Náhle z lesa na cestu před ní vyjel muž v černém kabátě, s tmavými vlasy po ramena. „Nemá smysl se vzpírat,“ prohlásil rázně a zvedl ruku. „Vzdejte se a nikomu se nic nestane.“
Toveine nezastavila kvůli tomu, že se objevil, ani kvůli tomu, co řekl, ale aby ji dojely sestry. „Chyťte ho,“ řekla klidně. „Měly byste se propojit. Odstínil mě.“ Asi k ní dorazil jeden z těch asha’manů. Jak hezké od něj.
Náhle si uvědomila, že se nic neděje, odtrhla oči od muže a zamračila se na Jenare. Ta byla bledá, úplně sinalá. „Toveine,“ vydechla roztřeseně. „Já jsem taky odstíněná.“
„Já taky,“ vyjekla nevěřícně Lemai a ostatní se přidávaly. Všechny byly odstíněné.
Mezi stromy se objevili další muži v černých kabátech a na koních, byli všude kolem. Toveine přestala počítat u patnácti. Gardisté si rozzlobeně mumlali a čekali na rozkaz nějaké sestry. Věděli jenom to, že je přepadla banda loupežníků. Toveine podrážděně mlaskla. Tito muži samozřejmě nemohli usměrňovat všichni, ale zřejmě proti sobě měla všechny asha’many, kteří to dokázali. Nezpanikařila. Na rozdíl od některých sester to nebyli první muži, kteří usměrňovali, s nimiž se střetla. Vysoký muž zamířil přímo k ní, usmíval se a očividně si myslel, že ten jeho směšný rozkaz uposlechli.
„Na můj rozkaz,“ řekla tiše, „se rozjedeme na všechny strany. Jakmile budete dost daleko, štíty se ztratí.“ Muži si vždycky mysleli, že musí vidět na svá tkaniva, což znamenalo, že je taky museli vidět, aby je udrželi. „A vy se vrátíte a pomůžete gardistům. Připravte se.“ Křikla: „Gardisté, bojujte!“
Gardisté okamžitě vyrazili, mávali meči a nepochybně chtěli obklopit a chránit sestry. Toveine otočila klisnu doprava, pobídla ji a sklonila se nad krk Sojky, vyhnula se překvapeným gardistům a dvěma velmi mladým mužům v černém, kteří na ni užasle zírali. Vzápětí už byla mezi stromy a pobízela klisnu k větší rychlosti, až ji sníh odletoval od kopyt, a nestarala se, jestli si snad zlomí nohu. Měla ji ráda, ale dneska nezemřou jenom koně. Za ní se ozval křik. A jeden hlas, jenž přehlušil tu kakofonii. Hlas vysokého muže.
„Chyťte je živé, na rozkaz Draka Znovuzrozeného! Ubližte nějaké Aes Sedai, a budete se zodpovídat mně!“
Na rozkaz Draka Znovuzrozeného. Poprvé ji zamrazilo. Drak Znovuzrozený. Švihala Sojku otěžemi. Štít pořád držel! Určitě mezi nimi bylo dost stromů, aby ji ten zatracený muž neviděl! Ach, Světlo, Drak Znovuzrozený!
Zavrčela, jak ji cosi udeřilo do břicha, větev tam, kde žádná větev nebyla, a srazila ji ze sedla. Visela tam a dívala se, jak se Sojka plouží pryč. Visela tam. Ve vzduchu, s rukama přitisknutýma k bokům a s nohama půl sáhu nad zemí. Polkla. Ztěžka. Držela ji mužská polovice pravého zdroje. Saidín se jí ještě nikdy nedotkl. Cítila, jak se jí kolem pasu stahuje silný pruh ničeho. Měla dojem, že cítí špínu Temného. Zachvěla se a potlačila jek.
Vysoký muž před ní zastavil koně a ona se snesla, takže seděla bokem v sedle před ním. Zřejmě ho ale nijak zvlášť nezajímalo, že chytil Aes Sedai. „Hardline!“ zařval. „Norleyi! Kajimo! Jeden z vás zatracenejch ňoumů ať okamžitě přijde sem!“
Byl vysoký, širokoplecí, zhruba ve středních letech a pohledný takovým tím zamyšleným, rozervaným způsobem. Rozhodně se nepodobal hezkým chlapcům, kteří se líbili Toveine, dychtivým, vděčným a snadno ovladatelným. Na vysokém límci černého kabátu měl stříbrný meč a na druhé straně jakési podivné zlatorudé smaltované zvíře. Byl to muž, který dokázal usměrňovat. A odstínil ji a zajal.
