„Ta ženská má kuráž na...!“ vybreptla Nyneiva a mračila se za odcházející ženou a oběma rukama se tahala za cop. „Po tom, co jsem udělala...!“ Málem se dusila. „No, snažila jsem se.“ A teď toho zřejmě litovala.
„Snažila ses,“ souhlasila Elain s ostrým kývnutím, „a víc, než si zaslouží. Popírat, že jsme Aes Sedai! Už to nebudu snášet. Nebudu!“ Předtím mluvila chladně, ale teď teprve měla chladný a ponurý hlas.
„Dá se takové věřit?“ zamumlala Aviendha. „Možná bychom měly zajistit, aby se nám nemohla plést do toho, co děláme.“ Podívala se na svou pěst. Tu Teslyn Baradon uvidí. Ta ženská si zasloužila, aby ji chytila Duše Stínu, Moghedien nebo některá jiná. Hlupáci si zaslouží, co jim jejich hloupost přinese.
Nyneiva zřejmě její návrh zvážila, ale řekla jen: „Kdybych nevěděla, že je to blbost, myslela bych si, že je hotová pustit se Elaidy.“ Rozčileně mlaskla.
„Když se budeš snažit číst v proudech politiky Aes Sedai, říkáš si o bolení hlavy.“ Elain nedodala, že by to už Nyneiva měla vědět sama, avšak její tón nenechával nikoho na pochybách. „Dokonce i červená by se mohla obrátit proti Elaidě, z nějakého důvodu, který si ani neumím představit. Nebo se nás možná snažila vyvést z míry, aby nás mohla nějakým trikem přimět, abychom se Elaidě vydaly do rukou. Nebo -“
Lan zakašlal. „Jestli přichází někdo ze Zaprodanců,“ pravil hlasem připomínajícím leštěný kámen, „mohl by tu být každou chvíli. Nebo ten gholam. V každém případě by bylo lepší být někde jinde."
„S Aes Sedai nemají moc velkou trpělivost,“ zamumlala Birgitte, jako by něco citovala. „Jenomže hledačky větru nemají vůbec žádnou,“ pokračovala, „takže byste mohly zapomenout na Teslyn a vzpomenout si na Renaile.“
Elain a Nyneiva se na své strážce chladně podívaly, tak, že by to zastavilo i deset Kamenných psů. Ani jedné se nelíbilo, že mají utíkat před Duší Stínu a tím gholamem, přestože právě ony rozhodly, že nemají jinou možnost. Rozhodně se ani jedné nelíbila připomínka, že si musí pospíšit, aby stihly schůzku s hledačkami větru, stejně jako se jim nelíbilo, že mají prchat před Zaprodanci. Aviendha by si byla jejich výrazy prohlédla lépe - moudré dokázaly mrknutím či několika slovy to, k čemu ona potřebovala pohrozit oštěpem či pěstí, jenže ony to obvykle zvládly rychleji a lépe - byla by Elain a Nyneivu studovala, až na to, že jejich mračení na ty dva zřejmě nemělo sebemenší účinek. Birgitte se zakřenila a hodila okem po Lanovi, jenž jen s neskrývanou shovívavostí pokrčil rameny.
Elain a Nyneiva se vzdaly. Pomalu a zbytečně si urovnaly sukně a popadly Aviendhu za ruce, načež se bez ohlížení vydaly na cestu. Po strážcích se ani neohlédly. Ne že by Elain musela, když tu bylo pouto. Ani Nyneiva, byť z jiného důvodu. Pouto Aan’alleina možná patřilo jiné, ale její srdce viselo vedle toho prstenu na řetízku, co měla kolem krku. Nedbale se nesly, nechtěly, aby si Birgitte s Lanem mysleli, že je donutili ke spěchu, ale pravdou bylo, že šly rychleji než předtím.
Jako kdyby to chtěly vyrovnat, žvanily o úplných pitomostech a o těch nejhloupějších věcech. Elain litovala, že neměla pořádnou možnost prohlédnout si ptačí slavnost přede dvěma dny, a ani se nezačervenala kvůli tomu, jak málo šatstva lidé nosili. Nyneiva se také nečervenala, ale rychle začala mluvit o svátku uhlíků, který se slavil večer. Někteří sloužící tvrdili, že bude ohňostroj, údajně ho vytvořil nějaký uprchlý ohňostrůjce. Do města přišlo několik putovních cirkusů s podivnými zvířaty a akrobaty, což Elain a Nyneivu zaujalo, poněvadž u jedné takové atrakce strávily nějaký čas. Mluvily o švadlenách a výběru krajek, které byly v Ebú Daru k dostání, a různě kvalitních hedvábných a lněných látkách, které se tady daly koupit. Aviendha se přistihla, že s potěšením reaguje na poznámky, jak dobře na ní vypadají jezdecké šaty ze šedého hedvábí, i další šaty, jež jí dala Tylin Quintara, z jemného sukna a hedvábí, a punčochy a košile a šperky. Elain a Nyneiva rovněž dostaly pozoruhodné dary. Všechny dohromady nacpaly dary do truhel a ranců, jež jim sluhové odnášeli do stájí spolu se sedlovými brašnami.
