeje se odstranit její paže a uvolnit si tak trochu krk. Samozřejmě, že ji poznal. Byla to ta služtička, která se mu večer nabízela.
„No tak, no tak, děvče, už je to v pořádku,“ mumlal a hladil ji po zádech. Místnost se kolem něj roztočila; našel si očima světlý bod a upřel se k němu. Ukázalo se, že je to obličej Horacia Loguira a tváří se značně znechuceně. „Odveď ji z našich chodeb, člověče. Jsou už tak dost vlhké.“
Rod zrovna uvažoval nad tím, jak pěkně se mu dívka drží v náručí. Zavřel oči a vdechl její vůni a teplo. Přikývl. „Ano, mylorde, udělám to. No tak, no tak, děvče, nesmíš plakat.“ Vytáhl z rukávu kapesník a otřel jí s ním tváře. „Už žádné slzy, drahoušku, zvyšuješ vlhkost ovzduší a Horacio by mohl dostat artritidu — kdyby si vzpomněl, kam odložil své kosti — no tak, buď statečná holčička.“
Hlavou se mu opírala o prsa a popotahovala. Oči měla zavřené, obličej uvolněný; skoro se zdálo, že usnula. Rod byl zachvácen náhlým přívalem něhy, který se spojil s přirozeným ochranářským pudem vyvolaným klasickou situací 'dáma v nesnázích'.
Zjistil, že se dívá do zamyšlených, prázdných očí Horacia Loguira. „Uvízl jsi v osidlech, člověče.“
„Kdo, já?“ Rod se zamračil a zabušil si pěstí na solar plexus. „Tohle už sedmkrát prošlo ohněm.“
„A pokaždé utrpělo porážku,“ přisvědčil Loguire. „Odveď ji odsud, smrtelníče.“
Rod se na něj znechuceně zamračil a znovu se podíval na dívku ve svém náručí. „Pojď, děvče,“ zamumlal, „musíme odejít z těchto míst.“
Vyzvedl ji a nesl ji na loktech. Dívka se spokojeně schoulila, přitiskla si hlavu na jeho prsa a rukama ho objala kolem krku.
Děti a ženy, pomyslel si Rod podrážděně; jsou horší než zrádný močál.
„Můj pane,“ řekl Loguirovi, „povedeš mne? Jistě pochopíš, že jsem poněkud rozrušen…“
„Jistě,“ řekl duch, otočil se a vydal se chodbou, ale ne dřív, než si Rod všiml lehkého přízračného úsměvu na jeho tváři.
Došli do pochodněmi osvětlené chodby, kde se před několika hodinami střetl s Durerem. Mužík byl pryč; zjevně se smířil s nejhorším a radostně odešel po svých.
Rod postavil dívku na podlahu. Zamumlala nějaký tichý a nesrozumitelný protest a znovu se k němu přitiskla. Rod ji objal pažemi a hladil ji tváří po vlasech, prodlužuje tu chvíli, jak to jen šlo.
Pak se smutně usmál a zvedl ruku, aby jí prsty přejel po bradě a nadzvedl jí obličej. Dlouhými řasami vybavené oči byly stále zavřené, zatímco plné rudé rty se pomalu pootevřely…
Rod se ovládl a tiše řekclass="underline" „Musíš mi něco vysvětlit, děvče. Proč jsi šla za mnou?“
Poplašeně otevřela oči. Pak se kousla do rtu, sklonila hlavu a ucouvla od něj, držíc se prsty látky jeho kabátce.
„Vysvětli mi,“ pokračoval, „kdo tě poslal, abys mne špehovala.“
Podívala se na něj a oči se jí ukřivděně zaleskly. Zavrtěla hlavou. „Nikdo, můj pane. Nikdo, jen já sama.“
„Ano?“ Rod se smutně usmál. „O své vlastní vůli jsi mne následovala do strašidelných chodeb?“
Znovu sklopila oči. „Nebojím se duchů, pane.“
Rod překvapeně našpulil rty. Pokud mluvila pravdu, byla na služebnou dívku nezvykle odvážná. Nervy jí nepovolily, dokud doopravdy neuviděla duchy — a jelikož Rod měl s jejich sténáním osobní zkušenost, vůbec se jejímu zhroucení nedivil.
„Pořád jsi mi ale nevysvětlila, proč jsi mne sledovala?“
Znovu se kousla do rtu a odvrátila tvář. Rod mlčky čekal.
Nutíc ze sebe každé slovo, dívka nakonec řekla: „Já — bála jsem se o tebe, můj pane.“
Rod vytřeštil oči; pak se jeho ústa zkřivila do ironického úsměvu. Zavrtěl hlavou odříkaje pomalu: „Ty ses bála o mne!“
„Ano!“ Dívčina hlava se vymrštila a oči jí zaplály. „Nevěděla jsem, že jsi čaroděj a… člověk sám v těchto chodbách…“
Hlas se jí zadrhl; znovu sklopila oči.
