Elain pomalu přikývla a snažila se vymyslet, co říci. Ať už Garenia - Zarya - uvažovala o novém útěku nebo ne, příležitost nedostane. Byla v jediné síle velmi silná. Věž ji nenechá jít, i kdyby měla v bílé strávit zbytek života. Ale Elain si vzpomněla na něco, co tato žena řekla, když se setkaly poprvé. Tenkrát jí to nedošlo. Jak se Zarya vyrovná s bílou novicky poté, co sedmdesát let žila jako svobodná žena? Horší bylo, že rodinka zase začala reptat.
Nemusela přemýšlet dlouho. Kirstian najednou padla na kolena a popadla Adeleasinu sukni. „Přiznávám se,“ řekla klidně, což byl div, jak byla bledá. „Byla jsem zapsána v knize novicek před skoro třemi sty lety a rok nato jsem utekla. Přiznávám se a... a prosím o milost.“
Teď vytřeštila oči bělovlasá Adeleas. Kirstian tvrdila, že utekla z Bílé věže, když ona sama teprve nosila plínky, pokud ne ještě před jejím narozením! Většina sester pořád nevěřila, že ženy z rodinky jsou opravdu tak staré, jak tvrdí. Kirstian taky vypadala na ženu středního věku.
Přesto se Adeleas rychle vzpamatovala. Bez ohledu na to, jak byla stará, Adeleas byla Aes Sedai skoro nejdéle ze všech. Nosila auru stáří a autority. „Jestli je to tak, dítě,“ trošku zaváhala, „tak se obávám, že tě taky musíme obléknout do bílé. Budeš potrestána, ale jelikož ses přihlásila sama, dostane se ti mírnějšího trestu.“
„Proto jsem to udělala.“ Trochu to pokazila, jak ztěžka polkla. Byla skoro tak silná jako Zarya - žádná ze šicího kroužku nebyla slabá - a budou ji dobře hlídat. „Věděla jsem, že mě dřív nebo později odhalíte.“
Adeleas kývla, jako by to bylo jasné, i když jak by to mohla zjistit, to Elain netušila. Silně pochybovala, že Kirstian Chalwinová je jméno, s nímž se tato žena narodila. Většina z rodinky však věřila ve vševědoucnost Aes Sedai. Tedy doposud.
„Blbost!“ Mumláním rodinky pronikl chraplavý hlas Sarainyi Vostovanové. Nebyla dost silná, aby se stala Aes Sedai, a ani dost stará, aby měla v rodince vyšší postavení, ale teď vzdorně vystoupila před smečku. „Proč bychom je měly vydávat Bílé věži? Pomáhaly jsme ženám utíkat a bylo to správné! A mezi pravidla nepatří vydávat je zpátky!“
„Ovládej se!“ vyštěkla Reanne. „Alise, vezmi Sarainyu za ruku, prosím. Zřejmě zapomněla na spoustu pravidel, o kterých tvrdí, že je zná.“
Alise se na Reanne podívala, Alise, která pravidla rodinky vynucovala tvrdou rukou. „V našich pravidlech není nic o vydávání uprchlic, Reanne,“ podotkla.
Reanne ucukla, jako by dostala ránu. „A jak jim v tom podle tebe máme zabránit?“ zeptala se nakonec. „Vždy jsme držely uprchlice stranou, dokud jsme si nebyly jisté, že už je nehoní, a pokud je našly předtím, tak jsme je nechaly odvést. To je pravidlo, Alise. Jaké další pravidlo chceš porušit? Navrhuješ snad, abychom se postavily proti Aes Sedai?“ To bylo očividně směšné, přesto na ni Alise jen mlčky hleděla.
„Ano!“ křikl kdosi z rodinky. „Je nás hodně a jich jen pár!“ Adeleas nevěřícně hleděla na dav před sebou. Elain popadla saidar, i když věděla, že ta žena má pravdu - rodinka měla moc členek. Cítila, jak Aviendha také uchopila pravý zdroj a Birgitte se připravila.
Alise se otřepala, jako by právě přišla k sobě, a udělala něco mnohem praktičtějšího a rozhodně účinnějšího. „Sarainyo,“ řekla nahlas, „až se zastavíme na noc, ohlásíš se u mě s proutkem, který si uřízneš, než odsud odjedeme. Ty taky, Asro, poznala jsem tvůj hlas!“ A pak se obrátila na Reanne: „A já se ohlásím k tvému soudu, až se zastavíme na noc. Nevidím, že by se někdo připravoval na cestu!“
Rodinka se rozprchla a šla balit, ale Elain viděla, jak spolu cestou některé ženy tiše rozmlouvají. Když po mostě přejely zamrzlý potok, vinoucí se kolem vesnice, a Nyneiva nemohla uvěřit, co jí uteklo, takže se mračila a hledala, koho by mohla seřvat, Sarainya a Asra si nesly proutky - stejně jako Alise - a Zarya a Kirstian měly pod tmavými plášti narychlo nalezené bílé šaty. Hledačky větru na ně ukazovaly a řehtaly se jako pominuté. Ale mnoho členek rodinky si stále v hloučcích povídalo a odmlčelo se, kdykoliv se na ně podívala některá sestra či někdo z šicího kroužku. A kdykoliv se ony podívaly na Aes Sedai, měly v očích hrozbu.
