Když jim Min předala Randovu zprávu, začaly pohybovat rukama ve své znakové řeči a pak dvě vyzáblé Děvy odběhly pryč. Ostatní se okamžitě vrátily k tomu, co dělaly předtím.
Min se udiveně poškrábala na hlavě a vrátila se do místnosti. Děvy ji vyváděly z míry, ale vždycky s ní promluvily, občas i uctivě, jako k moudré, a občas dělaly ty své divné vtipy. Ale nikdy ji takhle neignorovaly.
Rand byl v ložnici. Z toho se jí rozbušilo srdce. Měl sundaný kabát, sněhobílou košili u krku rozšněrovanou a podolek vytažený ze spodků. Min si sedla na postel, opřela se o tlustý sloupek a komíhala nohama zkříženýma v kotnících. Už dlouho neměla příležitost dívat se, jak se Rand svléká, a hodlala si to užít.
On tam ale zůstal stát a podíval se na ni. „Čemu mě může Cadsuane naučit?“ zeptal se znenadání.
„Tebe a všechny asha’many,“ odpověděla. Takové bylo její vidění. „Já nevím, Rande. Vím jenom, že se to musíš naučit. Vy všichni musíte.“ Zřejmě nehodlal pokračovat ve svlékání. Min si povzdechla a pokračovala. „Potřebuješ ji, Rande. Nemůžeš si dovolit ji naštvat. Nemůžeš si dovolit ji vyhodit.“ Vlastně ji by nedokázalo vyhodit ani padesát myrddraalů a tisíc trolloků, ale to nebylo podstatné.
Rand měl v očích nepřítomný výraz a po chvíli potřásl hlavou. „Proč bych měl poslouchat nějakého šílence?“ zamručel. Světlo, on opravdu věřil, že Luis Therin mluví v jeho hlavě? „Jak se někdo dozví, že ho potřebuješ, Min, tak na tebe má páku. Vodítko, na kterém tě utáhne, kam se mu zlíbí. Já si nenasadím ohlávku kvůli žádné Aes Sedai. Kvůli nikomu!“ Pomalu rozevřel pěsti. „Tebe potřebuju, Min,“ řekl prostě. „Ne tvá vidění. Prostě tebe.“
Světlo ji spal, ale že jí dokázal pár slovy podrazit nohy!
Se stejně dychtivým úsměvem popadl košili a začal si ji přetahovat přes hlavu. Min sepjala prsty na břiše a dívala se.
Tři Děvy, které vrazily do ložnice, už neměly šufy, které by jim zakrývaly krátké vlasy, a neměly ani zbraně, ani ty velké nože. Víc si Min nestačila všimnout.
Rand měl hlavu a ruce pořád v košili a Somara ji chytila a zakroutila ho do ní. Zároveň mu podrazila nohy. Ohnul se a zakolísal.
Nesair, s ohnivými vlasy a krásná i s jizvami na tvářích, ho praštila pěstí do boku, až klopýtl.
Min s výkřikem skočila z postele. Nevěděla, co se to tu děje, ale vytáhla z rukávu nůž a vrhla se na Děvy. Ječela: „Pomoc! Ach, Rande! Pomozte mu někdo!“ Tedy aspoň se o to snažila.
Třetí Děva, Nandera, se k ní otočila jako had a kopla Min do břicha, až jí vyrazila dech. Nože jí vypadly z ochromených rukou a udělala salto přímo přes Nandeřinu nohu. S nárazem přistála na zádech. Pokusila se pohnout, dýchat - pochopit! - ale mohla pouze ležet a dívat se.
Tři ženy docela stačily. Nesair a Nandera Randa mlátily a Somara ho držela ohnutého v jeho vlastní košili. Bily ho do břicha a do pravého boku. Min by se byla hystericky smála, kdyby mohla dýchat. Snažily se ho umlátit k smrti, ale dávaly pozor, aby ho nezasáhly do jizev na levé straně.
Velmi dobře věděla, jak má Rand tvrdé a silné tělo, ale tohle nemohl nikdo vydržet. Pomalu se mu podlomila kolena, a když se zhroutil na zem, Nandera s Nesair couvly. Kývly a Somara ho konečně pustila. Přepadl na břicho. Slyšela, jak supí a snaží se potlačit úpění. Somara si k němu klekla a téměř něžně mu stáhla košili. Ležel tam s tváří na dlažbě, vyvaloval oči a lapal po dechu.
