„Děkuji mnohokrát,“ zasupěl, „za včasnou záchranu.“
Horacio mávl velkoryse rukou a na tváři se mu objevil výraz nebezpečně připomínající úsměv. „Není zač, smrtelníče. Jak bys mohl naplnit svou přísahu, kdybys byl zabit?“
„Já hlupák.“ Rod se opřel o zeď. „Udělal jsi to skvěle. Zajímalo by mne, jak se ti podařilo zhasit najednou všechny pochodně.“
„Zhasit… pochodně?“ Horacio se zamračil.
„Však víš, ten trik se světlem.“
Duch se zamračil ještě víc. „To jsi neudělal ty?“
Rod vytřeštil oči. Pak zvedl ruku. „Tak moment. Moment. Chceš říct, žes myslel, že jsem to udělal… a já myslel, že jsi to byl ty.“
„Ano.“
„Ale tys to nebyl?“
„Nikoliv.“
„A já to taky nebyl.“
„Vypadá to, že ne.“
„Pak tedy,“ — Rod těžce polkl — „kdo…?“
„Kdo je to?“ Loguire zatahal Roda za loket.
Kukátkem dovnitř vnikl paprsek světla.
Horacio zaječel a zmizel.
Rod přiložil oko ke kukátku. Pochodně byly zase zapáleny. Durer stál na stupátku, bodal dýkou do vzduchu kolem sebe a ječeclass="underline" „Kde je? Kde je?“
Rod zvedl hlavu od kukátka, podíval se na vévodu Loguira a usmál se: „Nemyslím, že bychom tu měli čekat, až na to přijde. Půjdeme, můj pane?“
Obrátil se, aby vykročil, ale Loguirovy prsty se mu zaťaly do ramene. Rod zalapal po dechu. „Prosím, mylorde — pokud by ti to nevadilo — použij mé druhé rameno.“
„Co to bylo za člověka?“ zavrčel Loguire.
„Člověk?“ Rod se ohlédl. „Který člověk?“
„Ten, co stál před námi v bílém.“
„Ach.“ Rod si prohlédl mužovu tvář. Vévoda byl zjevně stále ještě v šoku, neschopen čelit realitě takové, jaká ve skutečnosti byla. „To byl jen příbuzný, mylorde.“
„Tvůj příbuzný? Tady?“
„Ne, mylorde. Tvůj.“ Odvrátil se a vykročil chodbou pryč.
Loguire ho po chvíli následoval.
Po několika yardech se světlo z kukátka ztratilo. Rod s klením tápal dál; teď by měl přijít roh a za ním úzké schody dolů.
Zahnul za roh a sáhl po dýce — a uviděl před sebou kouli liščího ohně. Zděšeně na ni hleděl, zatímco se mu vlasy na zátylku ježily; pak se jeho oči přizpůsobily slabému světlu a on rozeznal tvář a tělo (bylo nemožné vnímat je jako jednotku, neboť byly od sebe výrazně odděleny tmou) s jednou rukou napřaženou a koulí liščího světla na dlani. Obličej se tvářil ustaraně.
„Gwendylon,“ vydechl Rod.
Ve tváři se jí objevila úleva a radost, ale jen na okamžik; pak se jí v očích zaleskla nezbednost.
Vysekla mu to nejdvornější pukrle: „Můj pane.“
„Teto Náno!“ zaúpěl Rod. „Co ty tu k čertu děláš?“
Oči se jí rozšířily uraženou nevinností. „Šla jsem za tebou, můj pane.“
„Ne, ne, ne!“ Rod křečovitě zavřel oči. „Tak to ve scénáři nebylo. Měla bys mě teď nenávidět! Měla bys za mnou přestat chodit!“
„Nikdy, můj pane.“ Její hlas byl velice tichý.
Vzhlédl, aby se přesvědčil, jestli si z něj dělá legraci. Bohužel. Zdálo se, že Tom měl ohledně venkovských děvčat přece jen pravdu.
„Co to máš?“ zeptal se a kývl hlavou ke kouli liščího ohně na její dlani.
„Tohle?“ Podívala se na dlaň. „Jen takové malé kouzlo, které mě naučila maminka. Světlo je v bludišti užitečné, můj pane.“
„To je,“ přikývl Rod. „A smím se zeptat, jak jsi zhasila pochodně ve velké síni?“
Začala odpovídat, ale pak se zamračila. „To se jen tak rychle říct nedá, pane. Máme dost času?“
Rod našpulil rty a pozorně si prohlédl její tvář. „Ale bylas to ty, že?“
„Ano, pane.“
„Jen další malé kouzlo, které…“
„…mě naučila maminka. Ano.“ Vesele přikývla.
„No dobře!“ Rod pokrčil rameny. „Proč ne?“ Tak půjdeme, dítě.“
Začal klopýtat úzkou chodbou, sykaje bolestí pokaždé, když se zraněným ramenem dotkl kamenné zdi.
„Můj pane!“ vyjekla Gwendylon a ruka se jí vymrštila, aby se dotkla jeho ramene. „Ty jsi zraněn!“
Rod se k ní napůl pootočil a přitom se pokusil opřít o zeď; ale plný a pevný výstupek, kterého se jeho ruka dotkla, nebyl ze žuly.
