Выбрать главу

Když Aviendha kráčela před svými společníky palácovou chodbou s dlaždicemi v desítkách příjemných jasných odstínů, svědila ji kůže mezi lopatkami. Měla pocit, že ji sledují, který měla naposledy, když ještě byla sezdána s oštěpem. Představivost, říkala si. Představivost a to, že vím, že existují nepřátelé, kterým se nedokážu postavit! Přednedávnem ten svědivý pocit znamenal, že by ji někdo mohl chtít zabít. Smrti se nebylo třeba bát - každý jednou zemře, dnes či jindy - ale nechtěla zemřít jako králík kopající v nastraženém oku. Musela vyrovnat své toh.

Sloužící, kteří tudy pobíhali, se drželi u stěn a klaněli se, skoro jako kdyby chápali hanbu, v níž žili, ale ji mezi lopatkami určitě nesvrbělo kvůli nim. Snažila se sama sebe přimět, aby sluhy vnímala, ale i teď, zatímco ji svědila kůže, jí zrak klouzal kolem nich. Tohle byl den jako stvořený pro představivost.

Na rozdíl od sluhů její pozornost upoutávaly bohaté hedvábné tapiserie a zlacené kandelábry a lustry, lemující chodbu. Ve výklencích stěn stál jako papír tenký porcelán červené, žluté, zelené a modré barvy a ve vysokých otevřených skříních byly vystaveny zlaté, stříbrné, slonovinové a křišťálové drahocennosti, desítky a desítky mís, váz, kazet a sošek. Všímala si jen těch vskutku nejkrásnějších. Ať si mokřiňané mysleli cokoliv, krása byla cennější než zlato. A tady bylo plno krás. Nevadilo by jí, kdyby mohla získat část z pětiny tohoto paláce.

Rozčileně se zamračila. To nebyla počestná myšlenka pod střechou, která jí o své vůli nabídla stín a vodu. Sice bez obřadu, pravda, ale také bez dluhu či krve, oceli či potřeby. Mnohem lepší bylo myslet na malého chlapce, který byl sám někde v tomto zkaženém městě. Každé město bylo zkažené - tím si teď byla jistá, když viděla část ze čtyř měst - ale Ebú Dar bylo poslední místo, kde by nechala volně pobíhat dítě. Nechápala však, proč pořád myslí na Olvera, pokud myšlenky na něj vědomě nezažene. Nebyl součástí toh, které měla k Elain a Randu al’Thorovi. Jeho otce si vyžádal shaidský oštěp, hlad a dřina jeho matku, ale i kdyby je oba zabil její oštěp, kluk byl pořád zabiják stromů, Cairhieňan. Proč by si měla dělat starosti o dítě z takové krve? Proč? Snažila se soustředit na tkanivo, které chtěla vytvořit, ale ačkoliv ho pod Elaininým dohledem cvičila, až ho dokázala vytvořit i ve spánku, pořád se jí do toho pletl Olverův obličejík s velkou pusou. Birgitte si kvůli němu dělala ještě větší starosti než ona, ale Birgitte v prsou tlouklo podivně měkké srdce, když došlo na malé chlapce, zvlášť pokud byli oškliví.

Aviendha si povzdechla, vzdala se a zaposlouchala se do hovoru svých společníků za sebou, i když v něm praskalo podráždění jako blesky z horka. I to bylo lepší než rozčilovat se kvůli synovi zabijáků stromů. Křivopřísežníků. Opovrženíhodné krve, bez níž by na světě bylo líp. Nebyly to její starosti ani problém. Rozhodně ne. A Mat Cauthon toho kluka stejně najde. Zřejmě dokázal najít cokoliv. A rozhovor ostatních ji jaksi uklidnil. Svrbění zmizelo. „Ani trochu se mi to nelíbí!“ mručela Nyneiva v pokračování hádky, která se začala v jejich pokojích. „Ani trochu, Lane, posloucháš mě?“ Opakovala to snad podvacáté, ale Nyneiva se nikdy nevzdala jen proto, že prohrála. Byla malá, tmavooká, jak dusala, kopala si do rozdělených modrých sukní, jednu ruku zvedla k silnému copu, jenž jí spadal k pasu, a pak ji rázně dala dolů. Když byl v blízkosti Lan, Nyneiva svůj hněv a podráždění krotila. Nebo se o to aspoň snažila. Kvůli sňatku s ním se nezřízeně nafukovala. Těsně padnoucí vyšívaný modrý kabátek přes žlutě prostřihávané hedvábné jezdecké šaty měla otevřený a na mokřinský způsob ukazovala příliš velký kus poprsí jen proto, aby mohla předvádět těžký zlatý prsten, jejž nosila na jemném řetízku kolem krku. „Nemáš právo slibovat, že se o mě postaráš, Lane Mandragorane,“ pokračovala rázně. „Nejsem porcelánová panenka!“

Lan kráčel vedle ní, muž správné velikosti, o hlavu a ramena vyšší než ona, s barvoměnivým strážcovským pláštěm na zádech. Obličej jako by měl vytesaný z kamene a pohledem zvážil každého sluhu, který je minul, prozkoumal všechny boční chodby i výklenky ve zdech, zda tam snad nečíhá nebezpečí. Vyzařovala z něj připravenost, byl jako lev těsně před útokem. Aviendha vyrůstala kolem nebezpečných mužů, ale Aan’alleinovi se žádný nevyrovnal. Kdyby smrt byla mužem, byla by jím.