Rod si povzdechl a přitáhl si ji k sobě. Chvíli mu vzdorovala a pak se poddala jeho síle.
„Děvče, děvče!“ zamumlal. „Jak jsi mi chtěla pomoci?“
„Já — trochu to s duchy umím, pane.“ Její hlas byl tlumený látkou jeho kabátce. „Myslela jsem…“
Rod se zamračil. Byla snad komunikace s duchovním světem na téhle ztřeštěné planetě normální?
Jemně ji pohladil po zádech a vtiskl si obličej do jejich vlasů. Jistě, mohla lhát, ale to by znamenalo, že je skvělá herečka, a na to mu připadala příliš málo důmyslná.
Povzdechl si a pevněji ji sevřel v náručí. Spokojeně zapředla a přitiskla se k němu rty. Rod zavřel oči a zapudil ze své mysli vše kromě doteku jejího těla. Byl to hezký pocit, velice hezký. Skoro takový, jako s tou vesničankou Gwendylon…
Rychle otevřel oči. Zadíval se do pochodněmi prozářeného šera chodby a představil si obě dívčí tváře vedle sebe. Nabarvi vlasy načerno, trochu protáhni oči, narovnej nos…
Všimla si jeho napětí a vzhlédla. „Co se stalo, můj pane?“
Hlas měla trochu vyšší, ano, ale měl stejnou barvu.
Podíval se na ni. Pleť měla bez vady a neměla jedinou pihu, ale to mohl vyřešit make-up.
Namířil ukazováček přímo mezi její oči. „Ty ses mne pokusila oklamat,“ řekl. Prstem se dotkl špičky jejího nosu.
V očích se jí mihlo zklamání a najednou byla nevinnost sama. „Oklamat tě, můj pane? Já — já nevím — “
Rod cvrnkl prstem a špička dívčina nosu odpadla. Zašklebil se a přikývl. „Kukuřičný škrob a voda. Ale udělalas chybu, že sis ho napřímila, mnohem víc se mi líbil malinko pozvedlý.“
Prsty přetřel koutky jejich očí a oči najednou nebyly protažené, a Rod měl na prstech tmavou šmouhu. „Kukuřičný škrob a voda a černá barva do očních koutků. Mouka smíchaná s trochou pálené umbry na tváře a hena do vlasů.“
Koutky jejích úst se sevřely. Pod líčidlem ji tvář zrudla hněvem.
Rod potřásl hlavou. „Ale proč, děvče? Tvoje pravá tvář je přece mnohem krásnější.“
S uspokojením pozoroval, jak její hněv taje v něhu a vášeň. Dívka; sklopila oči. „Nedokázala jsem se s tebou rozloučit, pane.“
Zavřel oči, stiskl zuby a jen s největším úsilím potlačil touhu ji sevřít v náručí. „Ale…“ zarazil se a zhluboka nabral dech, „Ale jak jsi mne sledovala, děvče?“
Vzhlédla a prohlédla si ho nevinnýma očima. „Přece v podobě říčního orla, pane.“
Víčka se mu se skoro slyšitelným cvaknutím zase otevřela. Vytřeštil oči. „Čarodějnice? Ty? Ale…“
„Nebudeš mnou pro to opovrhovat, pane?“ zeptala se s obavami. „Ty, který jsi sám čaroděj?“
Pohled se mu rozostřil. „Co? Hm — čaroděj?“ Potřásl hlavou, snaže se udělat si v ní jasno. „Hm, chtěl jsem říct… Ne, samozřejmě, že nechci… no dobře, někteří z mých známých jsou… hm…“
„Můj pane?“ Zkoumavě si ho prohlédla. „Jsi v pořádku?“
„Kdo, já? Samozřejmě, že ne! Ne, počkej moment…“ Zarazil se a velice, velice zhluboka se nadechl. „Tak poslyš. Takže ty jsi čarodějnice. Tak. To je věc. Daleko víc než tvoje nadání mne však zajímá tvá krása.“
V očích měla žhavé uhlíky, které slibovaly vzplát, kdyby na ně jen dýchl.
Znovu se zhluboka nadechl a zavolal své hormony k pořádku.
„Tak. Tohle si spolu musíme vyjasnit.“
Přitiskla se k němu a vydechla. „Ano, můj pane.“
„Ne, ne! Takhle jsem to nemyslel.“ O krok ucouvl, drže si ji na vzdálenost paží od sebe. „Podívej se. Jediný důvod, který jsi měla k tomu, abys mne sledovala, byl, že ses bála, abych tu neupadl do potíží, se kterými bych si nedokázal poradit. Je to tak?“
Plamínky v jejích očích pomalu pohasly, nahrazeny chladem zklamání. Sklopila oči. „Ano, můj pane.“
Způsob, jakým to řekla, jasně prozrazoval, že měla spoustu jiných úmyslů. Nicméně Rod pokračoval. „Ale teď už víš, že jsem čaroděj. Správně?“
„Ano, můj pane,“ zašeptala sotva slyšitelně.
