Rod se dotkl svého ramene. „Tohle zadrželo dýku, která mířila na jeho srdce. A jen čirým zázrakem a s pomocí jedné čarodějnice, kterou sotva znáš, se mi podařilo vyvést ho odtamtud živého!“
Brom zvedl hlavu, pátraje po něčem v Rodově tváři. Rod se jen zamračil a pokračoval.
„Ale s nasazením života jsem ho ochránil a přivedl bezpečně sem. A co tu najdu? Má tu být držen jako vězeň! A dokonce ani ne jako královský vězeň! Ne, nemá s ním být zacházeno s patřičnou úctou a zdvořilostí, ale má být uvržen do temného vlhkého sklepení, jako nějaký špinavý lapka!“
Pro větší efekt se odmlčel, ale správně neodhadl časování; Kateřině ta chvilička docela stačila. „Před mými zákony jsou si všichni rovni, lumpe!“ Bojovně vysunula bradu a setřela si slzy z očí.
„Ano,“ přisvědčil Rod, „ale to znamená, že máš zacházet s prostými lidmi jako s urozenými, a ne se šlechtici jako se zloději!“
Naklonil se nad ni, drže obličej jen palec od jejího. „Řekni mi, královno: proč musí Kateřina všemi pohrdat?“
Byla to lež; nepohrdala všemi, jen šlechtici, ale stejně se jí v očích náhle objevila úzkost a nejistota.
Přesto vysunula bradu ještě o dobrý palec výš a prohlásila: „Jsem královna a všichni se musí sklonit před mou mocí!“
„Ach jistě, skloní se, samozřejmě, že se skloní! Dokud je neudeříš do tváře; pak ti políček vrátí!“
Odvrátil se od ní a zadíval se do krbu. „Nemohu říct, že bych jim to zazlíval, protože jsi je připravila o všechnu svobodu.“
Kateřina vytřeštila oči. „Svobodu? Co je to za řeč, rabe? Vždyť usiluji o to dát svým poddaným víc svobody!“
„Jistě, usiluješ,“ usmál se Rod hořce. „Ale jakými prostředky toho dosahuješ? Bereš jim ji dnes, abys jim jí mohla dát více později, co?“
Pěstí udeřil do opěradla křesla. „Jenže později nebude nikdy, copak to nevidíš? V této zemi je příliš mnoho zla, vždycky tu bude nějaké další zlo, proti kterému je třeba bojovat, a královnino slovo bude muset být zákonem, nediskutovatelným rozkazem jejím vojskům v boji proti zlu.“
Pomalu stáhl ruku zpátky a oči mu při tom plály. „A tak se stane, že den, kdy jim chceš dát svobodu, nepřijde nikdy; ve tvé zemi už nebude svobodný nikdo, s výjimkou královny.“ Založil si ruce za zády a začal se procházet po místnosti. „Víš, svobody je kolem pořád stejně — jestli jí někdo dostane víc, jiný musí dostat míň. Když jeden přikazuje, druhý musí poslouchat.“
Napřáhl ruce před sebe a pomaluje svíral v pěsti. „A tak, trošku po trošce, ji pro sebe zabereš všechnu, až bude muset být splněn každý tvůj sebemenší vrtoch. Budeš mít absolutní svobodu, budeš si dělat, co si budeš přát, ale budeš svobodná jen ty sama. Pro tvůj lid už žádná svoboda nezbude. Všechna, všechna bude náležet Kateřině.“
Jeho ruce se uvolnily a pomalu sevřely její hrdlo. Podívala se na něj, polkla a vtiskla se hlouběji do křesla.
„Ale muž nemůže žít alespoň bez trochy svobody,“ řekl měkce. „Musí ji mít, jinak zemře.“ Jeho ruce lehce přitlačily. „Znovu proti tobě povstanou, sjednoceni svým společným nepřítelem — tebou. A pak z tebe tu svobodu zase vyždímají — pomalu, kousek po kousku.“
Kateřina zaťala nehty do jeho rukou a zalapala po dechu. Brom vyskočil, aby jí pomohl, ale Rod ji pustil dřív.
„Pověsí tě na hradní bránu,“ pokračoval, „a vlády se ujmou tví lordi; tvá práce bude zmařena. Tím si můžeš být jista, protože tak to s tyrany dopadá vždycky.“
Trhla sebou a v očích se jí objevil zraněný výraz. Zalapala po dechu a divoce zavrtěla hlavou. „Ne, to ne,“ zachraptěla konečně. „Ne, to nikdy! Nikdy nebudu tyranem!“
„Vždycky jsi jím byla,“ opravil ji Rod jemně, „už od svého narození. Vždycky jsi tyranizovala všechny kolem sebe, i když sis to až do dneška neuvědomila.“
Otočil se, ruce založené za zády. „Ale teď to víš a víš také, že ze vzpoury nemůžeš obviňovat nikoho jiného než sebe samu. To tys tlačila svou šlechtu dál a dál — pro dobro svého lidu, jak jsi říkala.“
Ohlédl se na ni přes rameno. „Ale copak jsi neviděla, kteří z nich se odvážili říct ti do očí ne? Neviděla jsi, kteří z nich se chovali jako muži?“
Obličej jí zkřivil výraz opovržení. „Muži!“ vyslovila to slovo jako nadávku. „Na Gramarye už žádní muži nejsou; jen chlapci, hračky v rukou žen!“
Rod se křivě usmál. „Ale ano, stále jsou tu muži. Muži na jihu a muži v Clovisově domě — nebo tam je alespoň jeden. Muži, má královno, ale jemní muži, milující svou královnu a hnusící si představu vzpoury proti ní.“
Její víčka poklesla; na rtech se jí objevil opovržlivý úsměv. „Je to, jak jsem řekla: na Gramarye už žádní muži nejsou.“
„Jsou tu muži,“ odpověděl Rod velice klidně, „a táhnou na sever, aby to dokázali.“
Vytřeštila oči.