„Ty jsi Aes Sedai a já jsem strážce,“ pronesl hlubokým, klidným hlasem. „Starat se o tebe je má povinnost.“ Jeho tón změkl, byl v ostrém rozporu s hranatou tváří a bezútěšnýma, nikdy se neměnícíma očima. „Kromě toho starat se o tebe je touhou mého srdce, Nyneivo. Můžeš ode mne chtít nebo žádat cokoliv, ale nenechám tě zemřít, aniž bych se tě pokusil zachránit. V den, kdy zemřeš, zemřu i já.“

Poslední větu předtím neřekl, ne, když byla Aviendha v doslechu, a Nyneivu to zasáhlo jako rána do břicha. Oči jí málem vylezly z důlků a jenom bezhlesně pohybovala rty. Ale jako vždy se vzpamatovala rychle. Předstírajíc, že si upravuje klobouk s modrým peřím, směšnou věcičku, co vypadala, jako by se jí na hlavě uhnízdil nějaký divný pták, zpod širokého lemu po něm střelila pohledem.

Aviendha začínala mít podezření, že druhá žena dost často používá mlčení a údajně významné pohledy, aby zakryla, že něco neví. Usoudila, že Nyneiva toho o mužích a o tom, jak s nimi jednat, ví jen o málo víc než ona sama. Čelit jim s noži a oštěpy bylo mnohem snazší než jednoho milovat. Mnohem snazší. Jak se ženám dařilo vdát se za ně? Aviendha se to zoufale potřebovala naučit, jenže neměla tušení jak. Nyneiva byla vdaná za Aan’alleina teprve den a už se změnila v mnohem víc směrech než jenom v tom, že se snažila ovládat vztek. Zřejmě přešla od leknutí k šoku, jakkoliv se to snažila skrývat. V nejhorších chvílích upadala do snění, červenala se při nevinných otázkách a - a tohle zuřivě popírala, třebaže ji při tom Aviendha viděla - naprosto bezdůvodně se hihňala. Nemělo smysl pokoušet se něco zjistit od ní.

„Asi mi zase řekneš i to o strážcích a Aes Sedai,“ pravila Elain chladně k Birgitte. „No, my dvě nejsme sezdané. Čekám, že ty mi budeš hlídat záda, nechci však, abys za nimi dávala nějaké sliby o mně.“ Elain byla oblečená stejně nemožně jako Nyneiva, ve zlatem vyšívaných ebúdarských jezdeckých šatech ze zeleného hedvábí, se slušně vysokým límcem, ale s oválným výstřihem, ve kterém jí vystupovala ňadra. Mokřiňanky se dusily při pouhé zmínce o potním stanu či o tom, být svlečená před gai’šainem, a pak chodily polonahé na očích všem. Aviendze to u Nyneivy příliš nevadilo, ale Elain byla její skoro-sestra. A doufala, že bude něco víc.

Birgitte byla díky vysokým podpatkům skoro o dlaň vyšší než Nyneiva, byť byla stále menší než Elain nebo Aviendha. V tmavomodrém kabátě a širokých zelených kalhotách se nosila se stejnou ostražitou a pohotovou sebedůvěrou jako Lan, ačkoliv u ní to vypadalo nedbaleji. Panteřice ležící na skále, zdaleka ne tak líná, jak vypadala. Nesla luk, ale i když neměla nasazený šíp, přes všechno nafukování a úsměvy dokázala vytáhnout šíp z toulce u pasu dřív, než bys řekl švec, a vystřelit třetí dřív, než kdokoliv dokázal nasadit na tětivu druhý.

Usmála se na Elain a potřásla hlavou, až se jí zhoupl zlatý cop, dlouhý a silný jako ten Nyneivin tmavý. „Slíbila jsem to před tebou, ne za tvými zády,“ podotkla suše. „Až se naučíš trochu víc, nebudu ti vykládat o strážcích a Aes Sedai.“ Elain si odfrkla, nafoukaně zvedla bradu a začala se věnovat stuhám na klobouku, pokrytém zeleným peřím a ještě ohavnějším, než měla Nyneiva. „Mnohem víc,“ dodala Birgitte. „Na té stuze děláš další uzel.“