Rand povolil zaťaté čelisti. Skřípání zuby by mu neprospělo. Vykulil oči a doufal, že vypadá šíleně místo vztekle. „Většina Aes Sedai se Slunečnímu paláci vyhýbá,“ sdělil jí. „Kromě těch, které mi složily přísahu věrnosti. A ty držím v zajetí.“ Světlo, co s nimi jenom provede? Dokud jim moudré bránily, aby mu nevletěly do vlasů, tak bylo všechno v pořádku.
„Aielové si zřejmě myslí, že si můžu chodit, kam se mi zlíbí,“ prohodila nepřítomně a dívala se na výšivku, jako by uvažovala, že bude pokračovat. „Jde o nějakou nepatrnou pomoc, kterou jsem poskytla jednomu chlapci. I když proč by si kdokoliv kromě jeho mámy měl myslet, že za to stojí, to tedy netuším.“
Rand se znovu snažil neskřípat zuby. Ta žena mu zachránila život. Ona a Damer Flinn a pár dalších, mezi jinými Min. Ale Cadsuane dlužil ještě něco navíc. Světlo ji spal. „Chci, abys byla mou rádkyní. Jsem teď králem Illianu, a králové mají rádkyně Aes Sedai.“
Opovržlivě se podívala na jeho korunu. „To určitě ne. Rádkyně musí u svého svěřence stát a dívat se, jak dělá hlouposti, na můj vkus až příliš často. Taky musí přijímat rozkazy, což já teda moc neumím. Nezvládl by to někdo jiný? Třeba Alanna?“
Rand se proti své vůli narovnal. Věděla o tom poutu? Merana říkala, že se před ní dá těžko něco utajit. Ne, s tím, kolik toho jeho „věrné“ Aes Sedai Cadsuane povídají, si bude lámat hlavu později. Světlo, kéž by se Min pro jednou zmýlila. Ale to by spíš uvěřil, že dokáže dýchat ve vodě. „Já...“ Nedokázal se přimět povědět jí, že ji potřebuje. Žádná ohlávka! „Co kdybys nemusela skládat žádné přísahy?“
„To by asi šlo,“ připustila pochybovačně a dívala se na tu svou prokletou výšivku. Znovu vzhlédla. Přemýšlivě. „Mluvíš... neklidně. Nerada říkám muži, že se bojí, i když k tomu má důvod. Jsi neklidný kvůli sestře, kterou se ti nepovedlo změnit v ochočeného psíčka a která nějak ulovila tebe? Podívám se. Můžu ti slíbit jen pár věcí. Třeba tě to uklidní. Pochopitelně očekávám, že budeš poslouchat - jestli kvůli tobě budu plýtvat dechem, tak kvůli tomu budeš brečet - to je další věc, která ti rozhodně vadí - ale nečekám zase, že mi povíš, po čem v hloubi srdce toužíš. Ach ano. Ať udělám cokoliv, bude to pro tvé dobro, ne moje, ne pro dobro Bílé věže, ale tvoje. Uklidnilo to tvůj strach? Promiň, tvůj neklid.“
Randa napadlo, jestli se snad má začít smát, když na ni tak zíral. „To vás učí, jak na to?“ chtěl vědět. „Aby slib zněl jako hrozba?“
„Ach, chápu. Chceš pravidla. To chce většina chlapců, ať říkají cokoliv. No dobře. Podíváme se. Nezdvořilost mi vadí. Takže se ke mně a k mým přátelům a hostům budeš chovat slušně. Včetně toho, že na ně nebudeš usměrňovat, pokud jsi to už neuhádl, a budeš se ovládat, protože, jak jsem slyšela, umíš se pěkně vztekat. A totéž se týká i tvých... společníků v těch černých kabátech. Škoda, kdybych ti musela naplácat za něco, co udělal některý z nich. Stačí ti to? Můžu vymyslet další, jestli chceš.“
Rand postavil pohár vedle křesla. Čaj byl nejen hořký, ale i studený. Pod okny se začínaly objevovat závěje. „Já mám sice zešílet, Aes Sedai, ale ty už jsi šílená.“ Vstal a zamířil ke dveřím.
„Doufám, že ses nepokoušel použít Callandor,“ řekla za ním mile. „Slyšela jsem, že zmizel z Kamene. Jednou se ti podařilo uniknout, ale dvakrát se ti to nepovede.“
Rand se zastavil a ohlédl se přes rameno. Ta žena už zase píchala jehlou do té své zatracené výšivky! Zavál vítr a sníh kolem ní zavířil, ale ona ani nezvedla hlavu. „Co myslíš tím uniknout?“
„Cože?“ Nevzhlédla. „Ach. Jenom málokdo ve Věži věděl, co je Callandor, než jsi ho vytáhl, ale v zaprášených koutech věžové knihovny jsou schované zajímavé věci. Před pár lety jsem ji prohrabala, když jsem začala mít podezření, že piješ mateřské mlíko. Těsně před tím, než jsem se rozhodla stáhnout do ústraní. Děti jsou špinavé a já netušila, jak tě najít, než přestaneš kapat na jednom nebo na druhém konci.“
„Co tím myslíš?“ vyptával se drsně.