Zaječení, jež vyrazila, překvapilo i ji. Byla by ho zadržela, kdyby mohla, ale vřeštěla stále víc a výš, divoce kopala nohama a zmítala sebou. Proti jediné síle to bylo k ničemu. Věděla to, jenže nevnímala. Řvala z plných plic, prosila Stín o záchranu a vzpírala se jako vzteklá šelma.
Nejasně si uvědomovala, že kůň tancuje, jak do něj kopala. Nejasně slyšela, jak muž říká: „Jen klid, ty ušatý pytle uhlí! Uklidni se, sestro. Já tě ne - Klid, ty chromá mulo! Světlo! Omlouvám se, sestro, ale takhle jsme se to učili.“ A pak ji políbil.
Jen si uvědomila, že se jejich rty dotkly, a potom přestala vidět a zaplavilo ji teplo. Víc než to. Uvnitř byla jako tekutý med, bublající med - téměř vroucí med. Byla jako harfová struna, vibrující stále rychleji, na hranici přetržení. Struna praskla, váza se rozbila.
„Áááááááááááááááááááááá!“
Nejdřív jí nedošlo, že ten zvuk vydává ona. Nedokázala souvisle myslet. Funěla a zírala na muže nad sebou a říkala si, kdo to asi je. Ano. Vysoký muž. Muž, který může –
„Bez toho kousku navíc bych se obešel,“ povzdechl si a poplácal zvíře po krku. Kůň zafrkal, ale přestal poskakovat, „ale asi je to nutný. Jsi tvrdá manželka. Jen klid. Nesnaž se utíkat ani napadnout někoho v černém kabátě a nedotýkej se pravého zdroje, pokud nedostaneš svolení. Jak se jmenuješ?“
Pokud nedostane svolení? Taková drzost! „Toveine Gazal,“ řekla a zamrkala. Proč mu vlastně odpovídala.
„Tady jsi,“ vyhrkl další černokabátník a dojel k nim. Tenhle by se ji líbil mnohem víc - tedy pokud nedokázal usměrňovat. Pochybovala, že se tenhle růžovolící mládeneček holí víc než dvakrát týdně. „Světlo, Logaine!“ zvolal hezounek. „Tys chytil druhou? To se M’Haelovi nebude líbit! Myslím, že se mu nelíbí, že vůbec nějakou chytíme! Ale třeba to nebude vadit, když jste si vy dva tak blízcí.“
„Blízcí, Vinchovo?“ opáčil Logain dost trpce. „Kdyby bylo po M’Haelově, tak bych teď s nováčky okopával tuříny. Nebo bych byl na tom poli zakopaný,“ dodal tak tiše, až si Toveine pomyslela, že to neměla slyšet.
Ale hezounek se nevěřícně zasmál. Toveine ho skoro neslyšela. Civěla na muže, který ji chytil. Logain. Falešný Drak. Ale ten je mrtvý! Utišený a mrtvý! A teď si ji drží před sebou v sedle. Proč nekřičí, nepraští ho? Takhle zblízka by stačil i nůž. Ale netoužila po tom. Mohla by, to věděla. Pás kolem břicha zmizel. Mohla seskočit z koně a pokusit se - Ani po tom netoužila.
„Cos mi to udělal?“ chtěla vědět. Klidně. Alespoň se konečně ovládla!
Logain otočil koně a zamířil k silnici a řekl jí, co udělal, a ona mu opřela hlavu o prsa a rozplakala se. Za tohle Elaida zaplatí, přísahala. Jestli ji Logain někdy pustí. Tohle pomyšlení bylo zvlášť trpké.
27
Dohoda
Min seděla se zkříženýma nohama v silně zlaceném křesle s vysokým opěradlem a snažila se ponořit do kopie Rozumu a nerozumu od Herida Fela vázané v kůži, kterou měla položenou v klíně. Nebylo to snadné. Ach, kniha sama byla fascinující, spisy mistra Fela ji vždycky vtáhly do světa myšlenek, o kterých se jí ani nesnilo, když ještě vyklízela stáje. Smrti toho roztomilého staříka nesmírně želela. Doufala, že v jeho knihách najde klíč k tomu, proč ho zabili. Tmavé lokny se jí zhouply, když potřásla hlavou a snažila se soustředit.