„Vtip,“ zamumlala Min, když Rand zvedl tázavě obočí.
„Možná,“ prohodil Dobraine a pokrčil rameny, „avšak polovina šlechtičen ve městě teď nosí jasné barvy podle paní Min. A spodky, takže ukazují nohy, a hodně kabátů jim nezakrývá ani...“ Diskrétně si odkašlal, když si uvědomil, že Min kabát boky rozhodně nezakrývá.
Napadlo ji říci mu, že on má moc pěkné nohy, i když měl hodně vystouplá kolena, ale pak si to rozmyslela. Randova žárlivost byla skvělým plamenem, když byli sami, ale nechtěla, aby vyjel po Dobrainovi. Bála se, že by toho byl schopný. Kromě toho usoudila, že to bylo opravdu jen uklouznutí. Urozený pán Dobraine Taborwin nebyl typ na obhroublé žerty.
„Takže ty taky měníš svět, Min.“ Rand ji s úsměvem cvrnkl do nosu. Poklepal jí na nos! Jako dítěti, které ho pobavilo! Horší, ona se na něj taky culila jako husa. „A zřejmě k lepšímu, na rozdíl ode mě,“ pokračoval a chlapecký úsměv zmizel jako mlha.
„V Tearu a Illianu je všechno v pořádku, můj pane Draku?“ vyptával se Dobraine.
„V Tearu a Illianu je všechno v pořádku,“ odpověděl Rand zachmuřeně. „Co pro mě máš, Dobraine? Sedni si, člověče. Sedni si.“ Ukázal na křesla a sám se posadil.
„Jednal jsem podle všech tvých dopisů,“ řekl Dobraine a sedl si naproti Randovi, „ale naneštěstí moc dobrého k hlášení nemám.“
„Donesu nám něco k pití,“ vyhrkla Min. Dopisů? V botách na podpatcích se nedalo moc důstojně kráčet - zvykla si na ně, ale stejně se pořád kymácela - nebylo to snadné, ale když byla naštvaná, dokázala cokoliv. Dokráčela ke zlacenému stolku pod zrcadlem, na němž stál stříbrný džbán a poháry. Věnovala se nalévání svařeného vína a zuřivě cákala. Sloužící přinesli poháry navíc pro případ, že by měla návštěvu, i když kromě Soriley nebo hloupých šlechtičen za ní nikdo nechodil. Víno už chladlo, ale pro ty dva stačilo. Ona dostala dva dopisy, ale vsadila by se, že Dobraine aspoň deset. Dvacet! Třískala se džbánem i poháry a přitom pozorně poslouchala. Co to pekli za jejími zády se svými tucty dopisů?
„Toram Riatin zřejmě zmizel,“ hlásil Dobraine, „i když se povídá, že je pořád naživu, smůla. Taky se povídá, že Daved Hanlon a Jeraal Mordeth - Padan Fain, jak mu říkáš - od něj zběhli. Mimochodem, Toramovu sestru, urozenou paní Ailil, jsem usadil ve skvělých komnatách se sluhy, kteří jsou... důvěryhodní.“ Z jeho tónu to znamenalo, že jim důvěřuje on. Ta žena se ani nepřevleče, aby se o tom nedozvěděl. „Chápu, proč jsi sem přivedl ji a urozeného pána Bertoma a ostatní, ale proč vznešeného pána Weiramona a vznešenou paní Anaiyellu? Je bez řečí, že jejich sloužící jsou taky důvěryhodní.“
„Jak poznáš, když tě chce žena zabít?“ uvažoval Rand.
„Když zná tvoje jméno?“ Dobraine to nemínil jako vtip. Rand zamyšleně naklonil hlavu a kývl. Kývl! Min doufala, že zase neslyší nějaké hlasy.
Rand mávl rukou, jako by zaháněl ženy, které ho chtěly zabít. Když tu byla, nebylo to nejbezpečnější. Nechtěla ho zabít, ale rozhodně by jí nevadilo, kdyby Sorilea šla s tím proutkem po něm! Spodky moc nechránily.
„Weiramon je hlupák, který dělá moc chyb,“ vysvětloval Rand a Dobraine kývl na souhlas. „Mou chybou bylo, že jsem si myslel, že ho dokážu využít. Zřejmě je docela spokojený, když může být v blízkosti Draka Znovuzrozeného. Co dál?“ Min mu podala pohár a on se na ni usmál, i když mu na ruku vyšplíchlo víno. Možná to považoval za nehodu.
„Nic moc a zase hodně,“ začal Dobraine a potom ucukl, aby ho Min nepolila, když mu vrazila druhý pohár do ruky. Nerada dělala šenkýřku. „Děkuji, má paní Min,“ zamumlal vznešeně, ale když si pohár bral, díval se na ni úkosem. Ona si klidně došla pro své víno. Klidně.
