„Pořád si myslím, že je to šílenství,“ ozvala se Min, když si vkládal Mečovou korunu na hlavu. Musel dávat pozor, aby ho ty maličké čepele nepoškrábaly. „Copak mě neposloucháš? No, jestli do toho chceš jít, tak já jdu s tebou. Přiznal jsi, že mě potřebuješ, a k tomuhle mě budeš potřebovat ještě víc!“ Byla pěkně rozohněná, pěsti v bok, podupávala a oči jí svítily.
„Ty zůstaneš tady,“ sdělil jí pevně. Stále si nebyl jistý, co hodlá udělat, ale nechtěl, aby ho viděla, jak klopýtne. Moc se bál, že by mohl klopýtnout. Ale čekal hádku.
Min se na něj zamračila a přestala podupávat. Rozzlobené světlo v očích jí pohaslo. „No, asi jsi dost starý, abys dokázal přejít dvůr bez toho, že by tě někdo musel držet za ruku, ovčáku. Kromě toho jsem vážně pozadu ve čtení.“
Spustila se do vysokého zlaceného křesla, složila pod sebe nohy a zvedla knížku, kterou četla, když přišel. Ve chvilce vypadala ponořená do čtení.
Rand kývl. Právě tohle chtěl. Aby zůstala tady a v bezpečí. Přesto na něj úplně nezapomněla.
Na chodbě za dveřmi dřepělo šest Děv. Jen na něho tupě zíraly. Nandera nejtupěji, pak Somara a Nesair. Měl dojem, že Nesair je Shaido. Bude na ni muset dávat dobrý pozor.
Asha’mani také čekali - Luis Therin zase vykládal o zabíjení - všichni kromě Narishmy s draky na límcích. Rand rozkázal Narishmovi, aby zůstal v jeho komnatách, a ten mu ostře zasalutoval a v těch velkých tmavých očích, které viděly příliš, měl obvinění. Rand si nemyslel, že by si Děvy vylily zlost na Min, ale nehodlal to riskovat. Světlo, řekl Narishmovi všechno o pastech spletených v Kameni, když ho posílal vyzvednout Callandor. Ten člověk si pořád něco představoval. Světlo ho spal, bylo to šílené riziko.
Jen šílenci nikdy nedůvěřují. Luis Therin zněl pobaveně. A docela šíleně. Rány v boku Randa pobolívaly, jako by spolu vzdáleně rezonovaly.
„Ukažte mi, kde naleznu Cadsuane,“ rozkázal. Nandera hladce vstala a bez ohlížení vyrazila. Rand šel za ní a ostatní se zařadili za něj. Šli s ním Dashiva, Flinn, Hopwil a Morr. Cestou jim chvatně vydával příkazy. Flinn, právě on, chtěl něco namítat, jenomže Rand ho sjel. Teď nebyl čas na hádky. Prošedivělý bývalý gardista byl poslední, od koho to Rand čekal. Od Morra nebo Hopwila snad. I když už jim neteklo mlíko po bradě, pořád byli dost mladí, aby se holili jenom obden. Flinn ale ne. Nandeřiny měkké boty nedělaly sebemenší hluk. Jejich kroky se odrážely od vysoké hranaté klenby a zaháněly všechny do stínu. Jeho rány pulsovaly.
Všichni ve Slunečním paláci už Draka Znovuzrozeného znali od vidění a věděli, kdo jsou muži v černých kabátech. Sloužící v černé livreji se hluboko klaněli a snažili se zmizet z dohledu. Většina šlechticů se taky snažila dostat od pěti mužů, kteří dokázali usměrňovat, a mířila někam s cílevědomými výrazy, co nejdál. Ailil se dívala, jak procházejí kolem, s nečitelným výrazem. Anaiyella se samozřejmě uculila, ale když se Rand ohlédl, civěla za ním se stejným výrazem jako Nandera. Bertome se usmál, když ohýbal koleno, temně se usmál, a nebyla v tom radost, ani potěšení.
Nandera nepromluvila, ani když dorazili k cíli, jenom oštěpem ukázala na zavřené dveře, otočila se na patě a odkráčela směrem, kterým přišla. Car’a’carn zůstal bez jediné Děvy na stráži. Myslely si, že mu čtyři asha’mani zajistí bezpečí? Nebo to, že odešla, bylo další známkou rozhořčení?
„Udělejte, co jsem vám říkal,“ řekl Rand.
Dashiva sebou trhl, jako kdyby chtěl couvnout, a potom uchopil pravý zdroj. Široké dveře s vyřezávanými vodorovnými čárami se s nárazem pramene vzduchu rozlétly. Ostatní tři asha’mani uchopili saidín a zachmuřeně Dashivu následovali.