Teď Cadsuane vzhlédla a s rozevlátými vlasy a sněhem na klíně vypadala jako královna. „Říkala jsem ti, že nesnáším nezdvořilost. Jestliže mě ještě někdy požádáš o pomoc, tak čekám, že to uděláš zdvořile. A budu čekat omluvu za tvé dnešní chování!“
„Co jsi myslela s tím Callandorem!“
„Má kaz,“ odvětila stroze, „nemá nárazník, díky němuž je možné bezpečně používat ostatní sa’angrialy. A zřejmě zesiluje špínu a vyvolává šílenství. Alespoň dokud ho muž používá. Jediný bezpečný způsob, jak bys mohl Meč, který není mečem, použít, aniž bys riskoval, že se zabiješ, nebo se pokoušel udělat Světlo ví jakou pitomost, je propojit se se dvěma ženami, kdy jedna povede prameny.“
Rand odešel a snažil se nehrbit. Takže to, co zabilo Adleyho, nebyla jen ohavnost saidínu kolem Ebú Daru. On toho muže zavraždil ve chvíli, kdy Narishmu pro Callandor poslal.
Za ním se nesl Cadsuanin hlas. „Pamatuj, chlapče. Musíš moc hezky poprosit a omluvit se. Potom budu možná souhlasit, jestli ta omluva bude znít opravdově.“
Rand ji skoro neslyšel. Doufal, že Callandor opět použije, doufal, že bude dost silný. Teď mu zůstala jediná naděje a ta ho děsila. Měl dojem, že slyší hlas jiné ženy, mrtvé ženy. Mohl bys vyzvat Stvořitele.
28
Rudotrn
Nezdálo se, že se blíží výbuch, jehož se Elain obávala. Harlonský Most byla středně velká vesnice se třemi hostinci a dostatečným počtem domů, aby nikdo nemusel spát na seníku. Když Elain s Birgitte sešly ráno do šenku, panímáma Dillová, kulatá hostinská, se hřejivě usmála a předvedla pukrle, nakolik jen jí to její objem dovoloval. A nebylo to jenom kvůli tomu, že Elain byla Aes Sedai. Panímáma Dillová měla takovou radost, že je její hostinec plný, když byly cesty ucpané sněhem, že se klaněla skoro každému. Když vstoupily, Aviendha dohltala zbytek chleba a sýra, smetla si drobky ze zelených šatů, popadla svůj tmavý plášť a připojila se k nim.
Venku právě vycházelo slunce, vypadalo jako světle žlutá kupole. Krásně modrou oblohu hyzdilo jen pár obláčků, bílých a nadýchaných, ne těch, z nichž sněžilo. Vypadalo to na nádherný den na cestování.
Až na to, že ulicí dusala Adeleas a táhla s sebou jednu z rodinky, Garenii Rosoindovou. Garenia byla hubená Saldejka, která posledních dvacet let obchodovala, i když vypadala jen o několik roků starší než Nyneiva. Díky orlímu nosu obvykle vypadala tvrdě, jako někdo, kdo je zvyklý smlouvat a necouvne. Teď třeštila tmavé zešikmené oči a bezduše kvílela. Za nimi následoval hlouček z rodinky, sukně měly vyhrnuté, neustále si cosi šuškaly, a další se sbíhaly ze všech stran. Reanne a ostatní z šicího kroužku byly vepředu a všechny se tvářily poněkud zachmuřeně, až na Kirstian, která byla bledší než obvykle. Byla tu i Alise s naprosto kamenným výrazem.
Adeleas se zastavila před Elain a strčila do Garenie tak tvrdě, že upadla do sněhu. A zůstala klečet, jen vřeštěla. Rodinka se sešla za ní a další se připojovaly.
„Tohle přednáším tobě, protože Nyneiva nemá čas,“ sdělila hnědá sestra Elain. Chtěla tím říci, že Nyneiva se někde baví s Lanem, ale pro jednou se ani trošičku neusmála. „Buď zticha, dítě!“ štěkla na Garenii. Která okamžitě zmlkla. Adeleas spokojeně kývla. „Tohle není Garenia Rosoindová,“ prohlásila. „Konečně jsem ji poznala. Je to Zarya Alkaeseová, mladší novicka, která utekla těsně před tím, než jsme se s Vandene rozhodly odejít do ústraní a napsat dějiny světa. Přiznala to, když jsem jí to předestřela. Překvapilo mě, že ji Careane nepoznala. Dva roky spolu strávily jako mladší novicky. Zákon je jasný, Elain. Uprchlice musí být okamžitě navlečená do bílé, jakmile je to možné, a držená zkrátka, dokud ji není možné vrátit do Věže a potrestat. Potom už ji utíkat nenapadne!“