„Bojím se, že urozená paní Caraline a vznešený pán Darlin jsou v paláci urozené paní Arilyn tady ve městě,“ pokračoval cairhienský pán, „pod ochranou Cadsuane Sedai. Ochrana asi není správné slovo. Byla mi odmítnuta návštěva u nich, ale slyšel jsem, že se pokusili opustit město a přivezli je zpět jako pytle. Podle jedněch dokonce v pytli. S Cadsuane jsem se setkal, tak tomu skoro věřím.“
„Cadsuane,“ zamumlal Rand a Min zamrazilo. Nemluvil tak docela ustrašeně, avšak rozhodně neklidně. „Co myslíš, že bych měl s Caraline a Darlinem udělat, Min?“
Min se posadila o kus dál a najednou sebou trhla, že ji zahrnuli do hovoru. Lítostivě se zadívala na svou nejlepší smetanově bílou hedvábnou blůzu politou vínem, a spodky rovněž. „Caraline bude podporovat Elain na Slunečním trůně,“ řekla chmurně. Na teplé víno to dost studilo a pochybovala, že skvrnu z blůzy někdy vypere. „Není to vidění, ale věřím jí.“ Na Dobraina se nedívala, on však přikyvoval. Všichni už o jejích viděních věděli. Jediným důsledkem byl proud šlechtičen, které chtěly znát svou budoucnost, a pak se rozčilovaly, když řekla, že jim ji nemůže prozradit. Většinu stejně nepotěšilo to málo, co zahlédla. Nebylo to nic zlého, ale ne jako ty úžasné divy vykladačů budoucnosti. „A Darlin, kromě toho, že se ožení s Caraline, až ho ona vycucá a nechá vyschnout na slunci, bude jednou králem, víc říct nemůžu. Viděla jsem, jak má na hlavě korunu s mečem vepředu, akorát nevím, které zemi patří. A ano, umře v posteli a ona ho přežije.“
Dobraine se začal dávit vínem a prostým lněným kapesníkem si otíral rty. Většina z těch, kteří to věděli, nevěřila. Min, docela spokojená, se napila. A potom se začala dávit i ona. Vytrhla kapesník z rukávu a otřela si pusu. Světlo, musela si určitě nalít usazeninu ze dna!
Rand jen kývl a civěl do svého vína. „Takže budou žít a otravovat život mně,“ zamumlal. Tiše na to, že slova zněla jako kámen. Byl tvrdý jako čepel, její ovčák. „A co uděláš s -“
Náhle se otočil a zadíval se ke dveřím. Otevíraly se. Měl velice bystrý sluch. Min nic neslyšela.
Vstoupily dvě Aes Sedai, ale Cadsuane mezi nimi nebyla, takže se Min uvolnila a kapesník schovala. Když Rafela zavřela dveře, Merana předvedla hluboké pukrle Randovi a oříškovýma očima sjela i Min a Dobraina. Pak své tmavě modré sukně rozestřela doširoka i Rafela. Dopluly k němu, chladně vyrovnané, stejně jako jejich šaty. Až na to, že baculatá modrá sestra si pohladila šál, jako by si chtěla připomenout, že ho má. Min to už viděla i u jiných sester, které Randovi přísahaly věrnost. Nebylo to pro ně snadné. Aes Sedai velela pouze Bílá věž, ale Rand kývl prstem a ony přišly, ukázal a ony odešly. Aes Sedai hovořily s vladaři jako se sobě rovnými, možná jako s někým, kdo je pod nimi, ale moudré je nazývaly učednicemi a očekávaly, že je poslechnou dvakrát rychleji než Randa.
Nic z toho se na Meraně neprojevovalo. „Můj pane Draku,“ řekla uctivě. „Právě jsme zjistily, že ses vrátil, a napadlo nás, že by ses chtěl dozvědět, jak se věci mají s Atha’an Miere.“ Jen se na Dobraina podívala, ale on okamžitě vstal. Cairhieňané byli zvyklí, že si lidé chtějí promluvit v soukromí.
„Dobraine může zůstat,“ prohlásil Rand stroze. Nezaváhal? Nevstal. Oči měl jako modrý led, byl Drakem Znovuzrozeným až do konečků prstů. Min mu řekla, že tyto ženy mu doopravdy patří, že všech pět, které ho doprovázely na lodě Mořského národa, je mu věrných, věrných svým přísahám, a tudíž uposlechnou jeho vůle, on však měl očividně s důvěrou k Aes Sedai potíže. Chápala to, ale on se to bude muset naučit.