„Proč se mračíš, Aviendho?“ optala se Elain a s úsměvem ji poplácala po ruce. „Neboj se. Tkanivo znáš. Povedeš si dobře.“
Nyneiva se naklonila blíž a zašeptala: „Až to půjde, udělám ti čaj. Znám některé, co ti uklidní žaludek. I jiné ženské potíže.“ Taky Aviendhu poplácala po ruce.
Nechápaly to. Ani uklidňující slova, ani čaje nevyléčí, co ji trápilo. Líbí se jí povídání o krajkách a výšivkách! Nevěděla, jestli má znechuceně vrčet nebo zoufale ječet. Začíná měknout. Doposud nikdy se nedívala na ženské šaty jinak, než že uvažovala, zda pod nimi lze schovat zbraň, nikdy si nevšímala barvy ani střihu, ani si neříkala, jak asi budou vypadat na ní. Už dávno měla vypadnout z města, z mokřinských paláců. Brzy začne fňukat. Neviděla, že by to Elain nebo Nyneiva dělaly, ale každý věděl, že mokřinské ženy fňukají, a bylo zřejmé, že se z ní stává stejná měkkota, jako jsou pokorné mokřiňanky. Takhle si kráčely a bavily se o krajkách! Jak by asi dosáhla na nůž u pasu, kdyby na ně někdo zaútočil? Nůž možná byl proti nejpravděpodobnějším útočníkům k ničemu, ale ona v ocel věřila dřív, než zjistila, že může usměrňovat. Kdyby se kdokoliv pokusil ublížit Elain nebo Nyneivě - zvlášť Elain, jenže slíbila Matu Cauthonovi, že bude chránit obě, stejně jako Birgitte a Aan’allein - kdyby to někdo zkusil, vrazila by mu nůž do srdce. Krajky! Cestou v duchu zaplakala nad tím, jak měkká je.
Tři strany největších palácových stájí lemovala řada velikých dvoukřídlých vrat a v nich se tlačili sloužící v zelenobílé livreji. Za nimi, ve stáních z bílého kamene, čekali koně, osedlaní či naložení proutěnými koši. Nad nimi kroužili a křičeli mořští ptáci, nepříjemná připomínka, kolik vody je nedaleko. Ze světlé dlažby stoupaly vlny horka, ale vzduch byl hustý napětím. Aviendha na místech, kde byla prolita krev, viděla menší napětí.
Renaile din Calon, oblečena v červenožlutém hedvábí, s rukama pyšně zkříženýma pod prsy, stála před dalšími devatenácti bosými ženami s potetovánýma rukama a v blůzách jasných barev. Většina jejich ostatního odění, kalhoty a šerpy, byly stejně barevné. Na tmavých tvářích se jim leskl pot, ale nijak neumenšoval jejich důstojnost. Některé čichaly ke zlatým krabičkám s voňavkami, které měly pověšené kolem krku. Renaile din Calon měla v každém uchu pět tlustých zlatých kroužků a z jednoho vedl řetízek zatížený medailonky ke kroužku v nose. Tři ženy za ní měly po osmi náušnicích a míň zlata na řetízku. Tak Mořský národ označoval hodnosti, aspoň u žen. Všechny podléhaly Renaile din Calon, hledačce větru paní lodí Atha’an Miere, ale dokonce i dvě učednice vzadu, v tmavých kalhotách a lněných blůzkách místo hedvábných, přidávaly zlatý lesk k tomu všemu. Jakmile se objevila Aviendha s ostatními, Renaile din Calon se významně podívala na slunce, které se již dávno překlonilo přes poledne. Když se podívala zpátky na ně, zvedla obočí. Oči měla černé, stejně jako vlasy, i když na spáncích měla bílé prameny. Z jejího výrazu čišela netrpělivost tak hlasitě, jako by křičela.
Elain a Nyneiva se zastavily a strhly rovněž Aviendhu. Vyměnily si ustarané pohledy a povzdechly si. Aviendha neviděla, jak jim uniknout. Povinnost ji vázala ke skoro-sestře a Nyneivě a ony samy ji zavázaly na uzel.