„Drak Znovuzrozený.“ Dashivův hlas se hlasitě rozléhal, mírně zesílený jedinou silou. „Král Illianu, Jitřní pán přichází za ženou Cadsuane Melaidhrin.“
Rand vstoupil a narovnal se. Nepoznal to druhé tkanivo, které Dashiva vytvořil, ale vzduch jako by bzučel nebezpečím, bylo cítit, že se blíží něco nevyhnutelného a už je to dost blízko.
„Poslal jsem pro tebe, Cadsuane,“ pronesl Rand. Nepoužil tkaniva, hlas měl dost tvrdý i bez nich.
Zelená sestra, již si pamatoval, seděla u stolku s vyšívacím kruhem v rukou, vedle sebe měla položený otevřený košík, z něhož se sypaly cívky nití jasných barev. Byla přesně taková, jak si ji pamatoval. Na temeni měla ocelově šedý drdol ozdobený zlatými přívěsky v podobě ryb, ptáků, hvězd a měsíců. Oči měla tak tmavé, až byly skoro černé. Chladné, přemýšlivé oči. Luis Therin při pohledu na ni zakvílel a prchl.
„No,“ utrousila a odložila kruh na stůl, „musím říct, že jsem už zadarmo viděla lepší. S tím, co všechno jsem o tobě slyšela, chlapče, bych čekala nejmíň dunění hromu, nebeské trouby, blesky na nebi.“ Klidně si prohlédla pět mužů s kamennými tvářemi, kteří mohli usměrňovat, což by mělo stačit, aby sebou každá Aes Sedai trhla. Ona se klidně dívala na Draka Znovuzrozeného. „Doufám, že aspoň začneš žonglovat,“ dodala. „Nebo polykat oheň? Mívala jsem hrozně ráda kejklíře, co polykali oheň.“
Flinn vyprskl smíchy, než se ovládl, a i pak si prohrábl věneček vlasů a zřejmě se snažil potlačit pobavení. Morr a Hopwil si vyměnili zmatené a nemálo rozhořčené pohledy. Dashiva se nepříjemně usmál a tkanivo, jež držel, zesílilo, až se chtěl Rand ohlédnout přes rameno, aby zjistil, co se na něj žene.
„Stačí, že víš, kdo jsem,“ sdělil Cadsuane. „Dashivo, vy všichni, počkejte venku.“
Dashiva otevřel ústa, aby něco namítl. To nebylo součástí Randových příkazů, ale na tuhle ženskou zřejmě velký dojem neudělali. Muži tedy odešli, pouze cestou reptali. Hopwil a Morr vlastně vyšli ochotně, jen po Cadsuane loupli okem. Flinn byl jediný, kdo odešel důstojně, třebaže kulhal. A pořád se tvářil pobaveně!
Rand usměrnil a těžké křeslo s vyřezávanými levharty se přesunulo od stěny, udělalo kotrmelec a zlehka jako pírko se postavilo před Cadsuane. Zároveň se z dlouhého stolu s ubrusem vznesl těžký stříbrný džbán a s hlasitým lupnutím se prudce ohřál. Z vršku vyletěla pára a džbán se naklonil a stříbrný pohár obratně zachytil tmavou tekutinu.
„Myslím, že je to příliš horké,“ usoudil Rand a z vysokých úzkých oken vypadly skleněné tabulky a ledový vítr dovnitř přinesl sněhové vločky. Pohár vyletěl ven a pak se mu vrátil do ruky, když si sedal. Ať vidí, jak klidná dokáže zůstat, když na ni hledí šílenec. Tmavá tekutina byl čaj, příliš silný poté, co ho ohřál, a dost hořký, aby mu z něj zatrnuly zuby. Ale teplota byla správná. V místnosti foukalo, až nástěnné koberce na stěně zavlály, ale v prázdnotě to bylo vzdálené, studilo to někoho jiného.
„Vavřínová koruna je jistě hezčí než jiné,“ prohodila Cadsuane s úsměvem. Ozdoby ve vlasech se ve větru houpaly a z drdolu se jí uvolnilo pár pramínků, ale ona jen zachytila výšivku, než ji to sfouklo ze stolu. „To jméno se mi líbí víc. Ale nemůžeš čekat, že na mě koruny udělají dojem. Naplácala jsem na zadek dvěma vládnoucím králům a třem královnám. Když jsem s nimi skončila, tak se pár dní neposadili, ale získala jsem jejich pozornost. Už ale jistě chápeš, proč na mě koruny nedělají dojem.“