„Jak si přeješ,“ odpověděla Merana a sklonila hlavu. „S Rafelou jsme dosáhly dohody s Mořským národem. Oni tomu říkají Dohoda.“ Rozdíl byl jasně slyšet. S rukama na šedě prostřihávaných zelených sukních se zhluboka nadechla. Potřebovala to. „Harine din Togara Dva větry, paní vln klanu Shodein, mluvící za Nestu din Reas Dva měsíce, paní lodí Atha’an Miere, a tudíž zavazující všechny Atha’an Miere, přislíbila všechny lodě, které Drak Znovuzrozený potřebuje, aby vypluly kdy a odkud bude potřebovat, k čemukoliv je bude potřebovat.“ Když u toho nebyly žádné moudré, Merana byla trochu moc důstojná. Moudré to nedovolovaly. „Na oplátku jsme s Rafelou mluvily za tebe a slíbily, že Drak Znovuzrozený nezmění žádné zákony Atha’an Miere, jako to udělal u...“ Zaváhala. „Odpusť, jsem zvyklá dohody citovat. Slovo, jež použili, znělo ‚suchozemci‘, ale měli tím na mysli Tear a Cairhien.“ V očích se jí objevil tázavý výraz a zase zmizel. Asi si říkala, jestli totéž provedl v Illianu. Vyjádřila úlevu, že totéž nespáchal v jejím rodném Andoru.
„S tím zřejmě dokážu žít bez jakýchkoliv problémů,“ zamumlal Rand.
„Za druhé,“ převzala slovo Rafela a sepjala ruce v pase, „musíš dát Atha’an Miere pozemek, čtverec o straně jedné míle, u každého města se splavnou vodou, které ovládáš teď nebo ovládneš v budoucnu.“ Nemluvila tak nabubřele jako její společnice a zřejmě ji ani moc netěšilo, co říká. Nakonec byla Tairenka, a jen málokterý přístav přísněji ovládal svůj obchod než Tear. „V té oblasti budou platit zákony Atha’an Miere nad ostatními. Tuto dohodu také musí schválit vládcové příslušných přístavů, takže...“ Teď zaváhala ona a trochu zbledla.
„Takže mě ta dohoda přežije?“ procedil Rand mezi zuby a zachechtal se. „S tím taky dokážu žít.“
„Každé město na vodě?“ vyjekl Dobraine. „To myslí také Cairhien?“ Vyskočil a začal přecházet sem a tam, zřejmě si nevšiml, že rozlil víc vína než Min. „Čtverečnou míli? Pod Světlo ví jakými podivnými zákony? Plul jsem na lodi Mořského národa a oni jsou divní! A nejde jen o bosé nohy! A jaké mají celní zvyky, přístavní poplatky a...“ Prudce se otočil na Randa. „Do roka Cairhien zničí, můj pane Draku. Zničí každý přístav, kde jim tohle dovolíš.“
Min v duchu souhlasila, ale Rand mávl rukou a zasmál se. „Ať si to myslí, ale já o tom něco vím, Dobraine. Neřekli, kdo ten pozemek vybere, takže vůbec nemusí být u vody. Budou od vás muset kupovat jídlo a žít podle vašich zákonů, když to místo opustí, takže nebudou zas tak nafoukaní. Přinejhorším můžete vybírat své clo, když zboží opustí jejich... útočiště. A ten zbytek... Když to můžu přijmout já, přijmeš to i ty.“ Teď se nesmál a Dobraine sklonil hlavu.
Min napadlo, kde se to asi naučil. Mluvil jako král, který ví, co dělá. Možná ho to naučila Elain.
„‚Za druhé‘ ukazuje na víc,“ obrátil se Rand k Aes Sedai.
Merana a Rafela si vyměnily pohledy a mimoděk si sáhly na šátky. Pak promluvila Merana a nikoliv nabubřele. Vlastně až příliš zlehka. „Za třetí Drak Znovuzrozený souhlasí, že s sebou bude mít neustále vyslance vybraného Atha’an Miere. A Harine din Togara jmenovala sebe. Bude ji doprovázet její hledačka větru, její mistr meče a družina.“
„Cože?“ zařval Rand a vyskočil.
Rafela vyhrkla, jako by se bála, že ji umlčí. „A za čtvrté Drak Znovuzrozený souhlasí, že okamžitě přijde, jakmile ho paní lodí zavolá, ale ne víc než dvakrát ve třech po sobě jdoucích letech.“ Funěla, jak to ze sebe sypala.