Rychle rukou ucukl. Překvapeně se na něj podívala, pak přivřela oči a líně se usmála. Vzala jeho ruku do svých a přitáhla si ji k sobě.
Pane, nemusíš přece — “
„Musím!“ Vytrhl jí svou ruku a opřel se o zeď. Vrhla se k němu s ústy pootevřenými.
„Má drahá dámo…!“
„Nemám na ten titul právo,“ zamumlala a její hlas zněl měkce, teple a chraptivě. Její tělo se k němu měkce přitisklo.
„Ženská, prosím tě!“ Rod se pokusil odstrčit ji od sebe. „Nedokážu si představit méně vzrušivou situaci.“
„Ani čas ani místo mne nezajímá, když jsi na blízku ty, pane,“ vdechla mu do ucha a jemně ho kousla.
A to jsem si myslel, že znám svoje meze, pomyslel si Rod. „Podívej se,“ řekl nahlas, „teď nemáme ani čas, ani prostor…“ Zalapal po dechu a cukl sebou, jak se jí podařilo objevit to pravé místo. „Podívej, děvče, teď nás odsud dostaň a pak ti budu k službám!“
Zadržela dech a ucouvla právě jen natolik, aby si ho mohla prohlédnout: „Skutečně, pane?“
„No, hm…“ Rod rychle zařadil zpátečku. „Na čtyřiadvacet hodin, řekněme.“
„To bude stačit,“ zašeptala smyslně a stejně smyslně se usmála.
Chvíli si ji měřil pohledem a pak řekclass="underline" „Vytáhni si to kanárčí peří z úst a odveď nás odsud!“
„Ano, pane!“ Obrátila se, až jí sukně zasvištěla vzduchem, a lehce se rozběhla po mechem obrostlých schodech.
Chvíli se za ní díval, jak běží, a v očích se mu zalesklo. Pak ji dohonil, chytil ji za rameno a obrátil ji obličejem k sobě.
Překvapeně se na něj podívala a pohled se jí opět zakalil. „Můj pane, nesmíme se zdržovat…“
„Nebude to trvat dlouho,“ odpověděl a energicky si ji k sobě přitáhl. Rty měla horké a vlhké a pod jeho ústy se ochotně otevřely…
Radostně vyjekla a odstrčila ho. „Ach! Za co bylo tohle?“
„Záloha,“ zašklebil se Rod.
Zahihňala se, pak se obrátila a táhla ho chodbou do tmy. „Musíme spěchat!“
Vyprostil svou ruku z její a díval se, jak utíká.
Za jeho zády se ozvalo tiché zachechtání.
Rod se po Loguirovi znechuceně ohlédl. „Šmíráku,“ zavrčel a rozběhl se za Gwen.
Slizké kamenné stěny chodby byly na obě strany sotva tři palce od jejich ramen. Běh po úzkých schodech, zatáčka a další běh; schody byly vlhké a kluzké od kapající vody, jež prosakovala z jezera nad nimi. Zdi byly posety ostrůvky bledého mechu jako boláky. Staré pavučiny visely z nízkého stropu.
Když vyběhli po dvanáctém schodišti, Rod uslyšel někde nad hlavou bublání vody.
„Zákrut řeky u jezera,“ oznámila mu Gwendylon. „Vyjdeme na povrch u jeho břehu.“ Rychle se podívala přes rameno. „Tvé rameno, pane Rode?“
„Ach, to počká,“ zavrčel Rod.
„Ještě krvácí?“
„Ne; zdá se, že kabátec ránu utěsnil. Ten účet za čistírnu ale nechci vidět.“
„Hm.“ Spěšně se obrátila. „Pak to tedy vydrží, až se dostaneme k řece. Spěchejmež, páni, musíme se tam dostat, než je napadne prohledat stáje.“
Rod se zamračil. „Proč? Vylezeme snad ve stáji?“
„Ne, u řeky, ale pokud budou hledat ve stáji, zjistí, že vévodův a tvůj černý oř zmizeli.“
„Tos mi neřekla!“ Rod si odkašlal a řekl trochu hlasitěji, než bylo nutné: „A kde je můj kůň teď?“
„Na břehu řeky, Rode,“ zamumlal Fessův hlas za jeho uchem, „s Velkým Tomem a dvěma skutečnými zvířaty.“
Gwendylon už už chtěla odpovědět, ale Rod ji předběhl. „Ano, ano, budou na břehu řeky, já vím.“
Gwen se zatvářila poněkud překvapeně.
„Ale jak Velký Tom věděl,“ pokračoval Rod, „že budeme potřebovat koně?“
Dívka se na něj zamračila a pak se odvrátila. „To já mu to řekla, pane. Nebyl to než nápad, ale uškodit nemohl. Zdálo se mi, že by se mohli hodit.“
„Zdálo,“ zopakoval Rod. Byla snad také jasnovidka?
„Ano pane, zdálo.“ Náhle zpomalila. „Našlapujte bedlivě, páni.“ Opatrně překročila něco, co leželo v chodbě.
Rod zastavil a prohlédl si to.