Nervózně stvořil ze svého klobouku útvar, který by zajímal topology; a náhle z něj slova vytryskla jako příval. „Zajímalo by mne, jestli bys nepotřeboval sluhu, hm — něco jako panoše a lokaje a…“ Hlas ho opět zradil. Podíval se na Roda s nadějí i obavami v očích.
Rod měl pocit, jako když do něj uhodí hrom. Nevěřícně si prohlédl mužovu otevřenou, skoro oddanou tvář.
Založil si ruce na prsou a znovu se opřel o sloupek. „Jak tomu mám rozumět, Velký Tome? Není to ani půl hodiny, co ses mne pokoušel oloupit! A teď bych ti měl věřit natolik, abych z tebe udělal svého panoše?“
Velký Tom se kousl do rtu a zamračil se. „Zní to trochu divně, pane, já vím, ale — “ Neurčitě máchl rukou. „No, pravda je, že jste jedinej muž, na kterýho jsem kdy vztáh' ruku, a kterej mne porazil, a…“
Hlas mu přeskočil a zmlkl. Rod pomalu přikývl, oči stále upřené na Velkého Toma.
„A tak mi musíš sloužit.“
Tom ohrnul spodní ret. „Nemusím, pane — ale chtěl bych.“
„Lupič,“ řekl Rod. „Chmaták. A já ti mám věřit.“
Velký Tom se znovu jal rozpačitě mačkat klobouk.
„Máš poctivý obličej,“ zamumlal Rod. „Nemyslím, že bys dokázal předstírat city.“
Velký Tom se široce usmál a horlivě přikývl.
„Což samozřejmě vůbec nic neznamená,“ pokračoval Rod. „Znal jsem pár na první pohled skvělých děvčat, ze kterých se časem vyklubaly prvotřídní děvky.“
Tomův obličej se prodloužil.
„Takže můžeš být čestný muž — nebo můžeš být zatvrzelý lump. To je Fesscinující dilema.“
Hlas za jeho uchem zamumlaclass="underline" „Předběžné zhodnocení dosažitelných údajů indikuje bazální simplicitu struktury osobnosti. Pravděpodobnost osobního sluhy jako spolehlivého zdroje informací o místních sociálních proměnách převyšuje pravděpodobnost vzniku vážných problémů.“
Rod pomalu kývl. Bral by i rovné šance.
Vylovil z měšce kousek stříbra — byl lehce cítit po česneku — a vložil ho do mužovy velké tlapy.
Tom vytřeštil oči na stříbro ve své dlani, pak na Roda a pak zase na platidlo.
Náhle sevřel ruku v pěst, která se lehce chvěla. Jeho vytřeštěné oči se upřely opět výlučně ha Roda.
„Přijal jsi mé stříbro,“ řekl Rod. „Jsi můj člověk.“
Na tváři Velkého Toma se roztáhl úsměv od ucha k uchu. Udělal hlavou pohyb, který měl bezpochyby představovat poklonu. „Ano, pane! Děkuji mockrát, pane! Navěky ti budu vděčný, pane! Já — “
„Mám poslání.“ Rod se nerad díval na to, jak se dospělý muž ponižuje. „Tvá služba začíná ihned. Pověz mi, jakou mám šanci získat místo v královnině vojsku?“
„Ach, tu nejskvělejší, mistře!“ Velký Tom se zašklebil. „Vždycky potřebují nové žoldáky.“
Špatné znamení, usoudil Rod.
„Dobře,“ řekl nahlas. „Běž dovnitř, zeptej se, který pokoj je můj, a zjisti, jestli nemám pod postelí hrdlořezy.“
„Ano, pane! Hned, pane!“ Velký Tom zacouval do nitra hospody.
Rod se usmál, zavřel oči a opřel se hlavou o sloupek. Pomalu jí převaloval ze strany na stranu a tiše se při tom smál. Nikdy nepřestane žasnout nad tyranií psychologie; jak může muž přejít v deseti minutách od arogance k servilitě, to nikdy nepochopí.
Náhle tichou noc prořízlo hluboké kvílení, postupně přecházející v táhlý jekot. Rod překvapeně otevřel oči. Sirény? Na tomhle stupni civilizace?
Zvuk přicházel zleva; podíval se tím směrem a uviděl hrad tyčící se na vrcholu kopce.
A tam, u základny jeho věže, něco žhnulo a kvílelo jako policejní vůz ženoucí se se spuštěným majáčkem nočním velkoměstem.
Z hostince se vyhrnuli zákazníci, shlukli se na dvorku, dívali se a ukazovali.
„To je Banshee!“
„Už zase!“
„Ale což, všechno bude v pořádku. Cožpak se už neobjevila předtím potřikráte? A královna ještě žije!“
„Fessi,“ řekl Rod tiše.
„Ano. Rode?“
„Fessi, tamhle je Banshee. Na cimbuří hradu. Banshee, přízračná věštkyně smrti, Fessi.“
Žádná odpověď.