Nesair ho popadla za vlasy a trhla mu hlavou nahoru. „My vyhrály právo,“ zavrčela, „ale každá Děva tě chtěla dostat do rukou. Kvůli tobě jsem opustila svůj klan, Rande al’Thore. Nedovolím, abys na mě plival!“
Somara natáhla ruku, aby mu uhladila vlasy, a pak ucukla. „Takhle zacházíme s prvním bratrem, který nás zneuctí, Rande al’Thore,“ řekla. „Poprvé. Příště použijeme řemeny.“
Nandera tam stála s rukama v bok. „Neseš čest Far Dareis Mai, synu Děvy,“ vyjela. „Slíbil jsi, že nás zavoláš k tanci oštěpů, a pak si utečeš do bitvy a nás necháš tady. To nám už neuděláš.“
Odešla a ostatní ji následovaly, jen Somara se ohlédla a řekla: „Nenuť nás k tomu znova, synu Děvy.“
Rand se zvedl na všechny čtyři a Min se k němu doplazila. „Musely se zbláznit,“ sípěla. Světlo, jak ji nesnesitelně bolelo břicho! „Rhuark je -!“ Nevěděla, co by Rhuark udělal. Ale stejně by to nebylo dost. „Sorilea.“ Sorilea je natáhne na slunce! Pro začátek! „Až jí řekneme -“
„Nikomu to nepovím,“ prohlásil. Pořád kulil oči, ale mohl mluvit. Jen stěží. „Mají na to právo. Vysloužily si ho.“
Min ten tón moc dobře poznala. Když se muž rozhodne být umíněný, bude sedět nahý v kopřivách a tvrdit vám do očí, že ho z toho zadek nepálí! Skoro ji potěšilo, když zasténal, jak mu pomáhala na nohy. No, pomohli si navzájem. Jestli se chtěl chovat jako idiot, tak si pár modřin zasloužil!
Lehl si na postel na hromadu polštářů a ona se k němu přitulila. Sice doufala ve víc, jenomže on toho teď víc nezvládne, tím si byla jistá.
„Doufal jsem, že postel využijeme jinak,“ zamumlal. Nebyla si jistá, jestli to bylo určeno pro ni.
Zasmála se. „Stejně jsem ráda, že mě držíš, jako při tom... ostatním.“ Kupodivu se usmál, jako by věděl, že lže. Teta Miren tvrdila, že to je jedna ze tří lží, které každý muž ženě uvěří.
„Jestli ruším,“ ozval se ode dveří chladný hlas, „tak se asi můžu vrátit, až se to bude víc hodit.“
Min od Randa odskočila, jako kdyby pálil, ale když si ji přitáhl zpátky, zase se k němu přitulila. Poznala Aes Sedai ve dveřích, obtloustlou mrňavou Cairhieňanku se čtyřmi tenkým pruhy na poprsí a bíle prostřihávanou sukní. Daigian Moseneillin byla jednou ze sester, které přišly s Cadsuane. A podle Min se nafukovala víc než sama Cadsuane.
„Kdo asi jsi, když jsi doma?“ zeptal se Rand líně. „Ať jsi kdokoliv, to tě nikdo nenaučil klepat?“ Min si uvědomila, že zatíná svaly na ruce, kterou ji drží.
Měsíční kámen, jenž Daigian visel na čele na stříbrném řetízku, se zakýval, když potřásla hlavou. Nebyla nadšená. „Cadsuane Sedai obdržela tvou žádost,“ řekla chladněji než předtím, „a požádala mě, abych ti vyřídila, že lituje. Velmi touží dokončit výšivku, na které pracuje. Asi by tě mohla navštívit jindy. Pokud si najde čas.“
„Tohle řekla?“ zeptal se Rand nebezpečným tónem.
Daigian opovržlivě frkla. „Nechám tě pokračovat v... tom, co děláš.“ Min napadlo, jestli by jí prošlo, kdyby vrazila pár facek Aes Sedai. Daigian si ji mrazivě prohlédla, jako by slyšela, co si myslí, a obrátila se k odchodu.
Rand se s tlumenou kletbou posadil. „Řekni Cadsuane, že může jít do Jámy smrti!“ zařval za odcházející sestrou. „Řekni jí, ať shnije!!“
„To nepůjde, Rande,“ povzdechla si Min. Bude to těžší, než si myslela. „Ty Cadsuane potřebuješ, ale ona tebe ne.“
„Opravdu?“ zeptal se tiše a Min se zachvěla. Prve si jenom myslela, že má nebezpečný hlas.
Rand se pečlivě připravil, znovu si vzal zelený kabát a poslal po Min zprávy, které měly dál vyřídit Děvy. Aspoň tohle ještě dělaly. Žebra ho bolela skoro tolik co rána v boku a měl pocit, že ho do břicha praštily prknem. Slíbil jim to. Uchopil saidín tady, když byl sám, protože nechtěl, aby ho ani Min viděla zakolísat. Alespoň ji dokáže udržet v bezpečí, ale jak by se mohla cítit v bezpečí, kdyby ho viděla upadnout? Musel být silný, kvůli ní. Musel být silný kvůli světu. Ten uzlíček Alanniných emocí v koutku mysli mu připomněl, kolik stojí neopatrnost. Teď právě Alanna trucovala. Musela nějakou moudrou rozčílit, poněvadž když si sedala, sedala si opatrně.