Kdyby Elain nebyla její skoro-sestra, byla by se Aviendha zasmála, jak jí zahořely tváře. Podrazit nohy někomu, kdo chodil s nosem nahoru, byla vždycky psina, stejně jako přihlížet, jak to dělá někdo jiný, a dokonce i krátký pád stál za zasmání. Teď však jenom upřela pevný pohled na Birgitte, slib, že víc by mohlo vyvolat odplatu. Měla tu ženu ráda i přes všechna její tajemství, ale rozdíl mezi přítelkyní a skoro-sestrou byl něco, čemu tito mokřiňané zřejmě nerozuměli. Birgitte se jenom usmála, přelétla pohledem zpátky k Elain a cosi si zamumlala. Aviendha zachytila slovo „koťata". Horší, znělo to laskavě. Navíc to museli slyšet všichni. Všichni!
„Co to do tebe vjelo, Aviendho?“ zeptala Nyneiva a šťouchla ji do ramene prstem. „Hodláš tu stát a červenat se celý den? Spěcháme."
Teprve tehdy si Aviendha uvědomila, že musí být v obličeji stejně červená jako Elain. A navíc stála jako kámen, když měli naspěch. Zastavilo ji slovo, jako holku čerstvě sezdanou s oštěpem, která ještě není zvyklá na řeči Děv. Bylo jí skoro dvacet a chová se jako dítě, co si hraje s prvním lukem. Díky tomu jí líce zahořely ještě víc. A proto málem proběhla kolem dalšího rohu, a málem vrazila do Teslyn Baradon.
Aviendha neohrabaně sklouzla po červenozelených dlaždicích do strany, málem spadla na zadek, a zachytila se Elain a Nyneivy. Tentokrát se jí podařilo nezrudnout jako rak, ale chtěla. Zahanbila svou skoro-sestru skoro tolik co sebe. Elain se vždy ovládala. Naštěstí to setkání Teslyn Baradon taky nezvládla nejlépe.
Žena s ostře řezaným obličejem překvapeně couvla a otevřela pusu, než se vzpamatovala, a pak podrážděně narovnala úzká ramena. Vpadlé líce a úzký nos zakrývaly bezvěkost červené sestry a díky rudým, modře vyšívaným šatům vypadala ještě kostnatější. Nicméně se rychle vzpamatovala a zase se chovala nadutě jako správkyně střechy. Tmavohnědé oči měla chladné jako hluboké stíny. Aviendhu lhostejně přelétla pohledem a Lana si nevšímala, jako nástroje, který jí už k ničemu není, a jen okamžik se dívala na Birgitte. Většině Aes Sedai se nelíbilo, že je Birgitte strážcem, ačkoliv žádná nemohla udat důvod, kromě kyselého mrmlání o tradicích. Na Elain a Nyneivu se ale žena upřeně zadívala. Aviendha by spíš dokázala vystopovat včerejší vítr než vyčíst něco z tváře Teslyn Baradon.
„Už jsem to řekla Merilille,“ pronesla se silným illiánským přízvukem, „ale stejně dobře můžu uklidnit i vás. Ať už máte za lubem jakoukoliv... neplechu... s Joline se do toho nebudeme plést. Zařídila jsem to. Elaida se o tom nejspíš nikdy nedozví, když budete aspoň trochu opatrné. Přestaňte na mě otvírat pusu jako kapři, děti,“ dodala se znechuceným šklebem. „Nejsem slepá ani hluchá. Vím, že v paláci jsou hledačky větru Mořského národa, vím také o tajných schůzkách s královnou Tylin. A o dalších věcech.“ Stiskla tenké rty, a ačkoliv mluvila vážně, v tmavých očích se jí blýskal hněv. „Ale za ty další věci draze zaplatíte, vy i ty, které vám dovolují hrát si na Aes Sedai, já však prozatím odvrátím zrak. Trest může počkat.“
Nyneiva popadla cop, záda měla rovná, hlavu zdviženou, oči lesklé. Za jiných okolností by Aviendha mohla cítit lítost s osobou, na jejíž hlavu se mělo každou chvíli snést hubování. Nyneiva měla na jazyku víc bodlin než trnité segade, a ostřejších. Aviendha chladně zvážila ženu, která si myslela, že se může dívat skrze ni. Moudrá nikoho netříská vlastníma rukama, ale ona byla stále jen učednicí. Třeba by ji to nestálo žádné ji, kdyby Teslyn Baradon udělala pár modřin. Otevřela ústa, aby dala červené sestře příležitost se bránit, ve chvíli, kdy to udělala Nyneiva, přesto Elain promluvila první.