Osm dní se ploužily sněhem, pokud nepadal, a skřípaly zuby v hostinci, když sněžilo. Dalších osm dní rodinka hloubala a zírala na sestry a hledačky větru se kolem rodinky a Aes Sedai naparovaly. Ráno devátého dne si Elain začínala přát, aby si všechny prostě šly po krku.
Právě si říkala, jestli těch posledních deset mil do Caemlynu dorazí bez mrtvol, když Kirstian zaklepala na dveře a vrazila dovnitř, aniž by počkala na odpověď. Prosté šaty neměla bílé, jak se slušelo na novicku, a nějak získala hodně ze své bývalé důstojnosti, jako by věděla, že budoucnost srovnala přítomnost, ale rychle se uklonila a málem si šlápla na plášť. V téměř černých očích měla úzkostlivý výraz. „Nyneivo Sedai, Elain Sedai, pán Lan říká, že máte okamžitě přijít,“ vyhrkla, „Řekl mi, abych s nikým jiným nemluvila, a vy taky nemáte s nikým mluvit.“
Elain a Nyneiva si vyměnily pohledy s Aviendhou a Birgitte. Nyneiva cosi zavrčela o muži, který nepozná soukromí od veřejnosti, ale ještě než se začervenala, bylo zcela jasné, že tomu nevěří. Elain cítila, jak se Birgitte soustředí, šíp pátrající po terči.
Kirstian nevěděla, co Lan chce, jen kam je má odvést. Do malé chýše za Cullenovým Brodem, kam Adeleas a Vandene večer odvedly Ispan. Lan stál venku, oči chladné jako sníh, a Kirstian nepustil blíž. Když Elain vstoupila, pochopila proč.
Adeleas ležela na boku vedle překocené stoličky a na dřevěné podlaze u ruky jí ležel pohár. Oči měla otevřené a z hluboké rány na jejím hrdle se rozlévala kaluž již sražené krve. Ispan ležela na palandě a zírala do stropu. Rty měla stažené v křeči, takže byly vidět zuby, a v očích měla hrůzu. A nebylo divu, protože měla mezi prsa vražený jako zápěstí silný dřevěný kolík. Kladivo, kterým byl kolík zaražen, leželo vedle na palandě na kraji tmavé skvrny, která mizela pod ní.
Elain polkla, aby se nepozvracela. „Světlo,“ vydechla. „Světlo! Kdo to mohl udělat? Jak to někdo mohl udělat?“ Aviendha udiveně kroutila hlavou a Lan se s tím ani nenamáhal. Jen se díval do devíti stran naráz, jako by čekal, že ten, kdo vraždy spáchal, se vrátí jedním ze dvou okýnek, pokud ne rovnou skrz zeď. Birgitte vytáhla nůž a z jejího výrazu bylo jasné, že si moc přeje, aby měla luk. Představa šípu v Elainině hlavě byla silnější než kdy dřív.
Nyneiva zprvu jen stála a prohlížela si vnitřek chýše. Nic moc dalšího tu nebylo, jen další trojnožka, stůl s lampou, zeleným čajníkem a druhým hrnkem a kamenný krb s vyhaslým popelem. To bylo všechno. Chýše byla maličká, jedním krokem se Nyneiva dostala ke stolu. Namočila prst do čaje a dotkla se špičky jazyka, načež vše zuřivě vyplivla a vylila celý obsah čajníku na stůl včetně lístků. Elain udiveně zamrkala.
„Co se stalo?“ zeptala se ode dveří chladně Vandene. Lan se jí postavil do cesty, ale ona ho odehnala. Elain ji chtěla vzít za ruku, ale ji odehnala také. Oči upírala na svou sestru, klidná a vyrovnaná jako správná Aes Sedai. Mrtvá žena na palandě jako by pro ni neexistovala. „Když jsem vás viděla jít sem, napadlo mě... Věděly jsme, že nám moc let nezbývá, ale...“ Mluvila klidně, ale byla to jen maska. „Co jsi našla, Nyneivo?“