„Takže víš, že se nebojím ničeho. Správně? Takže už není žádný důvod k tomu, abys mne dál sledovala, správně?“
„Ne, můj pane!“ Její tvář se k němu odhodlaně obrátila, pak vysunula bradu, hrdě, povýšeně a tvrdohlavě. „Pořád tě budu sledovat, Rode Gallowglassi. V tomto světě existují kouzla, se kterými si neporadíš.“
Co mu na ní šlo nejvíc na nervy, pomyslel si Rod, bylo, že měla skoro vždycky pravdu. V tomhle bláznivém, na hlavu postaveném světě zřejmě skutečně byla 'kouzla', jaká si ani nedokázal představit.
Jenže na druhé straně, existovala kouzla, se kterými si nedokázala poradit ani ona. Pravděpodobně amatérská čarodějnice, příliš stará, než aby se mohla připojit ke covenu — musela být téměř tak stará, jako Rod. Vlastně se její čarodějnictví patrně skládalo z umění používat kosmetiku, schopností proměnit se v ptáka (jak, to zatím nevěděl) a stupněm odvahy u ženy zcela nečekaného.
Asi měla pravdu, když říkala, že mu stále hrozí nebezpečí — ale jí také. Ne, nebylo by to k ničemu, kdyby jí řekl, že ho nesmí sledovat — udělala by to stejně. A on by z toho jako vždycky vyvázl se zdravou kůží, zatímco ona by skončila zavražděná někde ve škarpě. Nebo by ho svou přítomností handicapovala natolik, že by to odskákali oba.
Pomalu zavrtěl hlavou. Nemůže ji nechat zabít. Musí ji nějak přivést k rozumu — a právě ho napadlo jak.
Ústa se mu zkřivila do ironického úsměšku. „Je to pravda, co se říká o vesnických holkách: buď k nim jen trošku laskavý a už nikdy se jich nezbavíš. Má drahá, ty dokážeš být opravdu pořádně vlezlá.“
Dívka zalapala po dechu, ucouvla, tvář se jí zkřivila do grimasy bolesti a ruka se jí vymrštila k ústům. Oči se jí naplnily slzami; kousla se do ruky, otočila se a rozběhla se pryč.
S očima upřenýma na podlahu poslouchal, jak její vzlykání slábne, a cítil, jak jeho nitro zaplňuje prázdnota.
Na těžké dubové dveře zabušila pěst. Rod, vytržený z hlubin spánku, se posadil na slámě. Velký Tom a jeho dívka leželi nehnutě, oči upřené na dveře.
Rod zasténal a vyškrábal se na nohy. „Nebojte se,“ zavrčel. „Duchové neklepají.“
„Hej, pěvče!“ zahulákal hrubý pivní hlas. „Pospěš k mému pánovi!“
Rod se nasoukal do kabátce a zvedl svou harfu. Pak otevřel dubové dveře a potřásl hlavou, aby se zbavil posledních stop svého krátkého spánku. „Aspoň by ses moh' pokusit chovat se v tuhle zatracenou ranní hodinu trochu slušněji,“ zavrčel. „A kdo k čertu vlastně je tvůj pán?“
Těžká pěst ho zasáhla pod ucho a mrštila jím o zeď. Rod jen tak tak potlačil impulz zlomit muži vaz. Skrz zvonění a rudý závoj uslyšel chraptivý, sadistický smích: „Raději si dávej pozor na hubu, komediante. Nebo tě naučím, jak se máš chovat k lepším lidem.“
Rod se pomalu zvedl, opřel se o zeď a změřil si svého protivníka. Byl to obyčejný pěšák v kůži a kroužkové košili, která by potřebovala vyčistit, jako ostatně voják celý. Zřejmě byl prostým vojínem, ale měl neobvyklý tělesný odér a páchlo mu z úst, pravděpodobně kvůli zkaženým zubům, které teď cenil v samolibém úsměvu.
Rod si povzdechl a narovnal se. Rozhodl se, že raději bude dál hrát svou hru; vlastně si tu ránu zasloužil za to, že tak hloupě vypadl ze své role. Šašek sloužil ve středověké společnosti k uvolňování emocí; tedy nejen k obveselování, ale i k vybíjení přebytečné agresivity tím, že se stane jejím cílem.
„No dobře,“ řekl. „Už jsem se poučil. Jdeme.“
Pěst ho tentokrát zasáhla do brady. Zatímco se řítil k zemi, slyšel drsný chechot. „Ne, nepoučil. Lepší lidi máš oslovovat pane!“
Rod ovládl svou zlost do chladného, klidného a vypočítavého hněvu, nadechl se a jeho pěst zasvištěla v trojici krátkých úderů.
„Mám taky jednu radu pro tebe, vojáku,“ oznámil svíjejícímu se tělu u svých nohou. „Nejprve se přesvědč, jestli jsi opravdu lepší. A teď mne odveď ke svému pánovi.“