Pak se pomalu opřela. „No dobře, tak tedy táhnou na sever a já se s nimi střetnu na Bredenské pláni. Přesto mezi nimi není jediný, kterého bych nazvala mužem. Do jednoho to jsou zvířata.“
„Ach ano, střetneš se s nimi.“ Rod jí věnoval sirupový úsměv. „A jaké vojsko k tomu použiješ? A kdo mu bude velet?“
„Já budu velet,“ odpověděla povýšeně, „já a Brom. A do boje se mnou vytáhne pět set mých gardistů, sedm set vojáků královniny armády a pět tuctů rytířů z mých panství.“
„Šedesát rytířů!“ Rod ohrnul rty. „To nebude všem rytířům z jihu stačit ani pro pobavení! Šedesát rytířů proti kolika stovkám tvého království? A všichni ostatní se spojili proti tobě! Dvanáct stovek pěšáků proti několika tisícům vzbouřenců!“
Její ruce se křečovitě sevřely na opěrkách křesla, aby zakryla jejich chvění; strach zbavil její tvář veškeré barvy.
„Vyhrajeme pro větší slávu Plantagenetů a Gramarye, nebo vznešeně zemřeme.“
„Už jsem viděl hodně lidí umřít v boji,“ řekl Rod upjatě. „Nic vznešeného na tom nikdy nebylo.“
„Buď zticha!“ vyštěkla, pak zavřela oči a sklonila hlavu, zatínajíc prsty do opěrek křesla.
Po chvíli se zvedla, znovu klidná a hrdá, a Rod se nemohl ubránit obdivu k její přizpůsobivosti. Posadila se ke stolu, vytáhla pergamen a brk, chvíli psala, pak pergamen složila a podala Rodovi. „Odnes to mému strýci Loguirovi,“ řekla. „Je to rozkaz, aby se přede mne dostavil, a současně záruka jeho bezpečnosti, protože myslím, že budu potřebovat všechny věrné, kteří mi ještě zůstali.“
Rod od ní vzal pergamen a pomalu ho zmačkal v pěsti. Aniž spustil oči z Kateřiny, hodil ho do ohně. „Napíšeš dopis vévodovi a já mu ho doručím,“ řekl arkticky mrazivým hlasem, „ale požádáš ho v něm, aby tě laskavě navštívil.“
Královna strnula a vysunula bradu. Rod se usmál a řekl už trochu teplejším hlasem: „Ale no tak, královno! Už máš všechnu svobodu, copak si nemůžeš dovolit trochu zdvořilosti?“
Pak jeho oči potemněly a úsměv se vytratil. „Nebo raději setrváš ve hříchu pýchy a dovolíš své svobodě, aby se stala výsadním právem?“
Přistoupil trochu blíž a vztyčil se nad ní. „Má tvůj lid zaplatit cenu za tvou pýchu, královno? Nebo ji zaplatíš sama?“
Na okamžik si ho měřila pohledem, ale něco v jejím nitru se dožadovalo pozornosti. Sklopila oči a chvíli seděla mlčky, pak se obrátila ke stolu a znovu se dala do psaní.
Složila dopis, zapečetila ho a podala ho Rodovi. Ten ho vzal, uklonil se až přehnaně hluboko, srazil paty a obrátil se ke dveřím.
Koutkem oka zahlédl rychlý pohyb na podlaze. Otočil se a uviděl myš mizející pod tapisérií, kde tiše vyčkávala.
Rod sevřel rty. Dvěma kroky přešel místnost a nadzvedl tapisérii.
Myš se na něj podívala a oči měla velké, velice zelené a velice inteligentní.
„Slídily moc rád nemám,“ řekl Rod chladně.
Myš se ošila, ale nepřestávala mu vzdorně hledět do očí.
Rod se zamračil. Pak jeho přísný pohled roztál. Zvedl myš a jemně si ji přidržel na úrovni očí. Dívala se na něj něžně a s jistou graciézní důstojností u hlodavců zcela neobvyklou.
Pomalu zavrtěl hlavou. „Nemyslela sis doufám, že bych tu potřeboval pomoc, že ne?“
Myš sklopila oči a zahýbala fousky.
„Certes,“ zamumlala Kateřina tiše, „myslím, že ten muž je posedlý.“