„Amyrlin je tam chce,“ přerušila ji náhle Elain. Od Nyneivy byl pevný hlas jako pěst pod nosem, od Elain to byla chladná jistota. „Dostanou příležitost zkusit to znovu, a pokud neuspějí, stejně je nepošleme pryč. Žádná žena, která dokáže usměrňovat, už nikdy nebude odříznutá od Věže. Všechny se stanou součástí Bílé věže.“
Aviendha nedbale hladila nůž u pasu a uvažovala o tom. Egwain, Elainina amyrlin, řekla v podstatě totéž. Byla taky kamarádka, ale rozhodla se, že bude Aes Sedai. Aviendha nechtěla být součástí Bílé věže. A silně pochybovala, že by to chtěla Sorilea nebo kterákoliv moudrá.
Merilille si povzdechla a sepjala ruce, i když, ačkoli se navenek tvářila, že to přijímá, hlas stejně neztišila. „Jak říkáš, Elain. Ale ohledně Ispan. Prostě nemůžeme dovolit -“
Elain rázně zvedla ruku. Pouhou jistotu nahradil rozkaz. „Přestaň, Merilille. Vy máte hlídat Větrnou mísu. To je dost pro každého. A vám to bude stačit.“
Merilille otevřela pusu, pak ji zavřela a lehce se uklonila. Pod Elaininým upřeným pohledem se podvolily i ostatní Aes Sedai. I když se některé netvářily nadšeně. Sareitha rychle zvedla ranec obalený vrstvami bílého hedvábí, který jí ležel u nohou. Když si přidržela Větrnou mísu na prsou, skoro ji neobjala. Jen se nejistě usmála na Elain, jako by chtěla ukázat, že ji opravdu hlídá.
Ženy Mořského národa ranec hladově pozorovaly a skoro se předkláněly. Aviendhu by nepřekvapilo, kdyby po míse skočily. Aes Sedai si toho očividně všimly taky. Sareitha uchopila bílý balík pevněji a Merilille se postavila mezi ni a Atha’an Miere. Hladké rysy Aes Sedai se napínaly úsilím zůstat bezvýrazné. Věřily, že jim mísa patří. Všechny předměty využívající či manipulující s jedinou silou podle nich patřily Bílé věži, bez ohledu na to, kdo je zrovna vlastnil. Jenže tu byla ta dohoda.
„Slunce postupuje, Aes Sedai,“ ohlásila Renaile din Calon, „a nebezpečí hrozí. Aspoň to říkáte. Jestli si myslíte, že zdržováním se z toho nějak vykroutíte, tak si to promyslete znova. Pokuste se porušit dohodu, a přísahám na srdce mého otce, že se okamžitě vrátím na loď. A tu mísu si vyžádám jako náhradu. Od Rozbití světa byla naše.“
„Dávej si pozor na jazyk, když mluvíš s Aes Sedai,“ vyštěkla Reanne, pohoršená od modrého slamáku po pevné boty, vyčnívající zpod zelenobílých spodniček.
Renaile din Calon ohrnula pysk. „Medúzy zřejmě mají jazyk. Ale překvapivé je, že ho dokážou použít, když jim k tomu žádná Aes Sedai nedala svolení.“
Vzápětí už se nádvořím rozléhal jekot, mezi rodinkou a Atha’an Miere létaly urážky jako „divoženka“ a „bezpáteřná", a zhoršovalo se to, pronikavý řev přerušil Merililliny pokusy utišit Reanne a její společnice jednou rukou a druhou uklidnit Mořský národ. Několik hledaček větru přestalo jen hladit dýky za šerpami a rovnou je uchopily. První, potom další jasně oděnou ženu obklopila záře saidaru. Ženy z rodinky se zatvářily polekaně, třebaže to jejich tirádu nezpomalilo, pak pravý zdroj popadla Sumeko, po ní Tamarla a ohebná Chilares s laníma očima, a brzy všechny, stejně jako všechny hledačky, zářily, zatímco si stále vztekleji vyměňovaly nadávky.
Aviendha málem úpěla. Každou chvíli vytryskne krev. Hodlala se řídit Elaininým příkladem, ale její skoro-sestra se zlobně mračila na hledačky větru i rodinku bez rozdílu. Elain neměla s hloupostí trpělivost, u sebe ani u ostatních, a ječet nadávky, když se tu mohl každou chvíli objevit nepřítel, byla hloupost toho nejhoršího druhu. Aviendha sevřela nůž u pasu a po chvíli uchopila saidar. Naplnil ji život a radost, až se málem rozplakala. Moudré používaly jedinou sílu jen tam, kde selhala slova, ale tady slova ani ocel nepomůžou. Hrozně ráda by věděla, koho zabít jako prvního.