Pak se Rodovi za uchem ozvalo pronikavé bzučení, které sílilo a kolísalo, až měl strach, že mu vibrace roztříští hlavu na kusy. Rod hlavou zatřásl a přitiskl si ruce na spánky.
„Asi ho budu opravdu muset nechat prohlédnout,“ zamumlal si sám pro sebe. „Až dosud byly jeho záchvaty alespoň tiché.“
Od Roda by nebylo moudré jít do stáje resetovat Fesse, zatímco hospoda byla plná čumilů; mohl by se stát podezřelým.
Tak šel raději do svého pokoje, aby si lehl, dokud se to tam trochu neuklidní, a, samozřejmě, když se dvůr vyprázdnil, cítil se Rod příliš pohodlně, než aby se mu chtělo jít dolů do stáje. Stejně neměl žádný akutní důvod, aby robota resetoval; dala se čekat klidná noc.
Pokoj byl temný s výjimkou dlouhého pruhu světla proudícího oknem z největšího z místních měsíců. Z výčepu sem doléhal tlumený hovor a řinčení — zákazníci zřejmě nebyli zvyklí odcházet brzy. V Rodově pokoji byl příjemný klid.
I když ne tak docela. Velký Tom se uložil na slamníku dveří a jeho chrápání připomínalo zvuk motoru buldozeru zabírajícího naprázdno. Když spal, byl ještě hlučnější než v bdělém stavu.
To byla skutečná hádanka — Velký Tom. Rodovi se ještě nikdy nestalo, že by při zápasu neinkasoval alespoň jeden úder. Velký Tom jako by se ani nebránil. Jistě, byl velký, ale to nutně nemuselo znamenat, že by měl být tak nemotorný. Velcí muži mohou být rychlí…
Ale proč by se Velký Tom měl nechat porazit?
Aby ho Rod přijal do svých služeb?
A co ten Adam a Jednouchý. Z jejich rozhovoru bylo možno usoudit, že se zúčastnili shromáždění v přístavišti, což by znamenalo, že jsou členy proletářské strany. Jak to ten mluvčí lůzy říkal? Clovisův dům, ano.
Ale pokud byli Adam a Jednouchý reprezentativními vzorky, byl Clovisův dům spíše dvojdomkem. Zdálo se, že má dvě frakce, jednu, která stojí za Loguirem — mladým řečníkem? — a druhou vedenou Šklebilem, ať už to byl kdokoliv. Dvě obvyklé frakce, nenásilná a násilná, jazyk a meč.
Z jakého důvodu mohl Velký Tom stát o práci sluhy? Kvůli společenskému postupu? Ne, nebyl servilní typ. Lepší mzda? Ale zdálo se, že jako místní těžká váha prosperuje docela dobře.
Aby hlídal Roda?
Rod se obrátil na bok. Tom klidně mohl být významným členem Clovisova domu. Ale proč by se Clovisův dům měl o Roda zajímat? Nemohli ho přece podezírat, nebo ano?
Pokud byl Fessův předpoklad správný a Dům byl podporován zvenčí, pak by snad něco tušit mohl — čert ví jak.
Není to však všechno jen Rodův stihomam?
Byl naprosto bdělý; každý jeho sval se chvěl napětím. Povzdechl si a převalil se na posteli; teď už neusne. Raději půjde resetovat Fesse a trochu si s ním promluvit. Potřeboval robotovu elektronickou objektivitu; své vlastní měl pomálu.
Velký Tom sebou trhl a probudil se, když se Rod pokusil odsunout zrezivělou závoru.
„Pane? Kam jdeš?“
„Mám trochu starost o svého koně, Velký Tome. Myslím, že seběhnu dolů do stáje a přesvědčím se, že se o ně podomek správně postaral. Klidně spi.“
Velký Tom na něj chvíli užasle civěl.
„Certes,“ řekl, „jste velice starostlivý, pane.“
Otočil se a zabořil hlavu do svinutého pláště, který mu sloužil jako podhlavník. „Taková starostlivost pro pouhého koně,“ zamumlal a znovu usnul.
Rod se zašklebil a vyšel z místnosti.
Po několika krocích našel zadní schodiště — temné a plesnivé, ale blíž ke dveřím do stáje než hlavní východ.
Na konci schodiště byly dveře, na kterých bylo vidět, že nejsou příliš často používány; když je otevíral, ryčely jako volská žába na slunci.
Hospodský dvůr se koupal v měkkém, zlatém světle tří měsíců. Ten největší byl jen o trochu menší než měsíc Země, ale byl mnohem blíž, takže zaujímal na nebi prostor plných třiceti stupňů a místní obyvatelé podle něj určovali čas sklizně.
„Skvělá planeta pro milence,“ pomyslel si Rod; a pak, protože upíral oči vzhůru k nebi, přehlédl tenký provázek napnutý mezi zárubněmi kousek nad prahem a klopýtl.