„Co máme za lubem, Teslyn,“ pronesla mrazivým tónem, „není tvoje věc.“ Také stála vzpřímená a oči měla jako modrý led. Zbloudilý sluneční paprsek z jednoho vysokého okna dopadl do jejích rudozlatých kučer, až to vypadalo, že jí hoří vlasy. V té chvíli by vedle Elain vypadala správkyně střechy jako pasačka koz s břichem plným oosquai. Tuto schopnost si dobře vybrousila. Každé slovo pronášela s chladnou, křišťálovou důstojností. „Nemáš právo se plést do ničeho, co děláme, do ničeho, co dělá kterákoliv sestra. Vůbec žádné právo. Tak vytáhni nos z našich kabátů, ty letní šunko, a buď ráda, že jsme se rozhodly neřešit to, jak ty podporuješ uchvatitelku amyrlinina stolce."
Aviendha po své skoro-sestře loupla okem. Vytáhnout nos z jejich kabátů? Přinejmenším ona s Elain žádné kabáty neměly. Letní šunka? Co znamená tohle? Mokřiňané často říkali prapodivné věci, avšak ostatní ženy se tvářily stejně zmateně jako ona. Jenom Lan, po Elain se díval úkosem, se tvářil, že chápe, a vypadal... překvapeně. A možná i pobaveně. Nedalo se to poznat, Aan’allein se ovládal velmi dobře.
Teslyn Baradon zafrkala. Aviendha se skutečně snažila nazývat všechny tyto lidi jen částí jména, jako to dělali sami - když použila celé jméno, mysleli si, že je rozčilená! - ale neuměla si představit, že by se tak důvěrně chovala k Teslyn Baradon. „Nechám vás, hloupé děti, vyřizovat vaše věci“ zavrčela. „Ale dejte si pozor, ať vám vaše nosy neuvíznou v horší šlamastyce, než už jsou.“
Když se obracela a vznešeně si zvedla sukně, za ruku ji popadla Nyneiva. Mokřiňané obvykle jasně ukazovali, co cítí, a Nyneivina tvář byla obrazem sváru, hněv se snažil prodrat odhodláním. „Počkej, Teslyn,“ řekla váhavě. „Možná jste s Joline v nebezpečí. Říkala jsem to Tylin, ale myslím, že se to možná bojí říct někomu jinému. Rozhodně se do toho nehrne. O tomhle se nikomu nechce moc mluvit.“ Zhluboka se nadechla, a pokud myslela na své obavy, měla důvod. Bát se nebyla žádná hanba, jenomže člověk se nesměl strachu poddat a ani ho ukazovat. Když Nyneiva pokračovala, Aviendze se stáhl žaludek. „Tady v Ebú Daru byla Moghedien. Možná tu ještě je. A možná i další Zaprodanci. S gholamem, to je jeden ze zplozenců Stínu, kterých se nedotkne jediná síla. Vypadá jako člověk, ale byl vytvořený uměle k tomu, aby zabíjel Aes Sedai. Ocel mu taky neublíží, a protáhne se i myší dírou. Jsou tu taky černé adžah. A blíží se bouře, hrozná bouře. Jenomže to není bouře, teda nejde o počasí. Cítím to. Tohle je něco, co umím, možná nadání. Do Ebú Daru přichází nebezpečí, potíže horší než vítr, déšť a blesky.“
„Zaprodanci, bouře, co není bouře, a nějaký zplozenec stínu, o kterém jsem jaktěživo neslyšela,“ procedila Teslyn Baradon mezi zuby. „Nemluvě o černých adžah. Světlo! Černé adžah! A možná taky sám Temný?“ Její pokřivený úsměv byl ostrý jako břitva. Opovržlivě vypáčila Nyneivinu ruku. „Až se vrátíte do Bílé věže, kam patříte, v bílém, jak se pro vás skutečně patří, naučíte se, že nemáte plýtvat časem na divoké výmysly. Nebo vykládat své povídačky sestrám.“ Přelétla je pohledem, znovu se ani nepodívala na Aviendhu, hlasitě si odfrkla a odkráčela chodbou tak rychle, až jí sloužící museli uskakovat z cesty.