„Už dost!“ Nyneivino pronikavé zavřeštění zarazilo všem slova v hrdle. Obracely se k ní užaslé obličeje. Nyneiva nebezpečně otočila hlavu a ukázala prstem na šicí kroužek. „Přestaňte se chovat jako děcka!“ Ačkoliv upravila tón, bylo to o vlásek. „Nebo se tu chcete hašteřit, dokud si nějaký Zaprodanec nepřijde vyzvednout mísu i nás? A vy,“ ukázala na hledačky větru, „přestaňte se snažit vykroutit! Mísu nedostanete, dokud dohodu nesplníte do posledního písmenka! Nemyslete si, že ano!“ Obrátila se k Aes Sedai. „A vy...!“ Její slova, jež se setkala s chladným úžasem, se rozplynula do kyselého zavrčení. Aes Sedai se ke křiku nepřipojily, jen se ho snažily utišit. Kolem žádné nebylo vidět světlo saidaru.
Samozřejmě to nestačilo, aby se Nyneiva úplně uklidnila. Zuřivě se zatahala za klobouk, očividně v ní kypěl hněv, který chtěla vypustit. Ale ženy z rodinky civěly do dlažby, rudé jako raci, a dokonce i hledačky větru se tvářily poněkud zahanbeně - maličko - a mumlaly si pod fousy, nicméně se odmítaly podívat Nyneivě do očí. Kolem první, pak dalších žen zhasínala záře, až pravý zdroj držela jen Aviendha.
Když se jí Elain dotkla, Aviendha doslova nadskočila. Začíná měknout. Dovolit, aby se k ní někdo připlížil, nadskakovat, když na ni sáhne.
„Krize je zřejmě zažehnána,“ řekla Elain. „Asi bychom měli vyrazit, než vypukne další.“ Trocha barvy na lících byla jediná známka, že se zlobila. U Birgitte taky. Ty dvě se od uzavření pouta chovaly v mnoha věcech podobně.
„Už jsme měli jít dávno,“ souhlasila Aviendha. Ještě okamžik a stala by se z ní změkčilá mokřiňanka.
Všichni se na ni dívali, když vstoupila na volný prostor na nádvoří na místo, které si prohlédla a ohmatala, dokud ho neznala nazpaměť. Držet jedinou sílu a pracovat se saidarem jí poskytovalo radost, kterou by slovy vyjádřit nedokázala. Držet saidar, být jím držena, bylo jako být naživu víc než kdy jindy. Sebeklam, tvrdily moudré, falešná a nebezpečná představa, jako fata morgána vody v Termoolu, a přesto skutečnější než dlažba pod jejíma nohama. Bojovala s touhou natáhnout víc. Už tak držela dost. Všichni se přiblížili, když začala splétat prameny.
To, že Aes Sedai mnoho věcí nedokážou, Aviendhu stále lekalo i po všem, co viděla. Několik žen ze šicího kroužku bylo dost silných, ale jen Sumeko, a kupodivu i Reanne, otevřeně studovaly, co dělá. Sumeko zašla až tak daleko, že setřásla Nyneivinu ruku, když se ji mladší žena snažila poplácat na uklidněnou - čímž si vysloužila polekaný pohled od Nyneivy, jehož si ani nevšimla, poněvadž upírala oči na Aviendhu. Všechny hledačky větru byly dost silné. Pozorovaly ji stejně hladově, jako zíraly na mísu. Dohoda jim na to dávala právo.
Aviendha se soustředila a splétala prameny, vytvářela stejnost mezi tímto místem a místem, které s Elain a Nyneivou vybraly na mapě. Udělala pohyb, jako by odhrnovala stanovou chlopeň. To nebylo součástí tkaniva, které ji Elain naučila, ale bylo to v podstatě vše, co si pamatovala z toho, co sama kdysi udělala, dávno předtím, než Egwain vytvořila svůj první průchod. Prameny se srazily do čáry, získaly stříbrnou barvu a otočily se, takže se ve vzduchu objevil otvor vyšší než člověk a stejně široký. Za ním byla mýtina obklopená pět šest sáhů vysokými stromy, míle na sever od města a na druhém břehu řeky. Hnědá tráva po kolena sahala až k průchodu a vlnila se ve vánku. Otvor se ve skutečnosti neobrátil, jen to tak vypadalo. Ale některá stébla trávy byla hladce podélně přeříznutá v půli. Vedle okraje otvoru průchodu byla i břitva tupá.