Z podlahy za Randem se zvedlo Dračí žezlo a on ho bez dívání sebral rovnou ze vzduchu. Oči už neměl jako led, byly jako modrý oheň. „Bude se na mě lepit vyslanec Mořského národa?“ hulákal. „Poslouchat povolání?“ Zuřivě mával vyřezávaným kusem kopí, až zelenobílé střapce zavlály. „Jsou tu lidé, kteří si nás chtějí všechny podrobit, a může se jim to povést! Jsou tu Zaprodanci! Temný čeká! Proč jste nesouhlasily, že jim budu dehtovat trupy, když už jste byly v tom!“
Min se ho obvykle snažila uklidnit, ale tentokrát se na Aes Sedai zlobně zamračila. Plně s ním souhlasila. Vzdaly se stodoly, aby prodaly koně!
Rafela se kymácela, ale Merana se narovnala a podařilo se jí dostat do hnědých očí se zlatými skvrnkami taky oheň. „Ty káráš nás?“ vyštěkla hlasem tak mrazivým, jako měla žhavý pohled. Byla Aes Sedai, jak je Min znala jako malá, královská nad královny, mocná nad mocné. „Na začátku jsi tam byl, ta’veren, a donutil jsi je dělat, co jsi chtěl. Mohl jsi je donutit, aby před tebou všichni poklekli! Ale ty jsi odešel! Nelíbilo se jim, že mají tancovat pro ta’veren. Ty ženy se někde naučily splétat štíty, a než jsi opustil jejich loď, byly jsme s Rafelou odstíněné. Abychom podle nich nemohly získat výhody s pomocí jediné síly. Harine nám nejednou vyhrožovala, že nás pověsí na ráhno, dokud nepřijdeme k rozumu, a já věřila, že to myslí vážně! Buď rád, že máš ty lodě, co jsi chtěl, Rande al’Thore. Harine by ti byla dala jen hrstku! Buď rád, že nechtěla tvoje nové boty a taky ten tvůj příšerný trůn! A postupně tě uznala jako Coramoora, kéž z toho dostaneš bolení břicha!“
Min na ni zírala. Rand a Dobraine na ni zírali a Cairhieňan s otevřenou pusou. Rafela zírala a pohybovala pusou. Meranu vztek přešel a pomalu kulila oči, jak jí došlo, co právě řekla.
Randovi se Dračí žezlo třáslo v pěsti. Min viděla, jak málem vyletěl vzteky pro míň. Modlila se, aby bylo možné se výbuchu vyhnout.
„Zdá se,“ řekl nakonec, „že slova, jež ta’veren vytáhne, nejsou vždy ta, která chce slyšet.“ Mluvil... klidně. „Vedla sis dobře, Merano. Předal jsem vám psí večeři, ale vedly jste si s Rafelou dobře.“
Aes Sedai se zakymácely, jako by se měly každou chvíli čirou úlevou zhroutit na podlahu.
„Alespoň se nám podařilo zatajit podrobnosti před Cadsuane,“ řekla Rafela a uhladila si sukně. „Ale nedalo se zabránit tomu, aby se všichni nedozvěděli, že nějakou dohodu jsme uzavřely, ale zbytek jsme před ní utajily.“
„Ovšem,“ zasupěla Merana. „Dokonce si na nás počíhala cestou zpátky sem. Je těžké před ní něco utajit, ale my to dokázaly. Myslely jsme si, že nebudeš chtít, aby...“ Při pohledu na Randův kamenný výraz se odmlčela.
„Zase ta Cadsuane,“ zavrčel. Zamračil se na kus vyřezávaného kopí ve své ruce a pak ho hodil na křeslo, jako by si nedůvěřoval. „Je ve Slunečním paláci, že? Min, řekni Děvám venku, ať Cadsuane doručí zprávu. Ať se okamžitě dostaví k Draku Znovuzrozenému.“
„Rande, nemyslím,“ začala Min, ale Rand ji uťal, ne drsně, ale rázně.
„Udělej to, Min, prosím. Ta ženská je jako vlk hlídající ovce. Chci zjistit, po čem jde.“
Min si dala načas, než vstala, a pak se loudala. Nebyla jediná, kdo to nepovažoval za dobrý nápad. A chtěla být někde jinde, až se Drak Znovuzrozený postaví Cadsuane Melaidhrin. Dobraine ji cestou ke dveřím předešel a chvatně se poklonil, a Merana s Rafelou byly venku před ní, i když se tvářily, že nikam nespěchají. Aspoň v komnatě. Když Min strčila hlavu do chodby, obě sestry dohonily Dobraina a klusaly pryč.
Zvláštní, když Min přišla, bylo venku půl tuctu Děv, ale teď jejich počet vzrostl a chodba na obě strany jich byla plná. Byly to vysoké tvrdé ženy v šedých a hnědých cadin’sorech, se šufami ovinutými kolem hlav a s dlouhými černými závoji. Hodně jich mělo oštěpy a puklíře, jako by čekaly bitvu. Některé hrály „kámen, nůžky, papír“ a zbytek dával pozor.